O mediální dozvukové komoře aneb Když novináři píší dějepis

Očekával jsem, jaká "senzační" a "nová" odhalení přinesou naše deníky k letošnímu osmnáctému výročí listopadových událostí. Nakonec všechno dopadlo tak, že Listopad 1989 se v MF Dnes nedostal ani na titulní stranu víkendového vydání. Zdejší redaktoři se tentokrát vyřádili v úvahách: "co by bylo, kdyby bylo", tedy jak by náš svět vypadal, kdyby železná opona před osmnácti lety nepadla, Gorbačov udržel Sovětský svaz a dovedl perestrojku do konce.

Ukázka fiktivního vydání Mladé fronty, deníku ÚV SSM v nerozděleném Československu z roku 2007 ozdobeného Řádem perestrojky, informuje o tom, jak Stanislav Gross převzal funkci generálního tajemníka ÚV KSČ od odcházejícího Mariána Čalfy. To vše se odehrává za prezidentování Ivana Gašparoviče, přičemž Mirek Topolánek je ředitelem Spojených Vítkovických železáren, Jiří Paroubek tajemníkem krajského výboru KSČ a Václav Klaus generálním sekretářem hospodářské rady vlády. Rukopis Martina Komárka je v textu nepřehlédnutelný, dobře jsem se bavil.

x x x

Listopadové výročí se však na titulní stránku MF Dnes přece jen dostalo, i když v předstihu, již ve středu 14. listopadu, kdy si čtenáři mohli přečíst titulek: "1989: tanky zastavila schůzka s generálem".

S úvodem článku se dá ještě souhlasit: "Nechybělo mnoho a armáda mohla před osmnácti lety zasáhnout proti "kontrarevoluci" - jak tehdy špičky komunistického režimu označily protirežimní demonstrace po 17. listopadu." Ale pak nám Jan Gazdík servíruje "nové informace" o tom, jak Michael Kocáb spolu s Václavem Klausem při jednání s velitelem Západního vojenského okruhu Mojmírem Zachariášem "tuto hrozbu odvraceli."

Nezpochybňuji informaci o návštěvě Michaela Kocába a Václava Klause v táborské posádce, při které vyslanci Občanského fóra sondovali situaci v armádě. Nicméně bych očekával, že se tato informace dostane do časových souvislostí s dalšími ději. Pak by totiž vyšlo najevo, že v pondělí 27. listopadu 1989, kdy se Kocáb a Klaus vydali do Tábora, bylo o postoji armády víceméně už rozhodnuto. "Hrozba tanků" byla jenom teoretická, a to pouze v případě, že by se některý z horlivých velitelů rozhodl "bránit socialismus" na svou vlastní pěst.

O tom, zda vládnoucí moc zvolí silové nebo politické řešení, se totiž rozhodlo už tři dny předtím, na plenárním zasedání UV KSČ v pátek 24. listopadu. Jak dokládají zachované stenogramy (Poslední hurá, Stenografický záznam z mimořádných zasedání ÚV KSČ 24. a 26. listopadu 1989, nakladatelství Cesty, Praha 1992), použití síly zde žádal ministr obrany Milán Václavík a další členové ÚV. Nakonec však převážil strach před následky a vše se řešilo ochotou k dialogu a bezzubými deklaracemi závěrečného usnesení. A protože armáda byla závislá na politickém rozhodnutí, a protože Milán Václavík byl disciplinovaným členem KSČ, možnost použití tanků v ulicích - navíc v den generální stávky - byla vysoce teoretická.

Proto si troufám tvrdit, že titulek "Tanky zastavila schůzka s generálem" byl zavádějící a navíc v rozporu se zásadou etického kodexu amerických žurnalistů, která praví: Newspaper headlines should be fully warranted by the contents of the articles they accompany (Novinové titulky by měly být plně zaručeny a podloženy obsahem článků, jež následují.).

Nezmiňoval bych se o tom, kdyby tento článek a jeho titulek nebyly jedním z příkladů toho, jak funguje mediální dozvuková komora, která systémem tiché pošty šíří informace dál, zcela mechanicky, bez kontroly jejich obsahu, navíc často ve zkreslené podobě.

Dva dny po jeho zveřejnění se téma Listopad 89 objevilo v ranním vysílání ČT1, které si do pořadu Dobré ráno s Českou televizí pozvalo bývalého Havlova poradce Jiřího Križana. Moderátorka zde nejprve položila dotaz: "Kdy jste například přestali mít strach z armády? Ono hrozilo, že proti vám zasáhne, pak došlo k jednáním. Tuším, že je tehdy vedl pan Kocáb. Kdy nastal ten zlom, že jste přestali z armády a možná i z lidových milicí mít strach?" Poté, co Jiří Križan odpověděl, moderátorka pokračovala: "On v té věci byl ještě klíčový i generál Vacek. Jak se k vám například tito vrcholní představitelé armády chovali? Brali vás jako partnery jako disidenty, když za nimi Klaus a Kocáb přijeli, anebo jste cítili, dejme tomu, takový ještě nějaký odstup a respekt? Jaký byl přístup?"

Hle - nová virtuální realita je na světě. Moderátorka pokládá za hotovou věc, že s armádou jednali "Klaus a Kocáb", a to nejen při nějakém ojedinělém výjezdu do táborské posádky, ale při jednání s dalšími armádními činiteli, včetně tehdejšího náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka.

x x x

Ponechám stranou spekulace, proč z celého rozmanitého dění listopadových dnů vybrala MF Dnes právě tu epizodu, v níž účinkoval současný prezident Václav Klaus. Že by vyjádření podpory před nadcházejícím prezidentským kláním?

Editoři MF Dnes mohou namítnout: ve stejném čísle jsme věnovali stejný prostor i prezidentu bývalému - Václavu Havlovi. Ovšem zde šlo o recyklaci příběhu, který redaktor Luděk Navara zpracoval pro svoji knihu "Nové příběhy železné opony," čímž si pro tuto knihu zřejmě zároveň udělal reklamu.

Luďka Navary jsem si poprvé výrazněji všiml před třemi lety, když neuvěřitelně povrchním a bulvarizujícím způsobem vykládal listopadovou historii, aniž si ověřil některá základní fakta.

O tom, že své metodě svévolné interpretace faktů zůstal věrný, mě přesvědčil nedávno, nacelostraně MF Dnes z 30. října s titulkem "Neznámý atentát." Tento článek by opět mohl sloužit jako klasický příklad bulvárního nesouladu titulku s obsahem článku. Tvrzení podtitulku "Neúspěšný atentát na Mussoliniho platila Praha" nenachází v následném textu jedinou oporu. Text uvádí, že italský opoziční politik Tito Zaniboni získal z českých zdrojů finanční podporu. Podle zjištění policie to bylo údajně 300 tisíc franků od dopisovatele sociálnědemokratického Práva lidu Gustava Wintera. Nicméně v článku chybí jakýkoli důkaz, že peníze měly financovat atentát, a chybí také důkaz zde uvedené spekulace (zdůrazněné fotografií bysty prezidenta Masaryka s kostkou másla na hlavě), že finance pocházely z Pražského hradu.

Na co reagovala mediální dozvuková komora tentokrát, dobře vědí všichni, kteří sledují novinové články s historickou tematikou. Tvrzení autorů Soubigou/Zídek o tom, že Masaryk plánoval zabít Lenina a atentát Fany Kaplanové financoval, se zkrátka stalo inspirací pro mladého historika Ondřeje Housku, který se potřeboval zviditelnit, a který v Luďkovi Navarovi našel svého komplice. Teď už jenom čekám, kdy se v nějaké televizní debatě začne zcela vážně diskutovat, proč Masaryk chtěl zabít nejen Lenina, ale také Mussoliniho.

(O případu Masaryk/Savinkov blíže článek Louče Co se stalo v Rusku.)