Na problém a) Dlouhý pragmaticky odpovídá: Evropa by se měla soustředit především na společné ekonomické a bezpečnostní zájmy. Také z těchto důvodů Rusko a Turecko do EU nepatří. K problému b) nabízí odpověď: regulujme méně a především lépe. Reformní smlouva je šancí, jak na výše uvedené otázky lidí v Evropě dát jasnou odpověď, a jak některé věci napravit. Možná, že šancí poslední.

Přestože se Dlouhý s kritikou EU nijak nemazlí (viz zmínku o 170 000 stranách právních norem, z nichž 100 000 bylo napsáno v posledních deseti letech), jeho stať postrádá ono římanovské či klausovské „vše co od Bruselu pochází, od ďábla jest,“ a proto si myslím, že stojí za přečtení.

x x x

V tomtéž vydání Kavárny historik Jiří Rak recenzuje knihu Francoise Fureta „Ukončit revoluci“, což jest druhý díl historického pojednání o francouzské revoluci, jež začala útokem na Bastillu v roce 1789. Podle Fureta musely odejít dvě generace Francouzů, účastníků historických událostí a jejich přímých potomků, aby tato revoluce mohla skončit, tj. aby veškeré události, které se po ní staly, nebyly k ní vztahovány. Furet prý tvrdí, že francouzská revoluce skončila až po porážce Komuny 1870 a stabilizací třetí republiky na počátku osmdesátých let 19. století.

Jiří Rak v závěru recenze vyzdvihuje jedno důležité poučení: je mnohem jednodušší revoluci rozpoutat než ji ukončit. Ještě před tím však dává českému čtenáři na základě úvah francouzského historika podněty k přemýšlení.

Ze studie totiž vyplývá, že tlustou čáru za minulostí učiniti nelze, byť by si to mnozí přáli, a někteří si myslí, že se jim to daří. A také, že do té doby, než revoluce skončí, tj. než odejde generace jejích účastníků, budou její historická zhodnocení „spíše politickými manifesty, než objektivním vědeckými pracemi.“

x x x

Politické manifesty podobného druhu se nyní objevují na divadelních scénách. Mám na mysli nedávnou inscenaci Vinohradského divadla „Adina“ nebo Havlovo „Odcházení,“ které se usilovně snaží být nadčasové, ale přesto nese pečeť prožitku zcela konkrétní politické situace.

O tom, jak se v průběhu jednoho lidského života může změnit úhel pohledu na historická fakta, dokládá i sobotní rozhovor bývalého prezidenta v Lidových novinách, ve kterém o svých starých textech říká:

„Nesou samozřejmě stopy své doby. Při čtení věcí z 50. let jsem se na jednom místě musel příšerně červenat. (...) Dnes už nikdo nepochopí, jak jsme mohli tenkrát užívat některé vazby a fráze, ale tehdy se jinou řečí nemohlo mluvit a bylo jaksi samozřejmé, že je to jenom jakýsi rituál.“ („Zatím jsem se nemusel omlouvat“ – LN 8.12.2007)

Ten, kdo by to alespoň trochu mohl chápat, jsou historici, kteří na rozdíl od průměrného občana znají ještě další okolnosti a souvislosti příslušné doby. Nejsem si však jist, zda nastupující mladou generaci historiků – alespoň tu část, která je tak viditelná v médiích – studium širších dobových souvislostí vůbec zajímá, a zda nás tedy nečeká další čtvrtstoletí politických manifestů. Podle Fureta by to bylo zákonité.