O jednom déja vu aneb Když státní správa nefunguje, jak by měla (sloupek pro ČT24)

Psala se osmdesátá léta minulého století. Zatímco ze zámoří a ze západní Evropy přicházely zprávy o rozvoji kabelové televize, která nabízela občanům desítky televizních programů, zatímco v sousední SRN státem řízená Deutsche Bundespost (a později její samostatná část Deutsche Telekom) dle velkorysého programu budovala kabelové sítě, v Československu bylo kolem kabelových rozvodů ticho a mrtvo.

Když se odborníci dotazovali federálního Ministerstva spojů, kdy a jak se bude v Československu zavádět kabelová televize, dostávalo se jim ponaučení, že kabelová televize není v jeho kompetenci, neboť o kabelové rozvody se mají starat národní ministerstva.

Argumentovalo se tím, že budování společných antén má na starosti Kovoslužba, spadající jako podnik místního hospodářství v rámci samosprávy pod národní ministerstva vnitra. Kovoslužbu ovšem nic nenutilo k tomu, aby kromě zaběhnuté správy společných televizních antén placených OPBH se starala také o budování rozsáhlejších a modernějších kabelových sítí s adresovatelnými zásuvkami. A tak se o kabelovou televizi nezajímal nikdo a do období svobody jsme po listopadu 1989 vstoupili jako televizně zaostalá země.

Tuhle historii, kterou jsem už jednou na internetu popisoval, se jako déja vu, již jednou viděné, znovu vynořila v mé paměti, když jsem si přečetl článek Jiřího Peterky Stát a internet v roce 2007.

Článek popisuje situaci, v níž se odpovědnost za rozvoj internetu a internetových služeb po zrušení Ministerstva informatiky rozparcelovala mezi více rezortů, hlavně mezi Římanovo Ministerstvo průmyslu a obchodu a Langerovo Ministerstvo vnitra. Není to příliš povzbuzující čtení, vezmeme-li v úvahu, že rozšiřování broadbandu, tj. vysokorychlostního internetu, do českých domácností je stále pomalé, a že české statistiky se uměle vylepšují tím, že započítávají domácnosti pokryté bezdrátovým wifi spojením. Oba rezorty si totiž hrají každý na svém písečku a národní broadbandová strategie je příliš nezajímá.

Někdo může říkat: je dobře, že se skončilo s dotacemi, jejichž účinnost a užitečnost byla sporná, že se stát zaměří pouze na vládní projekty e-governmentu, a že Martin Říman má pravdu, když nechává Internet na pospas telekomunikačnímu trhu. Neboť ten je podle něj natolik kompetitivní, že ho netřeba ani regulovat ani povzbuzovat. Naposledy to zaznělo ve veřejné diskusi Ondřej Neff (Viviane, pošli Římana do kouta!) vs. Martin Říman ( Neff ve slepé uličce regulačního fanatismu).

Souhlasím s tím, že trh je mocný nástroj alokace zdrojů a samoregulace ekonomických procesů. Problém je však v tom, že na katedrové poučky ekonomů se nelze spoléhat vždy a ve všem. Právě Internet toho může být příkladem. V diskusích k výše uvedeným článkům pamětníci připomínali, že Internet se zrodil ve zcela neziskovém armádním projektu DARPA. A nejen to: jeho rozvoj ve prospěch nejen armády, ale celé společnosti, byl založen na vládních dotacích při budování páteřní sítě NSFNET v 80. letech. Právě tehdy a tam se vybudovalo a vykolíkovalo hříště, na které pak mohl od 90. let vstoupit trh a byznys nabízející stále nové a levnější služby.

Nepochybuji o tom, že také u nás se dočkáme toho, že každý třetí – a nikoli každý devátý – Čech si bude užívat vysokorychlostního Internetu, jak je to obvyklé ve vyspělých evropských zemích. Jenomže to hřiště, které tady existuje, je zatím zoufale malé a k jeho vybudování by bylo třeba, aby stát nějakým způsobem pomohl – radou, koncepcí, pobídkovými dotacemi, daňovými úlevami, financováním rámcových projektů.

Zatím však rozšiřování hrací plochy naráží na limity zákazníků i poskytovatelů služeb, které jim brání využít výhod economy of scale, tj. masového rozšíření, jež snižuje náklady a v konečném výsledku i ceny. Nehledě na to, že - jak případ televize Nova dokládá - některým hráčům současné komunikační hřiště vyhovuje a nijak se neženou do toho, aby jeho rozměry měnili.

Někdo může namítnout, že moje déja vu je neomluvitelně zjednodušující. Ano, souhlasím. Oba případy mají společné jen jedno - neschopnost státní správy zařídit, aby se v našeho životě účinněji prosazoval technický pokrok. Vše ostatní je naštěstí dnes už zcela jiné. Na rozdíl od centralizované totality, otevřená společnost s tržní ekonomikou nakonec ten pokrok zřejmě prosadí. Jenomže proč to musí tak dlouho trvat? Proč nelze výpadky trhu korigovat zdravým rozumem? A proč se světu pořád musíme dívat na záda?