Čerchovská ulice - hřiště mého dětství (Novoroční vzpomínání)

Představit si Čerchovskou ulici na Vinohradech před padesáti lety, znamená odmyslet si parkující auta lemující chodníky a nové fasády. Jinak je tady všechno, jako kdysi, kdy tato krátká dlážděná ulice s řadou akátů na chodnících byla zcela volným a bezpečným prostorem i pro malé děti, kterým rodiče řekli: "Běž si hrát ven."

"Jít hrát si ven" znamenalo vyrazit do Čerchovské nebo do Krkonošské ulice, kde jsme byli v dohledu či doslechu svých rodičů. Na rozdíl od svažité Čerchovské se v Krkonošské daly hrát i míčové hry. Do Polské se však nechodilo, tam jezdila občas auta a později i trolejbusová linka.

Když jsme vyrostli do školního věku, vyměnili jsme hřiště našich ulic za dobrodružství Riegrových sadů nebo okolí hřiště Sokola Vinohrady, později Spartaku Praha Stalingrad, později sportovního klubu Bohemians, dnes opět Sokola Vinohrady. Čím byly Riegrovy sady dobrodružné? Už jenom tím, že jsme se tady mohli kdekoli, zvláště pak v blízkosti Rajské zahrady, dostat do rukou Žižkovákům, kteří se s námi Vinohraďáky příliš nemazlili.

Ale zpět k Čerchovské. Bylo téměř neuvěřitelné, co se do této krátké ulice s osmi popisnými čísly vešlo. Pro malého kluka se tu nabízela přímo přehlídka řemesel. Jenom na "sudé" straně ulice, tj. v domech se sudými čísly, sídlily ve sklepech tři truhlářské dílny. Úplně nahoře, v domě přístupném z Krkonošské ulice, to byl pan Mašek, v Čerchovské 8 pan Janda a v Čerchovské 4 truhlář, jehož jméno jsem už zapomněl.

Nejraději jsme měli pana Maška, protože když jsme u jeho sklepního okna začali loudit: "Pane Mašek, dejte nám lajsničku," dával nám odřezky, se kterými se pak dalo lecos podnikat. Lajsnička patřila k těm nejcennějším, protože se z ní dal udělat meč na šermování.

Pan Janda nám sice lajsničky nedával, ale nechal nás sedět na schodech do své dílny, odkud bylo možné pozorovat, jak od hoblíků odletují zkroucené hobliny, jak se na kamínkách škvíří klíh, a jak pod rukama pana Jandy a jeho pomocníka vznikají skříně, police, stolky. Když byla taková skříň hotová, pomocník odkudsi přivezl dvoukolou káru, do které se zapřáhl a sám zboží zákazníkovi dopravil.

Úplně dole, na rohu Čerchovské a Polské, tam, kde je dnes transformační stanice, měl svoji dílnu švec Fiala. K němu se nosily boty do opravy a také tady bylo možné přes otevřené dveře, zvláště v létě, leccos pozorovat. Pokud vím, pan Fiala boty nikdy nešil, jenom opravoval.

Švec Fiala měl syna v mém věku, který mi utkvěl v paměti v souvislosti s "ložisákem". Těžko dnes vysvětlovat, jak vypadal tento vzdálený předchůdce dnešních skateboardů. Šlo v podstatě také o jakési jezdící prkno, které však bylo široké, sedělo se na něm, a které se s rachotem pohybovalo na vyřazených kovových ložiskách, řízené přední pohyblivou osou na špagátě nebo nohama sedícího jezdce. Protože se jezdilo z kopce a jedině po asfaltu, Riegrovy sady byly k jízdě na ložisácích - k nelibosti místního hlídače - jako stvořené.

Jednou, když v Riegráku kdosi zorganizoval závod ložisáků, přišla tam televize s filmovou kamerou, psal se tak rok 1956 až 1957. A právě tehdy jsem dostal první lekci o tom, jak média pracují. Celý závod se odehrál v režii lidí z televize, kteří za vítěze vybrali Fialu; ten pak musel cílem projíždět několikrát, aby se televizi povedl záběr, na kterém mu dávali na krk věnec vítězů. Ten šot jsem ovšem v televizi neviděl, protože televizor přišel k nám domů až v roce 1961.

Dům číslo 6 byl chloubou ulice (proč, to uvedu později), ovšem žádný obchod ani dílnu neměl. Možná, že tady kdysi cosi bylo, ale já už si v tomto domě pamatuji jenom agitační středisko, kde se konaly Lidové kursy ruštiny, uliční schůze a různé další politické akce. Myslím, že se sem chodilo i volit. To místo mi zůstalo v paměti hlavně kvůli praporkům a politickým plakátům, které tam visely po celá padesátá léta.

Dům číslo 6 byl jediný dům, který měl průjezd do dvora s garážemi. V ulici však byly další garáže, jejichž roleta sloužila jako ideální fotbalová branka. Ovšem i rána malým tenisákem tyto rolety dokázala rozeznít natolik, že vždycky se našel nějaký nájemník, který nám tuhle hru překazil.

V jedné z těchto garáží parkoval jakýsi služební vůz, jehož řidič ho občas na ulici myl a leštil, samozřejmě před auditoriem malých kibiců. "Kluci, až si budete kupovat vlastní auto, nikdy si nekupujte černou, všechno svinstvo je na ní vidět." Takto se mi již v ranném mládí dostalo ponaučení, že když automobil, tak jedině v pastelových barvách. Ovšem ta rada byla spíše žertem, neboť představa, že by si někdo mohl koupit vlastní osobní auto, byla v padesátých letech utopická, ne-li směšná. Mezi soukromými auty se vyskytovaly většinou přežívající starší ročníky - hranaté Pragovky a Tatrovky, nebo Aerovky všeho druhu; jen několik málo šťastlivců si pořídilo po válce Minora či Škodu Populár. Tatraplány byly pro panstvo a teprve až v roce 1957 přišel na svět první Spartak, přidělovaný vyvolencům na poukazy.

Také "lichá" strana Čerchovské ulice měla co nabídnout. Dole, na rohu Polské byl obchod s potravinami "Bratrství", tam se chodilo nakupovat (pro mléko se ovšem muselo do mlékárny v Krkonošské). Na horním rohu s Krkonošskou ulicí byla hospoda. Vchod byl sice z Krkonošské, ale když přivezli v sudech pivo, skládalo se v Čerchovské. Pivo vozily z pivovaru koňské potahy. Když vozka přijel do ulice, dal koňům na hubu pytlíky s ovsem, z vozu spustil líhu, na chodník položil pytel se slámou tak, aby tlumil náraz sudů spouštěných po líze. Pak se otevřela plechová vrátka do sklepa, do připravených háků se zasunula kladka a obřad skládání piva mohl začít.

Jsme-li u těch koní, pak koně zapřažené do modrých poštovních vozů bylo možné potkat denně v Polské ulici. Pošta měla stáje kdesi mezi Italskou ulicí a Wilsonovým nádražím a každý den ráno se celý konvoj těchto povozů sunul Polskou ulicí směrem na Žižkov, k nákladovému nádraží, aby tam vozkové-pošťáci naložili svoji denní dávku k rozvážení.

Ale zpátky k naší hospodě. Ačkoliv byla nevelká, sestávala se jen z malého výčepu a jedné, možná dvou místnosti velikosti obývacího pokoje, čepovaly se tady tři až čtyři druhy piva, černé nesmělo nikdy chybět (praxe, která z pražských hospod později zcela vymizela, aby se začala znovu vracet až po roce 1989). Se džbánkem pro pivo se chodilo pravidelně před večeří nebo k nedělnímu obědu. Pokud vím, láhvové pivo se v naší rodině tehdy ještě nekupovalo.

Matně si vzpomínám, že krátkou dobu - to už ve znárodněné hospodě - zde točil pivo mladý Maceška s manželkou, což byl syn velkouzenáře Macešky, o jehož velkolepé svatbě ve starých časech u svaté Ludmily se na Vinohradech vyprávěly legendy. Na tom manželském páru bylo vidět, že jsou z jiného než hospodského světa, paní měla odbarvené blond vlasy ve stylu Adiny Mandlové, který byl typický spíše pro tehdejší milostpaní.

Klempíř, který měl svůj krámek o něco níže, v čísle sedm, byl už starý pán. Mne fascinovala výloha jeho dílny, plná plechových výrobků, jimž vévodily dekorativní okapové chrliče vody ve tvaru draků. Co starého pána pamatuji, tak vyráběl plechové kbelíky, hrnce nebo opravoval staré nádobí. Sedával ve dveřích své dílny, aby na práci lépe viděl, jídlo mu přinášela jeho manželka, úhledná paní, která mu vzkazy musela křičet do ucha, protože starý pán byl skoro hluchý.

V těch dveřích pak sedával, i když už neměl co na práci, a pokud mě paměť neklame, byl to poslední soukromý živnostník v ulici v době, kdy truhláři už své dílny zavřeli, u pana Jandy se usadilo družstvo Směr a z pana Fialy se nakrátko stal komunál. Ovšem je také zcela možné a pravděpodobné, že ten starý pán už svoji živnost měl dávno zrušenou a jenom docházel do dílny, aby tam občas přerovnal nářadí a v létě se posadil do dveří a čekal, až mu manželka přinese v kastrůlcích oběd. Také on však někdy koncem padesátých let zmizel ze scény, aby se v jeho dílně později usadilo OPBH s blokovým střediskem.

Právě koncem padesátých a začátkem šedesátých let se z Čerchovské ulice začal vytrácet život. První, kdo zazdil krámek a udělal z něj byt, byl švec Fiala. Později vzalo za své i Bratrství/Pramen. Pro nákupy se začalo chodit do samoobsluhy na rohu Grégrovy, později Slavíkovy ulice. A nakonec i hospoda zazdila svůj vchod a přeměnila se na obytné místnosti.

V paměti ovšem zůstávají lidé, kteří prošli Čerchovskou ulicí. Když jsem vzpomněl číslo šest jako chloubu ulice, bylo to nejen kvůli velikosti či výstavnosti domu, ale také kvůli jeho nájemníkům, tehdejším celebritám. Patřili mezi ně Karel Effa, Jiří Štuchal a František Gel.

Zatímco Karla Effu není třeba blíže představovat, neboť na věky bude žít v pamětnických filmech, pak o Jiřím Štuchalovi je třeba říci, že to byl komik, jehož humor se uplatňoval především v rozhlase. Jako si později, v sedmdesátých letech, nebylo možné představit Silvestr (televizní) bez Vladimíra Menšíka, pak Silvestry (rozhlasové) padesátých a šedesátých let nemohly existovat bez Jiřího Štuchala. Pokud vím, jeho kariéra skončila po roce 1968.

František Feigel/Gel byl známý novinář, který pracoval již před válkou jako reportér v Lidových novinách, válku prožil v Anglii a slavným se stal zvláště po válce svými rozhlasovými reportážemi z Norimberského procesu. František Gel v té době pracoval v Čekoslovenském rozhlasu, v šedesátých letech přednášel na novinářské fakultě a měl mladou ženu, která rovněž pracovala v rozhlasu a prý slyšela na tři jména: Střemchová, Feigelová a Gelová.

V Čerchovské číslo šest žil František Gel se svoji tchyní a tchánem, kteří byli stejného věku jako on, neboť mladá paní Gelová mohla být klidně dcerou svého muže. Proč to všechno zmiňuji? Někdy začátkem šedesátých let si Gelovi pořídili psa. Nebyl to pes ledajaký, ale tehdy v Praze dosti neobvyklý bernardýn. Štěně se jmenovalo Nels a okamžitě se stalo atrakcí Čerchovské ulice a miláčkem dětí, neboť Nels byl skutečně přítulný a dobromyslný pes. Stala se však nehoda. Nels začal mít raději svoji paní nežli svého pána a kdo znal profesora Gela osobně, snadno pochopí, proč pes musel z domu pryč.

Nels tedy zmizel z mého dohledu a netušil jsem, že se s ním ještě jednou neočekávaně setkám, a to v české literatuře. Věc se měla tak, že Nels byl prodán jednomu hospodskému do Kerska. Ale to jsem se dozvěděl až z Hrabalových Slavností sněženek, tam, kde Bohumil Hrabal popisuje scénu s kerským bernardýnem na chuchelském závodišti, který dovláčel svého nového pána ke své milované bývalé paní, aby jí dal packy na ramena a olízl tvář.

Já vím, že bernardýn, kterého nafilmoval Jiří Menzel ve filmu Slavnosti sněženek, nemá s Nelsem nic společného, jenom tu psí rasu. Přesto však pokaždé, když vidím tento film v pamětnických vysíláních, vzpomenu si nejen na Nelse, ale i na Čerchovskou ulici svého mládí.