Prezidentská volba a paměť médií (sloupek pro ČT24)

Úvodem dva citáty. Ten první je z července 1992: "Svým dílem chci přispět k uklidnění politické situace. Budu nápomocna k tomu, aby my, poslanci FS, jsme usměrnili nynější nežádoucí vývoj a předešli hrozícímu chaosu. ... Přijetím kandidatury na funkci prezidenta republiky jsem mimo jiné chtěla vyburcovat politickou reprezentaci k vnímání a k realizaci vůle velké části našeho obyvatelstva..."

Ten druhý je z února 2008: "Volba prezidenta by podle mého názoru měla být i okamžikem určité svornosti, určitého smíru, určité jednoty, když ne v názorech, tak alespoň ve způsobu chování a jednání. A k tomu jsem se snažila a ještě se budu snažit přispět. .... Já pevně věřím, že pokud dostanu šanci ty věci pojmenovat, tak to prospěje možná, možná malinko ke snížení konfrontačního prostředí v České republice."

Tyto citáty nejsou ani tolik úvodem ke komentování nedávné volby českého prezidenta, jako spíše výchozím bodem úvahy o tom, kam až sahá paměť českých médií. Například když zpravodajský server Aktualně.cz před prezidentskou volbou vytvořil zvláštní webovou stránku s názory Jany Bobošíkové z minula. Nebo když deník Právo shrnul starší výroky Václava Klause pod titulek "Jako řečník dokázal šokovat i bavit" (Právo 16. 2. 2008).

Tyto i další podobné výlety do minulosti obvykle končí v roce 1996. Proč? Protože soustavný monitoring českých médií společností Newton Media, jejíž archiv je dostupný online ve všech českých zpravodajských reakcích, začíná datem 1. ledna 1996. Co noviny napsaly předtím, to se těžko dohledává. Výstřižkové archivy zmizely v propadlišti dějin. Představa, že by se měli vydat do knihovny a tam listovat archivními výtisky starých novin a časopisů, je pro novinářské rutinéry dosti vzdálená, ne-li úsměvná.

A tak jsou politici chytáni pouze za ta slova, která pronesli před pěti a deseti lety, a téměř vše, co bylo řečeno do roku 1995, zůstává novináři nepovšimnuto. Pravda, je tu archiv agentury ČTK, která ukládala své zpravodajství do počítače ještě před rokem 1989 a která nyní převádí do digitální podoby i starší textové a obrazové zprávy. Ovšem pokud bychom chtěli pohotově zjistit, kdo co kdy a jak napsal do novin, nebo kdo co kdy prohlásil v rozhlase či televizi před rokem 1996, to se z něj nedozvíme.

Možná také proto se při ohlížení za prezidentskými volbami v minulých letech zapomnělo (s výjimkou stručné zmínky v časopise Týden) na frašku, která se konala v roce 1992. Poté, co po červnových volbách nové Federální shromáždění nezvolilo Václava Havla, se do rozpadu federace konalo ještě několik neúspěšných volebních kol.

Kdo si dnes vzpomene na jména Jiří Včelař Kotas, Zdeněk Pinta, Juraj Čop, Zdeněk Viktor Procházka nebo Marie Kristková? Ti všichni měli tehdy ambice stát se alespoň nakrátko prezidentem rozpadajícího se Československa.

Právě Marie Kristková je autorkou úvodního citátu. Ten druhý citát pochází z rozhovoru s Janou Bobošíkovou v pořadu ČRo1 "20 minut Radiožurnálu" z minulé středy. Na rozdíl od šestapadesátileté Marie Kristkové, která před patnácti lety chtěla zachraňovat československý stát a na kterou si dnes v redakcích médií už nikdo nevzpomene, Jana Bobošíková má díky existujícím digitálním databankám poněkud větší šanci na to, že za nějakých deset nebo patnáct let si její letošní angažmá při prezidentské volbě nějaký redaktor vytáhne z hloubi elektronických archivů do svého počítače.

Otázkou však zůstává, zda toto angažmá bude za deset nebo patnáct let ještě někoho zajímat a zda nakonec nezůstane v historické paměti jen jako statistický údaj v řadě kandidátů, které od vzniku České republiky postavila do prezidentských voleb KSČM (1993 - Marie Stiborová, 1998 - Stanislav Fischer, 2003 - Miroslav Kříženecký).