Časopis The Atlantic Monthly vychází již 150 let. Původně to byl literárně kulturní měsíčník, který se dnes zaměřuje hlavně na domácí a zahraniční politiku. Ve své stopadesátileté historii se může pochlubit příspěvky, které se dodnes citují, přestože od jejich zveřejnění uplynula desetiletí.
Patří mezi ně také esej Vannevara Bushe z července 1945 As We May Think (Jak můžeme myslet), kterou dnes neopomene zmínit žádná příručka o historii internetu. Připomíná se především novátorská Bushova myšlenka vytvoření „memexu“, která předjímala vznik dnešního hypertextového webu.
Vzhledem k jeho roli při organizování americké vědy by si jméno Vannevara Bushe u českých žurnalistů zasloužilo trochu více pozornosti, než nedávnou stručnou zmínku o „jistém Vannevaru Bushovi“, který „vymyslel zařízení zvané memex“. On ten „jistý Bush“ například za války šéfoval vládnímu Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj (OSRD) a po válce přesvědčoval politiky, aby ze státní kasy podporovali vědu a výzkum i v dobách mírových. Nebýt National Science Foundation, organizace, která vznikla na půdorysu Bushova memoranda „Věda – nekončící hranice“, a která v 80. letech financovala páteřní síť NSFNET, kdo ví, zda by internet do našeho života nevstoupil o nějaký ten rok či desetiletí později.
Na Bushovu esej jsem si vzpomněl právě v těchto dnech, kdy obálka posledního The Atlantic Monthly upozorňuje na článek „Is Google Making Us Stupid?" (Dělá z nás Google hlupáky?). Napsal ho novinář zabývající se informačními technologiemi Nicolas G. Carr.
x x x
Kdyby Vannevar Bush byl ještě dnes naživu, nestačil by se divit, jak skutečnost předběhla jeho vize. Bushův „memex“ mělo být zařízení, které shromažďovalo a navzájem propojovalo informace všeho druhu v jednom pracovním stole s klávesnicí a projekční plochou. Hlavními stavebními kameny tohoto zařízení měly být mikrofiše a jejich kódování, které by se snímalo fotobuňkami. Není proto divu, že hlavní přednost „memexu“, totiž asociativní vyhledávání a propojování informací, nebylo možné v rámci tehdejších technických možností do praxe zavést.
To, co se zdálo být v roce 1945 utopií, je dnes samozřejmostí. Počítače v našich domovech a kancelářích uchovávají nesmírné množství informací a dat. Kromě toho se můžeme prostřednictvím internetu napojit na globální „distribuovaný, heterogenní, interně spolupracující multimediální informační systém,“ jak definoval web jeho tvůrce Tim Berners-Lee. Abychom se v něm dobře orientovali, byly vymyšleny vyhledávače, které nás ve zlomku vteřiny přibližují k cílům našeho pátrání.
Ráj, o kterém snil Vannevar Bush, se stal skutečností. Nejen privilegovaný vědec v laboratoři, ale kdokoli z nás si může pořídit svůj vlastní „memex“, dle Bushových slov „rozšířený dokonalý doplněk naší paměti“ (enlarged intimate supplement to our memory). Přesto však nejsme o mnoho šťastnější. Naopak se ptáme slovy Nicolase Carra, zda namísto toho, abychom byli díky webu chytřejší, zda namísto toho nehloupneme, tedy zda z nás Google nedělá hlupáky.
x x x
Myšlenky Carrova eseje se dají shrnout do několika bodů:
1. Pravidelným používáním webu se mění naše návyky, na jedné straně sice ovládáme a programujeme počítače, na straně druhé počítače začínají programovat náš mozek, zvláště ve způsobu recepce informací. Potvrzuje se McLuhanova teze, že média nejsou jen pasivním informačním kanálem, ale vyvolávají účinek sama o sobě, sama jsou poselstvím.
2. Nejsme již ochotni (nebo schopni?) číst dlouhé články, nejsme schopni se soustředit na význam slov. Doslova:„kdysi jsem byl potápěčem v moři slov, dnes svištím po jeho povrchu jak na vodním skútru.“
3. Čteme možná více, ale jinak. Stáváme se pouhými dekódery informací, mění se naše schopnost interpretovat text.
4. Mozek má schopnost přeprogramování se. Příkladem může být zavedení přesného času. Od doby, kdy nosíme hodinky, se naše jednání řídí nikoli potřebami našeho těla a podněty jeho smyslů, ale předem daným časovým programem. Něco podobného lze očekávat od komunikačních systémů, které v našem životě sehrávají stále důležitější roli.
5. Stejně jako Frederick Taylor ve svých Principech vědeckého řízení hledal co možná nejdokonalejší algoritmus výrobního procesu, a činnost člověka podřídil tomuto cíli (ne člověk, ale systém musí stát na prvním místě), podobně vyhledávač Google na základě terabajtů shromážděných dat o chování svých uživatelů hledá a vytváří perfektní algoritmus, kterým bude zpřístupňovat informace, jež jsou na síti.
6. Tvůrci Googlu říkají, že chtějí „organizovat svět informací a učinit jej univerzálně přístupným,“ „učinit vyhledávače chytřejším, než je člověk“, „pro nás je práce na vyhledávačích způsobem vytváření umělé inteligence“. Nicméně způsob, jakým to Google činí, má nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, je podřízen prioritně zájmům inzerentů, ne uživatelů.
Závěr: Svět informací se nám rozšiřuje, ale naše vlastní inteligence se zplošťuje a stává se umělou inteligencí.
Nicholas Carr na svém blogu registruje ohlasy, které jeho esej v The Atlantic Monthly vyvolala. Za všechny cituji ze sloupku v kanadském deníku Globe and Mail:
„Díky Googlu se všichni proměňujeme v konzumenty mentálních hamburgerů... „ (Thanks to Google, we're all turning into mental fast-food junkies.)