Nesnesitelná lehkost mladistvých omylů (sloupek pro ČT24)

Sejde-li se na jednom místě bývalý prezident, současný ministr zahraničí a předseda Ústavního soudu, obvykle to neujde pozornosti celostátních médií. Stalo se tak v neděli 20. července v Brně v divadle Husa na provázku, kde spisovatel a dramatik Pavel Kohout slavil své osmdesátiny. Tentokráte však celostátní média – s výjimkou ČT – mlčela, v denících se o této události informovalo jen v regionálních mutacích, a televizní reportáž o oslavě se dostala pouze do regionálního zpravodajství ČT1.

Chápu, že představit složitou osobnost Pavla Kohouta v několika větách televizní reportáže je téměř nadlidský úkol a proto následující text redaktorky Aleny Šedivé, popisující část životní dráhy Pavla Kohouta beru s určitým nadhledem a tolerancí. Cituji:

„Už v době svých maturitních let byl přesvědčeným komunistou prosazujíc stalinské poměry. Po vysokoškolských studiích estetiky a divadelní vědy začal psát v duchu budovatelského umění a komunistických ideálů. Naivní básně o dokonalém životě v socialismu. V šedesátých letech se coby spisovatel z povolání začíná přiklánět k reformním komunistům, k úplnému obratu u něj dochází v roce 1967 na sjezdu sovětských spisovatelů. Napadá systém cenzury a stává se kritikem režimu. Jeho jméno přibývá na seznam zakázaných spisovatelů. Je jedním ze spolutvůrců Charty 77, za což je šikanován StB. A nakonec po ročním pracovním pobytu v Rakousku je zbaven československého občanství a nuceně vystěhován.“

Při sledování reportáže mě překvapilo, jak se mohl ze Šavla stát Pavel (nebo z Pavla Šavel?) v roce 1967 na sjezdu sovětských (?!?) spisovatelů. Chápu, že člověk se někdy uřekne. Koneckonců také já jsem nedávno v živém vysílání o historii barevné televize pletl letopočty, místo let 1970 a 1972 jsem uváděl roky 1990 a 1992, aniž mě moderátor stačil opravit.

Jenomže po nedávném zážitku z přijímacích pohovorů na naši fakultu si už nejsem tak zcela jist, zda šlo skutečně jen o uřeknutí, nebo zda ten omyl náhodou nevznikl při psaní původního textu. Nedivil bych se – čtyřicet let do minulosti je sakramentsky dlouhá doba pro někoho, kdo nedávno překročil druhou desítku let věku.

Nedivil jsem se ani letos v červnu, když jsem se od jisté sympatické slečny, ročník 1989, dozvěděl, že Julius Fučík byl exilový autor, jehož dílo Reportáž psaná na oprátce se publikovalo v dobách normalizace v samizdatu.

Stalo se tak při pohovoru, při němž adeptka novinářského řemesla uvedla v seznamu své četby, kromě jiných, také román Evy Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku. Přítomná češtinářka se tehdy zeptala: „Znáte ještě nějaká další poválečná literární díla, která se inspirovala vězeňským prostředím,“ v naději, že se tak dostaneme ke jménům Karla Pecky nebo Jiřího Muchy. Odpovědí byl „samizdatový autor“ Julius Fučík.

Pobavená reakce členů přijímací komise upozornila budoucí novinářku na jistou nesrovnalost, proto se zarazila: „Aha, asi jsem to spletla, já toho Fučíka měla napsaného pod jinou kolonkou.“ Na otázku, co tedy o Fučíkovi ví, přišla odpověď: „Byl to komunistický novinář, redaktor Rudého práva, napsal Reportáž psanou na oprátce a měl ženu Gustinu.“ Ano, i tak se dá – s pomocí biflovacích hesel vzdělávacích agentur – učit literatura.

Když jsem tuto historku dával ve společnosti svých současníků k lepšímu, ozvala se přihlížející pětadvacetiletá vysokoškolsky vzdělaná mladá dáma: „A co má bejt, když někdo neví, kdo to byl Fučík? K čemu je to dobré?“ Chabě jsem oponoval: „Ale když se někdo hlásí na novinářskou fakultu???“

A znovu jsem si uvědomil, jak se stále více ocitám na jednom břehu generační propasti, na jejímž druhém břehu je lidem stále více jedno, zda Pavel Kohout vystupoval v roce 1967 na sjezdu československých nebo sovětských spisovatelů. Možná, že je to tak dobře, protože to patří ke koloběhu života, a budu se s tím muset smířit.

To však nic nemění na tom, že i nadále budu ve skrytu duše přesvědčen o tom, že Historia magistra vitae est, že historie je učitelkou života, a proto by měla být uchráněna od nepřesností a zkreslujících interpretací, ať už ta zkreslení mají původ v nevědomosti, v nedbalosti, nebo v úmyslu.

DODATEK 13.8.: Jak uvedla Alena Šedivá v diskusním fóru k blogu na ČT24, Kohoutova účast na sjezdu sovětských spisovatelů byl přeřek, nikoli neznalost.