Nepoučitelný Pečinka a nesmrtelný Zifčák

Ve svém glosáři jsem předevčírem napsal: „Další 17. listopad v médiích je za námi. Tentokráte bez nějakého „senzačního odhalení, “ . Zapomněl jsem však na to, že existují ještě týdeníky, například Reflex. Politolog Bohuslav Pečinka zde pod titulkem „Proč to prasklo?“ v úvodu sice píše „Samotné pátrání po okolnostech převratu je trochu pošetilé...“ nicméně zbytek textu věnuje pokusu odpovědět na otázku položenou v titulku, při kterém cituje svá autentická setkání s Oskarem Krejčím (bývalý poradce premiéra Adamce), Miroslavem Štěpánem (bývalý vedoucí městského výboru KSČ v Praze) a Pavlem Žáčkem (současným ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů).

Když jsem si článek přečetl, zjistil jsem, že nám Bohumil Pečinka nesděluje v podstatě nic nového, s výjimkou informace, že Miroslav Štěpán nedávno slavil v Kremlu 90. výročí Komsomolu, a vloni navštívil bývalého šéfa KGB Krjučkova na dače u Moskvy.

Na otázku „Co je tedy záhadou 17. listopadu? Kdo to způsobil?“ Pečinka odpovídá: „Odpověď nenajdete ve výstupu parlamentní Komise 17. listopadu. Existují pouze indicie, že někdo v policii, navázaný zase na někoho ve vedení státu, který byl zase spojený s někým v Moskvě, chtěl navodit novou politickou situaci. Prostě americký film Vrtěti psem na český způsob. Studentská demonstrace proti režimu byla jen vhodnou záminkou. Původce rozhodnutí zmasakrovat studenty zná jen několik lidí, a proto ho obestírá tolik tajemství a zdánlivých náhod.“

S tímto výrokem by se dalo v zásadě souhlasit, ovšem pouze jako s jednou z více možných, již dříve uvažovaných variant, kdyby však Pečinka při tom nepsal o „zdánlivých náhodách.“ Tím dal najevo, že podle jeho názoru „zdánlivé náhody“ nebyly náhodné, že za vším stála KGB, a vše se odehrálo podle předem připraveného scénáře. Tohle přesvědčení pak stvrdil řečnickou otázkou „A kdo poslal policistu Zifčáka na Národní třídu, aby se vydával za mrtvého studenta?“

Již před třinácti lety jsem na internetu polemizoval s Pečinkovou úvahou v Lidových novinách „Tvůrce a oběť“ o „tvůrci dějin“ Zifčákovi, který plnil estébácký plán. Nicméně Bohumil Pečinka je zřejmě nepoučitelný. Buď si nenastudoval relevantní dokumenty, nebo jim nevěří (mám na mysli sněmovní tisk č. 1236 s názvem „Závěrečná zpráva vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989“), protože i nadále veřejně prohlašuje, že Zifčák se úmyslně vydával za mrtvého studenta.

Zpráva vyšetřovací komise v pasáži Úloha por. Zifčáka na základě analýzy jeho chování a šetření svědků tuto variantu vylučuje. Doslova: “Výsledkem dokazování, provedeného Vojenskou obvodovou prokuraturou Praha, je skutečnost, že Zifčákova svědecká výpověď ze dne 30. 3. 1990, podle které měl být součástí širšího spiknutí, jehož cílem bylo odstranit zkompromitované vedoucí představitele, je ve všech svých zásadních bodech nepravdivá. (..) Právě touto výpovědí začala být StB pokládána za onen faktor v pozadí neobjasněných okolností 17. listopadu 1989, který byl rozhodující. Výsledky provedeného vyšetřování dokazují, že tomu tak není.“

Mohu jenom zopakovat, co jsem napsal už před pěti lety: „Je neuvěřitelné, jak estébácká lež o Zifčákovi jako mrtvém studentovi na Národní třídě se zakořenila v širokém povědomí nejen obecného lidu, ale i novinářů. Už několik let na to upozorňuji a na své straně mám jeden logický argument: Kdyby Zifčák chtěl skutečně sehrát roli mrtvého studenta, pak by se nevracel mezi studenty, do jejichž prostředí byl nasazen. Vypařil se až později, když mu začala hořet půda pod nohama. Protože byl ošetřen se zraněným loktem, nemocnice ho evidovala a jeho jméno pak předala vojenské prokuratuře vyšetřující zásah na Národní třídě.

Když se Zifčák jako předvolaný svědek opakovaně nedostavil, vydala se po jeho stopách Nezávislá vyšetřovací komise, která pátrala po tom, zda přece jen nějaký student nebyl zabit. Členové komise Jakub Just, Saša Justová, Ivo Kadlec pak zjistili, že v místě udaného bydliště ve Valšově žádný Růžička neexistuje, ale bydlí tu jistý Zifčák (viz Bartuška V.: Polojasno, Exlibris, Praha 1990, str.122-3). Tuto informaci si NVK nenechala pro sebe, a v polovině ledna ji zveřejnila v Informačním servisu, předchůdci Respektu.“

Měl bych pro Bohumila Pečinku návrh: Nechť zajde do knihkupectví „Levné knihy“. Najde tam za lidovou cenu 19 Kč (alespoň ve Štefánikově ulici) publikaci „Vítězové? Poražení? II.díl. Životopisná interview – politické elity v období tzv. normalizace“. Dočte se tam mnohé o zákulisí předlistopadové politiky, a to nejen od jediného zdroje Miroslava Štěpána. Ne všemu se tady dá věřit - jak už to u orální historie bývá - ale mohl by rozšířit svůj repertoár historických mýtů.

Třeba by ho zaujala jiná spiklenecká teorie, vyslovená posledním předlistopadovým vedoucím ideologického oddělení ÚV KSČ Jaroslavem Jeníkem, který na stránce 317 říká: „Ať mi nikdo neříká, že Zifčáka tam položila Státní bezpečnost. To bylo v nějakém scénáři a ten se psal někde na CIA“.