Odposlechy ještě jednou a do vlastních řad (sloupek pro Aktuálně.cz)

Někdy mám pocit, že buď neumím dobře číst, nebo toto umění je odepřeno některým publicistům v médiích. Speciálně ve věci právě diskutovaného „náhubkového“ zákona, což jest novela trestního řádu č. 141/1961, která v sobě obsahuje změnu zákona o přestupcích č. 200/1990, zákona o ochraně osobních údajů č.101/2000 a úpravu trestního zákona č. 140/1961. Před několika dny jsem se pokusil tuto novelu věcně vysvětlit.

Novela zpřísňuje trestní řád, přidává nové paragrafy – viz citovaný §8c o zákazu zveřejňování odposlechů, ale tento novelizovaný trestní řád sám o sobě netrestá. Ty tresty vyplynou buď z novelizovaného zákona o ochraně osobních údajů, v němž se rozšiřují sankce za správní delikty vzniklé porušením zákazu stanoveného „jiným právním předpisem“ (v našem případě trestním řádem), nebo z aplikace trestního zákona, paragrafu 178.

A právě u něj bych se rád zastavil. Neboť mediálními luhy a háji se nese nářek nad tím, jak poslanci změnili trestní zákon tak, aby z něj učinili bič na novináře. Typický příklad - komentář Martina Fendrycha v dnešním Týdnu, začínající slovy:
“Před deseti dny poslanci zásadně omezili svobodu slova. Zakázali zveřejňovat odposlechy i veškeré „osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení“ (§ 178 trestního řádu). Trest za zveřejnění: vězení na rok až pět let nebo zákaz činnosti (ideální, novinář by mlčel) nebo až pět milionů pokuta. Tento totalitní paragraf předložil Marek Benda, poslanec ODS, jež má plná ústa svobody. Budeme mluvit a psát nikoli s roubíkem, ale s bendou v ústech.“

Očekával bych že někdejší náměstek ministra vnitra by snad mohl vědět, že trestní zákon není totéž, co trestní řád, a že onen „totalitní paragraf“ existoval v trestním zákonu již před Bendou, a že v tomto případě střílí poněkud vedle. Problémem není trestní zákon, ale trestní řád. A problémem budou nejen paragrafy, ale jejich aplikace.

Jak jsem si všiml, pouze Štěpán Kotrba v Britských listech, a nyní i Tomáš Sokol na Aktuálně.cz v blogu o nepatřičné panice upozorňují, že schválená změna v Trestním zákoně je možná spíše zmírněním, než zpřísněním možného trestního postihu. A to tím, že podmínku způsobení „vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají“ přesunuje z odstavce tři do odstavců jedna a dvě, ve kterých by mohla fungovat jako východisko pro úvahu soudce, zda daná osoba byla skutečně „dotčena na svých právech“. (viz Sokol).

Aniž bych chtěl unavovat, pod čarou předkládám tři verze jednoho paragrafu. Ta první je z dosud platného trestního zákona, ta druhá je verzí novelizovanou „náhubkovým“ zákonem (tučně vyznačena změna), a v závěru uvádím jeho variantu v letos schváleném trestním zákonu č. 40/2009. Nějak jsem si nevšiml, že by kterýkoli z komentátorů zaznamenal znění, které bude platné od ledna příštího roku, a na něž Bendův náhubek už nebude mít vliv.

Tato úvaha nechce obhajovat „náhubkový“ zákon. Měl by z našeho právního řádu vymizet, podobně jako kriminalizace pomluvy, na kterou by měla stačit občanskoprávní a nikoliv trestně právní žaloba. Jenom mi jako obvykle vadí zjednodušování problému. Například když novináři napíší, že zákon je prioritně proti novinářům a těch, kteří se indiskrecí dopouštějí, se prý netýká, což je hluboký omyl, neboť zákon je prioritně zaměřen proti orgánům činným v trestním řízení, a teprve následně proti novinářům.

Zkušenosti nás učí, že nejde jen o paragrafy, ale o to, jak se ohýbají. Vždyť když chtěli potrestat duo Slonková/Kubík za to, že nechtěli prozradit svůj zdroj v aféře Olovo, vyšetřovatelka na ně vytáhla paragraf o nadržování trestnému činu. A takových paragrafů je v trestním zákoníku více. Je dobré, že se vedou kampaně za to, aby žádný z nich nebyl využit proti svobodě slova. Jenom ty kampaně by měly být vedeny natolik seriózně, aby nebyly kontraproduktivní, tj. tak, aby nepoškozovaly důvěryhodnost novinářské obce.