Obama a Gagarin - dva citáty a vzpomínka (sloupek pro aktuálně.cz)

Citát číslo 1: Bohumil Doležal, Politický zápisník, rubrika „Co týden dal“, 4. dubna:
„Jan Gazdík srovnává tamtéž Obamovu návštěvu Prahy s řadou jiných slavnostních uvítání, mj. s Chruščovovou návštěvou v r. 1964 a s Gagarinovou návštěvou někdy předtím, nevím už kdy. Obojí jsem zažil. Plešatého darebáka čekalo v Praze průměrné uvítání, spontánně ho šli vítat snad jen různí lektoři marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Viděl jsem záběry v televizi a zaujalo mne, jak je ten syčák rozladěný – nejspíš už tušil, co ho za pár týdnů čeká. Taky na Gagarina normální lidi kašlali a odporného songu „Dobrý den majore Gagarine“ měli všichni plné zuby. Zase kromě lektorů marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Všeobecně sdílený pocit byl vztek, že se to Rusům povedlo dřív než Američanům. Cítím ho dodnes.“

x x x

Citát číslo 2: Cyril Höschl, Lidové noviny 28.3.2009 Kundera, idealismus a paměť
Lidská paměť není magnetofonovým záznamem, vypáleným cédéčkem či fotografickým otiskem. Paměť je živoucí mechanismus, neustále externě korigovaný a přiživovaný. Tisíckrát omleté historky z hospod a manželských dialogů nejsou nic jiného než „vybavení (recall), oživení (pozměnění, update) a znovu uložení (save)“.
Naše vzpomínky jsou tedy neseny cestou vybavení, oživení (pozměnění) a znovu-uložení. Tento proces udržuje naše já prostřednictvím vzpomínek, zevního ujišťování, opakování, ukládání. To na jedné straně činí vzpomínky odolnými vůči zapomnění, na druhé straně zranitelnými vůči mutacím: to, co si pamatujeme, už zdaleka neodpovídá tomu, co jsme skutečně zažili.

x x x

Jestliže akceptuji to, co napsal o lidské paměti Cyril Höschl, nemohu pochopitelně tvrdit, že moje vzpomínka na Gagarinovu návštěvu v Praze má větší hodnotu, než ta Doležalova. Nicméně míra arogance Bohumila Doležala při interpretaci dějin a jejich událostí je natolik velká, že si zaslouží jistou korekci, kterou mohu doložit nejen svými vzpomínkami a vzpomínkami jiných pamětníků, ale také četnými dobovými dokumenty a doklady nepodléhajícími erosi a mutaci stárnoucích paměťových buněk.

Praha byla 28. dubna 1961 (Doležal: „nevím už kdy“) první Gagarinovou návštěvou v zahraničí (některá fota jsou k dispozici zde). Pamatuji se na ni a vím, že uvítání bylo skutečně velkolepé a spontánní. A nejen v Praze, ale i na Západě, kam Gagarina sovětská propagandistická mašinerie okamžitě vysílala. Stačí zalistovat v obrazovém archivu časopisu Life a vyhledat třeba obrázky z Gagarinovy návštěvy Londýna. Tyto lidi na vítání zcela určitě nikdo nenakomandoval.

Pokud Doležal tvrdí, že “na Gagarina normální lidi kašlali“, pak tímto tvrzením odsuzuje od říše nenormálnosti převážnou část veřejného mínění počátku šedesátých let, a to nejen v Československu. Neboť Gagarin se stal v této době mediální hvězdou, po kterých je v každé době silná poptávka. Na tom nic nezmění uštěpačné poznámky předpojatého politického komentátora.

x x x

Nedá mi, abych nepřipojil příhodu, o které jsem se doslechl před více než třiceti lety, navíc ji mám z druhé ruky, takže za její stoprocentní pravdivost neručím. Někdy v sedmdesátých letech někde ve Šternberku (?) existoval prý privilegovaný domov důchodců, kam byli umisťováni zasloužilí předváleční členové KSČ. Ošetřovatelský personál měl s těmito chovanci neustálé problémy. Proč? Protože staříci a stařenky se neustále hádali o tom, co se kdy stalo a nestalo, a jak se kdo k tomu postavil (ve hře byly postoje k bolševizaci strany v roce 1927, k moskevským procesům, k paktu Molotov-Ribbentrop, k poválečným procesům, k šedesátým létům, a zvláště pak k roku 1968, kde se diskutovalo, kdo zradil, kdo zůstal ideově pevný apod.).

V domově důchodců existovala místní stranická organizace, ve které probíhal lítý ideový boj, při němž se stařenky a staříci navzájem vylučovali, zakládali frakce a obviňovali se z ideových úchylek. Rezoluce a zápisy ze svých schůzí včetně udavačských dopisů údajně posílali na Ústřední výbor KSČ, od kterého očekávali nějaké zastání.

Nepochopili, že po srpnu 1968 a s počátkem normalizace se na ÚV KSČ usídlila již jiná sorta funkcionářů, kterým už vůbec nešlo o ideje, ale o praktické věci každodenního života, v daném konkrétním případě o koryta zajištěná souhlasem s okupací a oddaností novému vedení. A tak dopisy, rezoluce a plamenné výzvy staříků končily v šuplících podatelen, ne-li dokonce v koši.

A tak mně někdy napadá, jestli my dříve narození (Šmíd 1944, Doležal 1940) nejsme té dnešní mladé generaci také pro smích. Minulost je pro ně odbytá věc, mají jiné starosti, a jestli píseň „Dobrý den majore Gagarine“ byl dobový hit, který přežil (díky Vyčítalovi a Parkanové) až do dnešních dnů, nebo "odporný song, kterého měli všichni plné zuby", je jim v podstatě jedno.

Jenomže jednomu to nedá. Ne, že by chtěl spasit svět, ale na donebevolající nepravdy se mu nechce mlčet.