O elitě novinářů a pořadu Nadoraz

Zatím bez většího ohlasu prošlo vysílání dokumentu Neohrožení ohrožení v neděli 12.4. na ČT2 s podtitulem "dokument o elitě novinářů" (ke zhlédnutí zde). Tento zajisté zajímavý pokus o pohled na žurnalistiku, které říkáme investigativní, dal šanci téměř všem známým osobnostem tohoto oboru představit se v příznivém světle. Výpovědi některých z nich by však vyžadovaly jistou korekci. Speciálně se to týká Rebeky Křižanové/Bartůňkové, když vysvětlovala, jak a proč zanikl pořad Nadoraz.

Rebeka Křižanová zánik tohoto pořadu v roce 1998 (poslední vydání 23.11.) a svůj tehdejší odchod z ČT dává do výhradní souvislosti s odhalením aféry Bamberg, jejíž podstatou byla informace o tajných schůzkách Miloše Zemana a Karla Machovce s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem, který sociálním demokratům v roce 1995 nabízel sponzorské dary výměnou za místa ve státní správě. Pořad Nadoraz s tímto tématem se vysílal v pondělí 16.3.1998.

Rebeka Křížanová k tomu říká:
„V České televizi začalo být trochu dusno. Začalo to tím, že my jsme se snažili třeba dostat šoty o Bambergu do Událostí. Byl s tím trochu problém. Pak do toho vstoupil nový ředitel Jakub Puchalský, který jim dával za pravdu, těm kritikům, že ta reportáž byla asi nějak zvláštně sestříhaná, neprofesionální. Že jsme tam udělali nějaké chyby, že jsme tím někomu posloužili atakdále. A my jsme se snažili pořád sdělit, že Zeman říká něco jiného, Machovec říká něco jiného, a že jsme v podstatě neměli možnost to nikde nějak seriózně vysvětlit.

A cílem, jak se pak ukázalo, bylo ten pořad zlikvidovat a zamezit dalšímu pokračování, protože my jsme pořád na tom pracovali, snažili se dobrat dalších informací, jak to bylo, a o to už nebyl zájem. A to se pak taky stalo, že v podstatě nás na základě toho zrušili. Tehdejší ředitel spolu s dalšími svými kolegy nám sdělil, že další spolupráce s námi už není v České televizi vítána. Po nějakém čase to celé tak jakoby utichlo. Miloš Zeman přestal mluvit. Veškerá vyjádření před tím obsahovala neustále další a další rozpory, takže si uložil, jak sám řekl, bobříka mlčení. V BIS to měl na starosti František Bublan, který se pak později stal opět členem sociální demokracie a dokonce ministrem vnitra. A BIS nikdy nic nevyšetřila.“

Začněme odzadu. BIS skutečně věc vyšetřovala, nejprve podala prezidentu Havlovi zprávu, který ještě v červnu 1998 prostřednictvím mluvčího Ladislava Špačka novinářům sdělil: "Aféra je dílem či provokací sil usilujících o destabilizaci politického systému v České republice." (LN 8.6.1998). O rok později se zjistilo, že podpisy pod tzv. bamberským memorandem byly zfalšované, nicméně existenci schůzek a jakého zápisu z jednání musel přiznat i Miloš Zeman.

I když se dodnes neví, co a jak se v Bambergu přihodilo a dohodlo, a kdo aféru vyvolal (vyšetřování údajně skončilo u nemožnosti vyslechnout Jana Vízka), já osobně souhlasím s názorem, že „od počátku bylo jasné, že dokumenty vyslané do světa česko-švýcarským podnikatelem Vízkem jsou falešné, novináři z České televize však přesto dlouho tvrdili, že Zeman ve Švýcarsku výměnou za půjčku "prodal" posty ve své budoucí vládě.“ (citát z editorialu Jaroslava Plesla v Euro 25.9.2000).

Připomeňme si dobové souvislosti – v březnu 1998 je krátce po Sarajevu a demisi Klausovy vlády. Ve Strakovce sedí premiér Tošovský, a země se chystá k předčasným volbám. Očekávalo se, že sociální demokracie v nich posílí, což se některým lidem příliš nelíbilo. Je tu ještě souvislost televizní. Rada ČT v této době již rozhodla o novém řediteli České televize. Ivo Mathé 31. března končí, 1. dubna nastupuje Jakub Puchalský, mladý novinář, který má zas sebou několikaletou praxi v českém vysílání BBC.

Když si Rebeka Křižanová v dokumentu stěžuje: „stalo se mockrát, že se s tím muselo čekat, že se to odkládalo, že se to velmi prodiskutovávalo, přestože to není standardní, že se samozřejmě každá reportáž takto neprodiskutovává, jako nějaká, která směřovala do řad vyšší politiky,“ pak tyto její vzpomínky zřejmě narážejí na to, že Jakub Puchalský, zvyklý na jisté standardy novinářské práce, zcela určitě nemohl souhlasit s pistolnickým přístupem Lubora Kohouta a Rebeky Křižanové k tématům, které oba jmenovaní prezentovali většinou jednostranně, s předem hotovým úsudkem, kterému pak podřídili výběr faktů a informací.

Podle mého názoru tento předpojatý přístup poškodil i věrohodnost prezentace aféry Bamberg, jejíž odhalení bylo v zásadě pozitivním činem. Podobných jednání, jaká se uskutečnila v Bambergu, by se zkrátka politici neměli účastnit. A bylo zajímavé sledovat, jak si tento přešlap velmi dobře uvědomoval starší Miloš Zeman, který se snažil zatloukat, zatímco pro mladšího Karla Machovce bylo jednání v Bambergu zřejmě něco normálního, běžná součást politiky, a proto o něm bez zábran vypovídal. Což leccos vypovídá o politické kultuře, která se do našeho politického života po listopadu 89 vetřela.

Pořad Nadoraz s bamberskou aférou se vysílal ještě v době, kdy Puchalský nebyl ředitelem. Nicméně publicistika dvojice Kohout/Křižanová se mu připomněla 27. července 1998, když Nadoraz odvysílal reportáž o nově instalovaném ministru zahraničí Janu Kavanovi, založenou výhradně na svazku Stb s názvem Kato. Publicista Tomáš Pecina (nedávno se proslavil tím, že na město Karlovy Vary poslal exekutory) kvůli této reportáži poslal stížnost Radě pro R a TV vysílání, v níž napsal:

„Pořad ve své části nazvané "Nechte toho!" vycházel z údajů pořízených z neveřejného a zjevně nespolehlivého zdroje, svazku StB Kato, a aniž by se pokusil o objektivní zhodnocení věrohodnosti tohoto zdroje, s jeho údaji nakládal nekritickým a nepřiměřeným způsobem. Citované pasáže byly zjevně vytrženy z kontextu, citáty byly interpretovány jednostranně v neprospěch Jana Kavana; pořad se mj. snažil vyvolat dojem, že Jan Kavan plnil úkoly Státní bezpečnosti, ačkoli pro takové podezření nebyly uvedeny žádné důkazy.“

Dokážu se vžít do situace ředitele Puchalského, který se zřejmě dostal pod kritickou palbu vládnoucí garnitury za nekvalitní práci svých podřízených, kterou nešlo obhájit. Nicméně Rebeka Křižanová nemá tak zcela pravdu, když tvrdí, že „my jsme pořád na tom (Bambergu) pracovali, snažili se dobrat dalších informací, jak to bylo, a o to už nebyl zájem.“ Když zájem nebyl, jak bylo možné, že autoři pořadu Nadoraz mohli i nadále o Bambergu publikovat, což dokazuje bilanční reportáž „Bamberská aféra“ vysílaná 2.11.1998.

Pokud si dobře pamatuji, tak Jakubu Puchalskému došla trpělivost po odvysílání dvou reportáží Nadoraz 16.11.1998 s názvy Okolo Prahy cestička (autor: Alexandra Makovičková) a Soudkyně (autor: Šárka Weberová). Puchalský později o té první napsal, že „zneužila volební kampaně a manipulovala veřejným míněním.“ V druhém případě mu vadilo, že došlo ke konfliktu osobního a veřejného zájmu: „Reportérka Weberová natáčela reportáž o soudkyni, která ji předtím vyloučila na základě kárného řízení z české justice!“ Detaily celé záležitosti jsou zdokumentovány na internetu. V uvedeném odkazu je popsáno také, jak a proč skončil celý pořad Nadoraz včetně producenta Jana Šterna a kolektivu autorů.

Puchalský si vyžádal od Šterna stanovisko k uvedeným pořadům, ve kterém Štern odmítal přijmout kritiku, a naopak – pustil se do veřejné konfrontace, na kterou Puchalský reagoval vyhazovem. V podstatě neměl jinou šanci v situaci, kdy se konflikt na veřejnosti dostal do stádia: „Buď já nebo on.“ Ta konfrontace byla svým způsobem nešťastná. Když jsem v jednom bilančním článku o ČT kriticky komentoval Šternovu mediální kampaň (zapojil do ní mj. podpisovou akcí také Obec spisovatelů), nevěděl jsem, že za jeho chováním nebyly osobní zájmy, ale – jak jsem byl později informován – snaha neztratit tvář před svými lidmi, které Štern hájil do posledního dechu.

Tedy nikoli aféra Bamberg, ale aktivistická publicistika vzdálená dobrým žurnalistickým mravům a vyhrocený osobní a kompetenční konflikt byly příčinou zániku pořadu Nadoraz.

V jedné pasáži dokumentu „Neohrožení ohrožení“ jeden z představovaných investigativců Jaroslav Spurný říká: „Největším nebezpečím pro novináře jsou opakované pokusy o jeho diskreditaci.“ Já s ním souhlasím. Jenomže argumenty pro tuto diskreditaci často dodávají svým oponentům sami novináři. Publicistika Rebeky Křižanové/Bartůňkové a konec konců i její výroky v nedělním televizním dokumentu budiž toho důkazem.

Ostatně sítem tří kritérií ortodoxního chápání investigativní žurnalistiky v USA by z uvedené "novinářské elity" (Sabina Slonková, Jaroslav Spurný, Filip Černý, Jaroslav Kmenta, Rebeka Křižanová a Jan Kroupa) prošel možná jen Filip Černý a Jaroslav Spurný. O jaká kritéria jde? Za prvé, investigace má být výsledkem práce reportéra, a ne někoho jiného, jehož materiál reportér zveřejní. Za druhé, investigace se má zabývat vážnými společenskými tématy, bulvární honba za lacinými senzacemi se nepočítá. A za třetí, reportérovi se při jeho práci daří překonávat překážky, jež mu kladou do cesty ti, kteří se snaží informace před veřejností utajit.

Pro úplnost je třeba dodat, že autorka kritizované reportáže „Soudkyně“ Šárka Weberová se stala účastnicí soudního sporu, který skončil poměrně nedávno, v červenci 2007, nálezem Ústavního soudu, a to ve prospěch Šárky Weberové. O co šlo? Soudkyně Píchová, kterou Weberové ve své reportáži znectila, žádala od autorky reportáže omluvu. U Vrchního soudu ji vysoudila, nicméně Ústavní soud tento rozsudek zrušil. Skutečnost, že toto rozhodnutí je vítězstvím práva svobodně vyjadřovat své názory, i když je nemám stoprocentně ověřené (ovšem pouze v případě, že jsem se o to ověření pokoušel), nic nemění na faktu, že z hlediska novinářské etiky byla reportáž "Soudkyně" pochybením.