Nevzpomínám si na případ nějakého totálního selhání. Novináři jsou již chytří natolik, že ne se všemi indiskrecemi spěchají na trh a vyberou si ty, ve kterých se děje něco proti veřejnému zájmu či morálce.

To, co novinářům vyčítám, je skutečnost, že se stávají nástroji manipulace, namísto toho, aby oni měli kontrolu nad věcí, protože se - buď z pohodlnosti nebo z nedostatku času - pak omezí pouze na fakta, která dostanou od svého zdroje, aniž by se pokusili podívat na případ ještě z jiné strany a dát kauzu do širších souvislostí. Nebo, že jsou příliš straničtí.

Předpokládám, že jste sledoval moji diskusi na aktualne.cz, kterou jsem zde vedl s Janem Šternem (lépe řečeno - já jsem cosi napsal, Štern reagoval ). Například u zde zmiňovaného případu Bamberg, jehož odhalení bylo správné a užitečné, jsem uvedl, že zaujatost, jednostrannost reportérů, kteří vydávali za hotovou věc i to, co nebylo tak zcela jisté a doložitelné, mohla věci spíše uškodit, neboť dala šanci Zemanovi před veřejností se postavit do role ubližovaného politika a oběti účelového předvolebního útoku.

Ono je dobré, když se odhalí nějaké levárna a nepravost, ale někdy mám pocit, že novináři netuší, že se tím vytváří kouřová clona před mnohem většími levárnami. Kdysi jsem to komentoval u případu Zgarba. Je zajímavé, že kompro materiály na Zgarbu se dostaly do televize v okamžiku, kdy bylo třeba Zgarbu zneutralizovat, neboť právě v těch dnech se rozhodovalo o obrovských přesunech pozemků ve vlastnictví Pozemkového fondu, které vyplynuly na povrch až později. Je to trochu spekulace, ale něco pravdy na tom možná bude.

Podobně mohu posloužit případem uhlobarona Koláčka a OKD. Samozřejmě, že se zde Koláček dopustil nepravostí, privatizaci OKD hradil z vnitřního tunelu ve firmě. Nicméně jsem se doslechl z druhé ruky - aniž to mohu potvrdit a dokázat - že celá kauza, jejíž hlavní reportáže posílám v příloze, byla zaplacena jakousi PR firmou, která reportérům dodala všechny základní materiály, neboť právě v této době se rozhodovalo o tom, kdo dostane zbývající státní podíl.

Selhali v takových případech novináři? Těžko říci. Odhalili nepravosti. Nedopustili se závažných chyb. Jenom tu zůstává ta nepříjemná pachuť, že pokud budou takovým systémem pracovat, mohou někdy v budoucnu posloužit něčemu, co v zájmu veřejnosti nemusí být.

Nedělám si žádné iluze o naší "investigativní" žurnalistice. Z větší části začíná konat na základě dodaných kompro materiálů. Případ Gross byl světlou výjimkou, tam to vypátrali novináři sami. Ale co s tím? Chtělo by to delší diskusi.

Ano, je jich méně, existují-li vůbec. Mám na mysli whistleblowers, kteří upozorňují na nepravosti z mravních a morálních pohnutek, a nikoli ze zištnosti a vedeni snahou poškodit svého konkurenta. Takoví tady chybějí. Vyplývá to z celkové atmosféry ve společnosti, kde řada věcí funguje na základě principu "já na bráchu, brácha na mě", "když ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě", "já na tebe nezaútočím, protože nechci, abys útočil ty na mě" (chovají se tak i média).

Tento systém se v této společnosti, kde se tak často měnily režimy, vlády a hodnoty, nejvíce osvědčil jako systém spolehlivého přežití. Většinou ti, kteří se snažili o nápravu věcí veřejných, to nakonec odnesli. Po roce 1939, po roce 1948, po roce 1968, ale i po roce 1989. Platí tu zásada - nedělat si zbytečné nepřátele, mohlo by se mi to vymstít.

Nejvíce by pomohlo, kdyby obecný lid se mohl řídit příklady svých elit. Neboť jako lidé jsme v zásadě všichni stejní, stejně dobří i stejně špatní. Nicméně profil a charakter národa udávají jeho elity - politici, myslitelé, zkrátka osobnosti. Najděte mi někoho takového mezi našimi hypotékovými a zlobovanými politiky.

Z hlavy mě nikdo nenapadá. Já jsem se snažil některé zásady práce s informačními zdroji vtělit do předmětu Práce s informacemi I, a do knížky "Novinář a jeho zdroje v digitální éře", která nedávno vyšla. Vypsal jsem také výběrový seminář "Žurnalistické kauzy 20. století", se kterým však končím. Jak jsem zjistil, katedra v tomto semináři chce pokračovat i po mém odchodu a hledá se pro něj pedagog. Tím odpovídám i na Vaši dodatečnu otázku - o whistleblowers se na naší škole neučí, ale o metodách investigativní žurnalistiky se mluví v jiných předmětech.