Vzpomínkové články si všímají především Dietlových seriálů, málokdo si však vzpomene, že Jaroslav Dietl byl jedním z prvních padesáti zaměstnanců začínajícího vysílání české televize, která se v té době jmenovala „Televisní studio Praha“ a spadala pod Československý rozhlas. Dietl sem nastoupil jako dramaturg Literárně dramatické redakce už v roce 1954, v době, kdy souběžně studoval FAMU.

S historií médií a žurnalistiky ho spojoval také nerealizovaný scénář televizního seriálu o osudech zakladatelů tiskových agentur Havase, Reutera a Wolffa, jehož knižní verze s názvem „Na počátku bylo slovo...“ vyšla před šesti lety, v roce 2003. Tento životopisný seriál Dietl napsal pro západoněmeckou televizi, která jej tehdy, v osmdesátých letech, chtěla natočit v koprodukci s ČST. Z koprodukce však sešlo, víceméně z politických důvodů. Schvalovatelům ideově tematických plánů ČST v budově ÚV KSČ na nábřeží vadilo, že hlavní hrdinové měli židovský původ.

Jak jsem se doslechl, po listopadu 1989 se prý dramaturgové z Německa ozvali s tím, že by rádi již zaplacený scénář v Česku natočili. Ovšem doba se změnila, v Československé televizi probíhala reorganizace, do nákladné koprodukce se nikomu nechtělo. Kromě toho popularita životopisných seriálů s nástupem komerční televize do Evropy odezněla, nehledě na to, že ČST měla v té době Německu rozjednané jiné koprodukce (např. Největší z pierotů). A tak seriál o tom, jak obchodník, bankéř a vydavatel Charles-Louis Havas začal obchodovat s informacemi a položil tak základ první tiskové agentury, v níž vyškolil své budoucí konkurenty Reutera a Wolffa, nikdy nespatřil světlo světa. Škoda.

x x x

K opožděnému komentování Dietlova výročí mne vyprovokovaly jednak novinové titulky, které cítily potřebu vyzdvihnout služebnost některých seriálů nad nespornou kvalitou jiné Dietlovy tvorby, a jednak novinářský nedodělek v Reflexu s titulkem „Psal Dietl projevy pro Gorbačova?“

Jeho autor Pavel Kovář se zde snaží ozvláštnit medailon Jaroslava Dietla citací dvacet let staré, ne příliš nápadité povídky z internetového fan-zinu Interkom. Citací, která je – lidově řečeno – mimo mísu a posloužila jen k atraktivnímu titulku. Ale budiž, autor je autor a má právo na to, aby si zkomponoval článek podle svého gusta.

Nemá však právo deformovat historii a historická fakta. Mám na mysli tuto pasáž: „Leč poté, co napsal dva další - Eliška a její rod, Píseň pro Rudolfa III. -, přišel politicky bouřlivý rok 1968, po něm vyloučení z KSČ a vyhození z televize. Do ní se však posléze vrátil přes ostravské studio, pro něž připravil seriál o životě horníků. Vše tím bylo odpuštěno a začala jeho hvězdná seriálová éra: Byli jednou dva písaři, Muž na radnici, Žena za pultem, Plechová kavalérie, Inženýrská odysea, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města, Synové a dcery Jakuba skláře. „

Autor článku zcela zpřeházel časovou linii Dietlovy seriálové tvorby a mylně uvádí, že „vše bylo odpuštěno“ kvůli ostravskému seriálu Dispečer, po němž začala Dietlova „hvězdná seriálová éra.“ Všechno bylo totiž trochu jinak. Seriál Dispečer (1971) zcela určitě nebyl nějakou politickou úlitbou a neměl nic společného s Dietlovou politickou angažovaností. Byla to prostě lidová dechovková zábava, příběhy svérázného kapelníka hornické dechovky, jak uvádějí anotace, tedy nikoli „seriál o životě horníků“, jak píše Kovář.

Je třeba si uvědomit, že výrobní lhůty seriálů přesahovaly a přesahují časový horizont jednoho roku. Také proto se ještě v roce 1971-2 vysílaly seriály, jejichž scénáře vznikaly, a jejichž výroba začínala v „přednormalizační“ atmosféře, tedy před rokem 1970, v němž se naplno rozběhly stranické a pracovně politické prověrky. To byl případ nejen Dietlova seriálu Byli jednou dva písaři (1972), ale i dalších "nepolitických" seriálů, jakým byly Taková normální rodinka (1971) nebo F.L.Věk (1971).

Za seriál Dispečer Dietl tedy ještě žádný odpustek či generální pardon nedostal. Své údajné „hříchy“ roku 1968, mezi něž patřily politicky aktualizované díly seriálu Písně pro Rudolfa II, si Dietl smazal seriálem Nejmladší z rodu Hamrů (1975) z historie české zkolektivizované vesnice. Ten seriál byl ještě černobílý, zcela určitě neschematický a možná proto také divácky úspěšný. Pavel Kovář ve svém článku tento titul zcela opominul, přestože měl klíčový význam pro další Dietlovy vztahy s ČST. Teprve pak bylo „vše odpuštěno“ a Dietlova seriálová manufaktura se mohla rozjet naplno. Trvalo ještě několik let a několik seriálů (Žena za pultem – 1976, Muž na radnici - 1976), než bylo Dietlovi milostivě dovoleno, aby si naplnil svůj životní sen - napsat seriál z nemocničního prostředí, založený na mezilidských vztazích, bez aktuálních či aktualizovaných společenskopolitických konotací.

Pavel Kovář při výčtu seriálových titulů zařazuje Nemocnici na kraji města (1978) až za ne příliš povedená díla Plechová kavalérie (1979), Inženýrská odysea (1980), Okres na severu (1981), což neodpovídá chronologii Dietlovy tvorby. Tento drobný detail jen dokresluje skutečnost, že autor článku píše o něčem, co dost dobře nezná a co jen povrchně opisuje. Když se k této povrchnosti přidají rozšířená společenská klišé a zjednodušená myšlenková schémata (seriál o životě horníků = angažovaná látka = vše odpuštěno), pak vzniká virtuální historická realita, která se přes internet a další a další opisování vzdaluje tomu, jak to všechno ve skutečnosti vlastně bylo.

Což jest jev pro současnou českou žurnalistiku bohužel dosti typický.