Kožušníkovy mýty pod lupou (sloupek pro aktuálně.cz)

Ozývám se, přestože se mi do této polemiky vůbec nechce. Debatu o poplatku pokládám za debatou účelovou, sloužící jako nástroj politického marketingu osoby pana Kožušníka, a neodpovídající na mnohem důležitější otázky, jako například: vysílání veřejné služby ano či ne? Jestliže ano, pak v jakém rozsahu a s jakým obsahem? Teprve potom by měla přijít na řadu diskuse o tom, jak toto vysílání financovat.

Protože jsem však na Aktuálně-cz veřejně slíbil, že se ke Kožušníkově blogu Mýty o koncesionářských poplatcích ještě vrátím, a protože mezitím došlo k přestřelce mluvčí ČT Štícha vs Kožušník, ozývám se k tomuto tématu ještě jednou a doufám, že naposled.

K sedmi důvodům, které Kožušníka vedly k podání návrhu zákona o zrušení R a TV poplatku, jsem se vlastně už jednou vyjádřil – viz článek „Učenlivý Paroubkův žák“. Dodávám k nim poznámku využívající citát z jednoho mého staršího článku:

„O poplatku, který je hlavním zdrojem příjmů Českého rozhlasu a České televize, se často mluví jako o poplatku koncesionářském. Koncese však znamená poskytnuté oprávnění, ústupek, což zákonitě vyvolává otázku, jaký ústupek, jaké právo zaplacením rozhlasového a televizního poplatku získáváme. Pro vysvětlení musíme jít do dávné minulosti, kdy právo "provozovat radiotelefonii, a to jak její vysílací, tak přijímací stránku" (zákon o telegrafech z roku 1923), bylo výhradním právem státu. Kdo si chtěl pořídit přijímač pro poslech rozhlasového vysílání, musel získat od státu koncesi. Podobné to bylo i v zahraničí. V Británii se například "licenční poplatek" (licence fee) vybírá ještě dnes. V našem právním řádu však adjektivum "koncesionářský" už neexistuje. Bylo by v rozporu s Evropskou úmluvou lidských práv a svobod, která v článku 10 garantuje právo přijímat informace nebo myšlenky bez zásahu státních orgánů. Poplatek se dnes obecně chápe jako solidární platba pro financování vysílání veřejné služby.

Pokud akceptujeme tento pohled na věc, pak Kožušníkovy důvody 4-7 ztrácejí jakoukoli relevanci a jsou pouze brnkáním na sobecké struny uvnitř našich myslí a srdcí. A nyní k vyvracení pěti mýtů.

U mýtu číslo jedna Kožušník vyvrací jeden mýtus (financování přes státní rozpočet umožní „vydírat“ veřejnoprávní média) jiným mýtem (není třeba se obávat, bude to mandatorní výdaj). Když Kožušník připomíná: státní rozpočet bude schvalovat Sněmovna, která už dnes rozhoduje o výši poplatku, pak vlastně dává argument do rukou těch, kteří se bojí „vydírání“ ze strany politiků. Stačí si vzpomenout na zkušenosti z minula a na to, jak dlouho trvalo a co předcházelo přijetí zákona 348/2005, který poplatky zvyšoval.

Mýtus číslo dva – opět tvrzení proti tvrzení. Politici chtějí ovládnou veřejnoprávní média. Kožušník říká: my to nechce dělat, chceme jen ten výběr zefektivnit. Pokud je tohle tak důležitý bod celé iniciativy, pak panu Kožušníkovi navrhuji, ať rozvine trochu jinou kampaň: Lidé neplaťte poplatky přes poštu a SIPO každý měsíc, ale jednou za čtvrt, půl nebo celý rok bankovním převodem. Nekrmte „moloch pošty“, protože jak Česká televize tak Český rozhlas vám možnost platby přímo z Vašeho účtu nabízí.

Mýtus číslo tři – DPH se nemusí zvyšovat - ponechávám bez komentáře. Jenom bych někdy rád věděl, jakými konkrétními výsledky se e-stat při šetření výdajů může pochlubit. Zatím jsem se setkal jen s mnohomluvnými deklaracemi, ale je možné, že jsem cosi přehlédl.

Mýtus číslo čtyři je skutečně mýtem. Zde má pan Kožušník pravdu, financování vysílání veřejné služby je v kompetenci národních států, ovšem jen pokud neporušuje pravidla o nedovolené státní pomoci. Ta záležitost je dost komplikovaná. Detaily lze nalézt v některých odkazech na konci článku. Rád bych však upřesnil evropské příklady, které zde pan Kožušník poněkud nepřesně a na jedné hromadě uvádí.

Tak například ve Španělsku se poplatek neplatil, což Kožušník taktně zamlčuje, neboť by musel dodat, že to je dědictví Frankova režimu, kdy státní rozhlas a televize mohly vydělávat na reklamě a stát je k tomu dotoval.

Není pravda, že v Portugalsku se poplatek neplatí. Zde byl historický vývoj podobný jako ve Španělsku, pak tu byl poplatek, zrušili ho v roce 1992, jenomže zákonem č. 32/2003 se poplatek opět zavedl - platí se z elektroměru s roční spotřebou přes 400 kWh ročně, 1,60 eura měsíčně.

Lucembursko mělo odjakživa pouze a jen komerční televizi RTL, která dostala s licencí povinnosti veřejné služby, přičemž provoz té televize se hradí z reklamního vysílání, které přesahuje do sousedních trhů – Francie, Belgie a Německa. Veřejnoprávní status má v Lucembursku pouze státem dotovaný rozhlas.

V Nizozemsku se vysílání veřejné služby platí zvláštní daní, která je součástí daně z příjmu (tedy nikoli DPH).

Proč se v Maďarsku neplatí poplatek, jsem před šesti lety popsal v článku Smutná historie Maďarské televize. Detaily a aktualizaci mohu kdykoli dodat. O tom, co se s poplatkem děje v Polsku, jsem psal poměrně nedávno zde. Není zcela jisté, jak píše Kožušník, že poplatek se zruší už od příštího roku.

Pátý mýtus vyvrací pan Kožušník svoji současnou aktivitou, při které se chová podobně jako David Rath. Ten také chce za každou cenu dokázat, že svůj předvolební slib plní, a je ochoten kvůli tomu ohýbat, ne-li porušovat zákony. Pan Kožušník, vědom si toho, že „poplatková kampaň“ mu vynesla jisté body popularity, chce nyní veřejnosti dokázat, že to nedělal jen kvůli preferenčním hlasům ve volbách (kterých nebylo nakonec vůbec třeba). A tak, jak sám prohlašuje, nyní může „více energie vložit do boje proti rozhlasovým a televizním poplatkům“, k čemuž dodává:

„Mile rád všechny škarohlídy, kteří zpochybňují mou vůli bojovat proti koncesionářským poplatkům zklamu. A věřím, že do dvou let se dočkáme okamžiku, kdy rozhlasový a televizní poplatek bude něco s čím se budeme setkávat jen v učebnicích dějepisu.“

Také já se domnívám, že rozhlasový a televizní poplatek jednou odejde do učebnic dějepisu. Jenom si nejsem jist, zda to bude tak brzo, a zda je pan Kožušník tím nejlepším expertem, který ho na smetiště dějin vyprovodí.

x x x

Dal jsem si tu práci a vyhledal jsem něco odkazů, co to je vysílání veřejné služby a jak se financuje. U veškerých textů je třeba brát v úvahu dobu, kdy byly napsány.