Mediální rady - politický nebo systémový problém? (Literární noviny: Slepci a slon zblízka)

Nedávná volba ředitele České televize Jiřího Janečka spolu s odvoláním ředitele Českého rozhlasu Václava Kasíka vyvolaly další vášnivou diskusi o tzv. mediálních radách. Již vloni se způsob jmenování členů těchto rad dostal do výčtu čtyř „největších legislativních absurdit“, jejichž odstranění jako dárek ke dvacátému výročí 17. listopadu požadovala studentská iniciativa Inventura demokracie.

Když české osobnosti žádaly otevřeným dopisem představitele politických stran, aby se zastavilo výběrové řízení na post ředitele České televize, citovali z prohlášení studentů, podle něhož „veřejnoprávní média jsou ovlivňována radními, kteří se cítí být odpovědni konkrétním politikům, ne veřejnosti“. V tomto dopise se tvrdí, že situace v České televizi je dnes „katastrofální“, což „v důsledcích ohrožuje samotnou instituci a demokracii“, a také že „za tento katastrofální stav nese také plnou odpovědnost Rada ČT“.

Kupodivu, s mediálními radami nejsou spokojeni i někteří politici. Například senátor Jiří Oberfalzer (ODS), který je předsedou stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky, po Janečkově volbě do svého blogu napsal: „Rada ČT znovu potvrzuje, že není radou koncesionářů, ale radou svého generálního ředitele. Princip veřejné kontroly nad televizí veřejné služby (veřejností financovanou) tedy selhává.“

Nezasvěcený člověk by mohl získat dojem, že mediální rady a jejich obsazování exponenty politických stran jsou hlavní žábou na prameni, která brání rozkvětu a všeobecné spokojenosti s vysíláním veřejné služby v české krajině. Ale je tomu skutečně tak? Jestliže se změní současný systém nominace radních, všechno se vyřeší?

x x x

Na jedné straně mají studenti pravdu v tom, že způsob, jakým Sněmovna obsazuje mediální rady, se silně odchýlil od původního záměru. Když se před osmnácti lety přijímaly nové zákony o rozhlasovém a televizním vysílání, vzorem byla západní Evropa a jedním z dokumentů, kterým se řídili naši zákonodárci, bylo Doporučení Evropského parlamentu číslo 1147 (1991) O parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání. Vedle jiného se zde psalo: „Při plnění svých cílů by měly být rozhlas a televize odpovědné orgánu nezávislému na vysílání a nezávislému na vládě, ve kterém by byly zastoupeny relevantní regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy a který by byl sám odpovědný (ovšem nepřímo) parlamentu.“

Západoevropští poslanci zde radili svým východoevropským kolegům, jak vytvořit nové regulační orgány udělující licence a vykonávající státní správu v oblasti vysílání. Takovým orgánem se u nás později stala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, často označovaná jako „velká rada“. Navrhované zásady se pak využily i pro vytvoření rad, které vznikly jako kontrolní orgány při Českém rozhlasu a České televizi.

Původní vládní návrh garantoval Radě ČT i Radě ČRo poměrně slušnou dávku nezávislosti. Parlament mohl radní odvolat pouze jednotlivě a jen ve vyjmenovaných případech. Nicméně již v roce 1991 při schvalování zákonů o České televizi a o Českém rozhlasu poslanci do návrhů vložili (viz pozměňovací návrh poslance Šumana) také možnost odvolat rady jako celek v případě, že se ČNR, po roce 1993 Sněmovna, „opakovaně v průběhu šesti měsíců“ usnese na tom, že Česká televize nebo Český rozhlas neplní své poslání stanovené zákonem.

Odhodlání naplňovat původní záměr zákona a jmenovat do rad nezávislé osobnosti požívající obecný respekt ve veřejnosti vydrželo poslancům jen několik málo let. Již od poloviny devadesátých let se rady volily podle rozložení sil v parlamentu a do výběru se obvykle dostávali přátelé či souputníci té či oné politické strany.

Přispěla k tomu také politika odměňování. Zatímco ještě v roce 1992 předsednictvo ČNR odmítalo honorovat členství v mediálních radách jinak než jako veřejnou funkci, za jejíž výkon se měla podle §124 zákoníku práce vyplácet přiměřená náhrada ušlé mzdy, pozdější Poslanecká sněmovna tuto náhradu průběžně navyšovala: v roce 1998 činila 13 000 Kč (pro předsedu 20 000 Kč) a po novelizaci zákona o České televizi v roce 2001 se ustálila na 80 procentech zdejší průměrné mzdy (pro předsedu 127 procent). Členství v mediálních radách se stalo předmětem politických obchodů.

Snadná odvolatelnost rad zkombinovaná s finančními výhodami zvýšila vnímavost některých radních k signálům, které k nim přicházely ze sekretariátů politických stran. Projevilo se to zvláště při předehře ke známé televizní krizi, ve které sehrála hlavní roli „Marešova“ Rada ČT zvolená podle přísně politického klíče na jaře roku 2000. Tu předchozí „Jirákovu“ Radu ČT, která nebyla k přání politiků dostatečně vnímavá, Sněmovna odvolala v polovině jejího mandátu a nepotřebovala k tomu ani zákonem předpokládaných šest měsíců. Dvě usnesení se přijala během jediné schůze, a bylo vymalováno.

Po televizní krizi a novelizaci zákona o České televizi projevili poslanci jistou zdrženlivost a do Rady ČT navolili lidi bez přímých vazeb na politickou scénu. S postupem času jim však otrnulo a při letošní volbě pěti členů (každé dva roky končí třetině patnáctičlenné Rady ČT šestiletý mandát) už nikdo nezastíral, že nejde o víc, než o dosazení vlastních lidí (bývalý senátor, bývalý ministerský mluvčí) do Rady, bez politického angažmá nikdo jiný neměl šanci.

x x x

Letos v červnu, zřejmě pod dojmem veřejných iniciativ, Strana zelených podala návrh novely vysílacího zákona, který do jisté míry vychází studentským požadavkům vstříc a který u všech mediálních rad počítá s redukcí na devět členů třetinově vybíraných Sněmovnou, Senátem a prezidentem.

Návrh tzv. trojnožky, při níž se jmenování a odvolávání jednotlivých členů mediálních rad rozdělí mezi více subjektů, není prvním a možná ani posledním, který se do parlamentu dostává. V roce 2003 neuspěl návrh ministra Pavla Dostála, která trojnožku dělila mezi Sněmovnu, Senát a předsedu vlády. Kdesi na půli cesty zamrzl loňský senátní návrh, který chtěl jmenování členů mediálních rad rozdělit mezi Sněmovnu a Senát v poměru 2:1. Topolánkova vláda ho tehdy nedoporučila.

Do jaké míry může současná „zelená“ novela zlepšit řízení a kontrolu veřejnoprávních médií? Na rozdíl od předchozích návrhů má lepší výchozí pozici. Fischerův kabinet ji schválil a není vyloučeno, že v předvolebním čase někteří poslanci budou chtít ukázat vstřícnou tvář požadavkům studentské iniciativy a rekonstrukci mediálních rad podpoří. Přijetí této novely by bylo zajisté vykročení správným směrem. Přinejmenším by omezilo vliv sekretariátů politických stran prosazovaný přes poslanecké kluby, zajistilo by větší názorovou pluralitu s nadějí, že alespoň u některých nominací nebudou tím hlavním kritériem stranické zásluhy, ale také osobnostní integrita spojená s jistou odborností.

Na druhé straně návrh ponechává Sněmovně možnost odvolání mediálních rad jako celku, i když jen v podobě návrhu, který musí schválit předseda vlády. Kromě toho novela nijak neřeší systémové problémy pocházející z ne zcela jasného postavení mediálních rad veřejnoprávních vysílatelů. O jaké problémy jde?

Svojí základní povahou jsou Rady ČT, ČRo i ČTK radami dozorčími, nikoli správními. Jsou tedy do nich jmenováni zástupci široké veřejnosti a jejich úkolem je dohlížet na to, zda a jak příslušná instituce financovaná z veřejných peněz plní své úkoly a slouží veřejnosti. Tyto rady však nejsou orgánem, který by měl veřejnoprávní rozhlas či televizi řídit. Přesto uvedené mediální rady disponují řadou rozhodovacích pravomocí, z nichž na počátku bylo jmenování a odvolání ředitele a postupně se k nim přidávaly další (schvalování investic, projednávání personálních změn, řízení dozorčí rady).

Vzniká tedy jakýsi kočkopes orgánu dozorčího a správního, který se neustále pohybuje na nejisté půdě dané nejen poněkud rozmazanými hranicemi svých pravomocí, ale také personálním složením laiků. Jejich kvalifikace a zkušenosti s řízením mediálních kolosů s miliardovými rozpočty ne vždy odpovídají odpovědnostem, které na ně zákon klade. Tento nedostatek neřeší ani zřízení dozorčí komise, kterou poslanci včlenili do zákona po televizní krizi v roce 2001.

x x x

Kritici současného obsazování mediálních rad často odkazují na německý model, který v mediálních radách veřejnoprávních vysílatelů počítá se zastoupením reprezentantů společensky relevantních, zákonem normativně určených organizací (církve, mládež, odbory, kulturní svazy, zájmové organizace apod.). Zapomínají však na to, že spolu s Rundfunkrat má každý vysílatel veřejné služby, kterých je v Německu několik, také správní radu Verwaltungsrat, ve které vedle odborníků s praxí (právníci, ekonomové, tvůrci) mohou být menšinově zastoupeni i politici nebo odboráři daného podniku.

Zatímco Rundfunkrat jako dozorčí rada se schází případ od případu a hodnotí a schvaluje jen zásadní věci (též volbu ředitele/intendanta), Verwaltungsrat má pravidelná zasedání a je partnerem intendanta při řízení podniku, který se musí podělit se správní radou o některé rozhodovací pravomoci.

Vzniká tak trojúhelník jasně definovaných vztahů ředitel-správní rada-dozorčí rada, v němž veřejnost, která si platí veřejnou službu ze svých peněz, nepřichází zkrátka. Je široce zastoupená v dozorčí radě, která se však neplete řediteli do řízení podniku, neboť to svěřuje odborníkům ve správní radě, jejíž složení a činnost podle příslušných statutů schvaluje. Jen tak na okraj – Rundfunkrat se schází zhruba čtyři- až šestkrát do roka (např. v BR nebo ZDF nejméně jednou za tři měsíce) a členství v této dozorčí radě není placenou funkcí, jejich členové dostávají pouze cestovné, diety a náhradu ušlého zisku.

Také u nás by se možná vyplatilo vyčistit vztahy v řízení a kontrole našich veřejnoprávních institucí. Mediální rady by přestaly být trafikami udělovanými za odměnu ideovým souputníkům politických stran, ve správních radách by mohli zasednout i zástupci vlády či parlamentu. Ti by zde však tvořili jen menšinu dělící se o vliv a o hlasy s dalšími menšinami odborníků z oblasti práva a ekonomiky médií, s reprezentanty profesních svazů včetně místních odborářů. Ředitel by získal kvalifikovaného partnera pro řešení svých problémů a nemusel by žít v neustálém strachu před nevypočitatelnými proměnami nálad politické scény a jednostrannou kritikou vysílaného programu (neboť fotbalu a televizi přece rozumí každý).

x x x

I kdyby se v historicky krátké době podařilo vyřešit problém mediálních rad ke všeobecné spokojenosti, ještě by to neznamenalo klid a mír na veřejnoprávní mediální frontě. Je tu totiž ještě jeden zásadnější problém, jehož řešení by mělo mít prioritu před akcemi politického marketingu, jakými jsou požadavky týkající se mediálních rad nebo placení či neplacení poplatků.

V České republice chybí kvalifikovaná diskuse o tom, jak by měla veřejná služba v oblasti rozhlasového a televizního vysílání konkrétně vypadat. Má se za to, že se vše vyřešilo v roce 2001 a 2002, když se novelizovaly zákony o České televizi a o Českém rozhlasu po televizní krizi. Pasáže o úkolech veřejné služby se zde doplňovaly dalšími více či méně obecnými formulacemi. Jak se však tato ustanovení zákona uvádějí do praxe, o tom se v konečné podobě rozhoduje v budovách Českého rozhlasu a České televize, bez větší kontroly, často na základě účelových a subjektivních interpretací.

Takový „autonomní model“ vysílání veřejné služby však přestává vyhovovat, a proto se ve světě opouští. Důvodem jsou bouřlivé proměny mediální scény. To, co bylo nezbytnou a nezastupitelnou veřejnou službou kdysi, dnes už často není zapotřebí, zatímco nové technologické možnosti digitalizované komunikace vytvářejí prostor pro veřejné služby nové.

Také proto se na západ od našich hranic stále více přechází na „model kontrolované služby“. V praxi to vypadá tak, že stát uzavírá s vysílatelem veřejné služby několikaletý závazný kontrakt, v němž se na jedné straně kvantitativně i kvalitativně stanovují výkony, které stát od veřejné služby v daném období očekává, a na straně druhé se zde rámcově definuje materiální a finanční zajištění této služby. Dnes v Evropě existuje nejméně třináct států, mezi nimi Velká Británie, Francie a Itálie, ve kterých takové kontrakty existují, nebo se o nich jedná.

Obávám se však, že představa o uzavření podobné dohody v českých poměrech se zatím pohybuje v říši fantazie a snů. Proč? Podobná diskuse vyžaduje od všech, kteří o věci rozhodují, alespoň elementární názorovou shodu nejen v tom, jakou veřejnou službu by měla Česká televize a Český rozhlas poskytovat, ale i v tom, jak rozhlasové a televizní vysílání vlastně vypadá.

x x x

Jedna z četných variant bajky pocházející z Indie vypráví o tom, jak se potkali slepci se slonem. Ten, který se dotkl nohy, prohlásil: vypadá jako kmen stromu. Druhý nahmatal chobot a řekl: je podobný hadovi. Třetí se dotkl ocasu a tvrdil, že je jako provaz. Čtvrtý, který se setkal s uchem slona, oponoval: slon je jeden velký vějíř. Pátý, který narazil do jeho boku, tvrdil, že slon má podobu silné zdi.

Z diskusí vychází často najevo, že lidé jsou schopni vnímat vysílání rozhlasu a televize pouze prizmatem své omezené osobní zkušenosti. Zvláště pro politiky je televize především zpravodajstvím, přestože zpravodajství a publicistika tvoří jen menší část vysílaní. Jiní jsou schopni suverénních hodnotících úsudků o celém programu a přitom sledují televizi jen občas, jen ve večerních časech, a přitom netuší, jak širokou paletu žánrů a témat pokrývá vysílání ve zbývající době a na jiných programech. Někdo jiný je zas schopen zatratit celé vysílání kvůli nízké úrovni jednotlivých,pořadů.

Schopnost vidět slona/televizi nebo slona/rozhlas jako komplexní celek při diskusích často chybí. České přísloví má pro to přiléhavou metaforu – pro stromy nevidí les. Problém s vysíláním spočívá v tom, že těch stromů je hodně, není jednoduché je obsáhnout jako celek, a že k vidění a pochopení lesa je třeba ovládat jistý druh abstraktního myšlení, schopného analýzy i syntézy, jež dokáže z konkrétního definovat obecné a obecné převést do konkrétního.

Jedině tak lze bez problémů a s přihlédnutím ke specifickým podmínkám české mediální scény převést do konkrétních požadavků na vysílání veřejné služby tezi, na níž se dohodla celá Evropa a která je obsažena v četných dokumentech EU: „Systém veřejnoprávního vysílání v členských státech je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu.“ (Amsterodamský protokol k Dohodě o EU ze 17. 6. 1997)