Když zájem osobní přehluší zájem veřejný (sloupek pro aktuálně.cz)

Píše se rok 1993, začátek září. V Budapešti se schází „Evropská demokratická unie“ (European Democrat Union EDU). Krátce před tím „pracovní společenství konzervativních, křesťanskodemokratických a nekolektivistických stran,” otevřelo svoji náruč novým partnerům ze zemí východní a střední Evropy, také ODS, a do Budapešti přijíždějí politické špičky z celé Evropy. A právě tady, na zasedání EDU, se stalo něco, co poznamenalo vztahy dvou státníků – německého kancléře Helmuta Kohla a předsedy české vlády Václava Klause.

O tom, co se mezi oběma státníky odehrálo, není dodnes jasno. Televizní reportér Ota Černý, ve své knize „Díky, na viděnou“ popírá, že se události v Budapešti sběhly tak, jak o nich později informovala média:

„To bylo zasedání, o kterém se pak mluvilo jako o Klausově fiasku ve vztahu k německému kancléři. Říkalo se, že Helmuth Kohl nechtěl s Václavem Klausem mluvit a utíkal před ním. Místopřísežně prohlašuji, že to není pravda. My jsme se od českého premiéra nehnuli na krok. Ne, že bychom nechtěli, ale on se s námi všude chlubil. "To je můj štáb," říkal na potkání. Takže vím, kde byl zakopaný pes. Kohl byl samozřejmě středem pozornosti.... K setkání Kohl - Klaus došlo při uzavřené večeři. Tam jsme nesměli, koukali jsme se přes dveře. Viděl jsem, že oba státníci si po jídle sedli k jedinému volnému stolu.... Václav Klaus potom sice řekl, o čem byla řeč, ale nikdo z nás to neslyšel.“

Přestože Černý tvrdí, že k žádnému Klausovu fiasku na mezinárodní scéně nedošlo, následná fakta i komentáře novinářů svědčí o tom, že zde došlo k roztržce, ke které přispělo „Klausovo zpochybňování evropské integrace či kacířské poznámky o nedostatcích ekonomiky, která se pyšní přívlastkem "sociální".” (citace dle komentáře MfD 6.12.1996).

Dalo se očekávat, že pokud se Václav Klaus pustil do diskuse s německým kancléřem jemu vlastním způsobem – tj. profesorským poučováním – mohl Kohl reagovat podrážděně, což se nakonec projevilo v tom, že se Kohl s Klausem odmítl dále setkávat a ostentativně ho téměř tři roky přehlížel. Promluvili spolu až v souvislosti s česko-německou deklarací někdy v roce 1996, kterou pak v lednu 1997 v Praze oba podepsali.

“Omezený rozsah kontaktů mezi předsedy bonnské a pražské vlády ostře kontrastoval s množstvím kontaktů českého prezidenta a jeho německých protějšků, Richarda von Weizsäckera a jeho nástupce Romana Herzoga.” (MfD 20.1.1997)

Dokážu si představit, jak Václav Klaus – přestože při podpisu deklarace v lednu 1997 vtipkoval na téma nepodložených pověstí o svých špatných vztazích s kancléřem Kohlem – těžce nesl přezíravý postoj kancléře státu, s jehož politickou a hospodářskou silou se Česká republika o velikosti větší spolkové země SRN nemůže rovnat.

Kdo ví, zda staré křivdy nevypluly na povrch, a zda uražená ješitnost se nyní, při ratifikaci Lisabonské smlouvy, konečně nedočkala svého zadostiučinění.

Česká polistopadová historie je bohatá na výskyt akcentovaných osobností, pro něž se politická scéna stala místem vlastního sebepotvrzování, které pak v jejich rozhodování občas převáží nad původním smyslem jejich politického angažmá – tj. nad službou veřejnosti.

Domnívám se, že Václav Klaus je natolik inteligentní, že si snad musí sám uvědomovat, jak jeho požadavek týkající se Listiny základních práv EU není pro nás požadavkem nejvyšší životní důležitosti (neboť samotná Listina EU nebude náš život reglementovat o nic více než náš vlastní ústavní zákon č.2/1993, a protože nebezpečí, o kterých se zmiňuje, mohou nastat s Listinou i bez Listiny EU – záleží na tom, jakým směrem se obrátí běh evropské historie), ale že je požadavkem zástupným, který mu má zajistit záchranu tváře před veřejností. On ví, že podepsat dříve či později musí. Chce však, aby při tom podpisu nevypadal jako poražený, ale jako vítěz.

Lidsky bych snad mohl Václava Klause pochopit. Jenom nevím, proč kvůli tomu má trpět celý stát. Nebo si snad Václav Klaus myslí, že existence České republiky mimo rámec EU má nějakou rozumnou alternativu?