Obrana dějin žurnalistiky

Týdeník Respekt publikoval v pondělí článek Marka Švehly Výchova novinářů v Čechách. Původně jsem myslel, že jej komentovat nebudu. Dnes, po druhém přečtení, jsem se rozhodl, že to alespoň v jednom bodu udělám.

Nechci a nebudu vyvracet kritiku „memorujících dějin žurnalistiky“, protože pokud se výuka omezí na memorování historických dat, pak si tu kritiku zaslouží. Budu však i nadále hájit oprávněnost předmětu „dějiny žurnalistiky“ vykládaného v širších souvislostech obecných dějin. Vycházím i z vlastních zkušeností. Na fakultu jsem přišel se středoškolskou znalostí Karla Havlíčka Borovského jako vyhnance do Brixenu a autora Tyrolských elegií a Krále Lávry. Teprve přednášky docentky Beránkové mne poučily nejen o Havlíčkově pokusu prosadit v českých zemích moderní žurnalistiku evropské úrovně, ale také o dramatické a zajímavé historii české politiky druhé půlky 19. století, vytvářející základ dějin českého národa a tradic, které ovlivňovaly chování tohoto národa ve století dvacátém.

Tu znalost jsem si musel doplnit listováním v Pražských a Národních novinách v zámečku Národního muzea u Stromovky. Ale kdo si dnes přečte tyto texty, které by mohl sehnat na internetu (archiv Ústavu pro českou literaturu)? Chápu, že při komentování sporu o tom, kdo má uklízet chodníky, je dobré znát moderní politologické teorie. Neméně inspirativní však mohou být i Havlíčkovy úvahy o vztahu mezí obcí a občanem vyrůstající z české tradice.

Při své výuce dějin televize jsem se snažil nepřetěžovat studenty daty, které mohou dohledat na internetu. Nicméně trval jsem na tom, aby poznání základních milníků v průběhu rozvoje televizního vysílání a jeho charakteru v jednotlivých historických etapách patřily do historické gramotnosti budoucího novináře. Některé z nich mají přesah do dnešních dnů. Ať už jsou to mediální zákony nebo proměny mediálních rad. Poznání a pochopení detailů tzv. zimní televizní krize 2000-1 nebo nováckých arbitráží pomůže studentovi k imunitě ve věci přebírání mytologií šířených po internetu.

Tato glosa však nemá být pouhou sebeobhajobou či obhajobou vyučování historie médií. Nikdo není dokonalý a diskutovat o výchově novinářů je užitečná věc. Jenže jaký model vzdělávání novinářů navrhuje Marek Švehla? Pouze praktická cvičení, oproštěná od „memorování nepodstatných informací, které si každý může najít na Googlu?“

Chceme-li se dobrat příčin nekvality současné žurnalistiky, pak jedna z nich se skrývá v přesvědčení: není třeba se učit, vše se dá najít na Googlu či ve Wikipedii. V této souvislosti bych rád znovu citoval Umberta Eca, který Google pokládá za tragedii mladé generace. Doslova: „… inventáře (Googlu) mohou být nebezpečné - ne pro staré lidi jako já, kteří získali vědění jinými způsoby, ale pro mladé lidi, pro něž Google znamená tragédii. Pouze školy mohou vyučovat důležitému umění rozlišovat.“

Nemohu v této souvislosti neodkázat na nedávný komentář Miloše Čermáka v LN Spolčení pohodlných hlupců, v němž se zastává středoškolské matematiky včetně její povinné maturitní zkoušky těmito slovy:

„Učení matematiky podporuje logický úsudek a systematické myšlení. Obojí představuje kvalitu samo o sobě, takže se nenechme zavléct do diskusí, k čemu jsou filozofovi kvadratické rovnice či zdravotním sestrám geometrie. Dá se říct, že v „éře Googlu“ bude schopnost jasně a racionálně myslet ještě mnohem důležitější. Informace a data lze všechny najít na webu. Co tam nenajdete, je schopnost s nimi pracovat a používat je v souvislostech. Prostě přemýšlet.“

Ano, je třeba neustále přesvědčovat studenty, aby podstupovali namáhavou cestu učení, která do jejich mozku natrvalo umístí základní souřadnice poznatků, na jejichž základě pak mohou činit kvalifikované úsudky, včetně takových, které umějí kriticky zhodnotit to, co nám vyhledávače a internet nabídnou. Pravda, ne vždy se to učitelům daří, jak u historie, tak u matematiky, jak to glosoval jeden diskutér u Čermákova článku: „Bohužel matematika je v jedné věci specifická - je třeba, aby ji pedagog pokud možno srozumitelně vysvětlil.“

O povrchním způsobu zpracování informací, který spoléhá na vyhledávače, jsem psal již vícekrát. Například zde nebo tady, ale také tady a tady. To, co chybí řadě dnešních novinářů, je jednak poctivost a důkladnost při vyhledávání a prověřování zdrojů – příliš často se spoléhají na „první dobrou“, která vůbec nemusí být „tou správnou“, a dále neschopnost vnímat souvislosti, které by jim dokázaly umístit zjištěná fakta do kontextu odpovídajícího realitě. Ty souvislosti jsou často historické, a jejich znalost se dá získávat vzděláváním, které se neomezí na memorování dat a názvů a přejímání historických klišé.

Koneckonců, když Marek Švehla napíše, že studenti „nevědí třeba o tzv. Spiegel-aféře, která formovala nejen německou, ale celou západoevropskou žurnalistiku posledních padesáti let (v památném skandálu ze 60. let šlo o to, že německá vláda nechala zatknout šéfredaktora magazínu Der Spiegel a prohledat redakci kvůli tomu, že list zveřejnil citlivé vojenské informace), tak se jeho novinářská zkratka pohybuje za hranicí přesnosti a na hranici pravdivosti, což může – ale také nemusí – vyplývat z toho, že své vědomosti čerpal nikoli z primárních, ale ze sekundárních, interpretací poznamenaných internetových zdrojů.

Tak především: aféra Spiegel neformovala německou žurnalistiku jako takovou, ta už byla ve Spieglu zformovaná. Aféra však byla střetnutím mezi vládnoucí mocí a svobodným tiskem a také první velkou a závažnou prověrkou fungování demokracie v poválečném Německu, v němž se do chování ministra Strausse začaly promítat recidivy autoritářských tendencí. Aféra Spiegel byla aférou vysloveně vnitropoliticky německou, a tvrzení, že měla vliv na západoevropskou žurnalistiku (včetně té anglosaské?), by se muselo obtížně dokládat. Rozhodnutí zatknout šéfredaktora Augsteina a redaktora Ahlerse neprovedla vláda, ale „orgány činné v trestním řízení“, které se však - pravda - nechaly ovlivnit některými politiky, nikoli však vládou.

Jak už jsem napsal v rubrice „Na okraj dnů…“: o aféře Spiegel se studenti žurnalistiky mohli dozvědět v mém volném semináři "Mediální kauzy 20. století", ppt prezentace na mém webu visí už několik let. Jsem rád, že tento seminář vloni - v souvislosti s mým odcházením do důchodu - po mně převzal Miloš Čermák.