Bylo těsně před prvními svobodnými volbami po čtyřicetileté přestávce. Konaly se v pátek a sobotu 8.-9. června 1990. Dva dny před volbami, ve středu 6. června vydala ČTK prohlášení tehdejšího náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, ve kterém Ruml informoval o dokumentech a informacích, které „jednoznačně svědčí o tom, že dr. Josef Bartončík v žádném případě nemůže působit jako poslanec FS ČSFR“. Ruml zde dále uvádí, že Bartončík slíbil stáhnut svoji kandidaturu a odejít z politického života, což však neučinil, a z toho důvodu Jan Ruml „cítí morální povinnost prohlásit, že dr. Bartončíka považuje za bezcharakterního člověka.“

Již měsíc před volbami, 14. května, rakouský týdeník Profil zveřejnil článek, podle něhož předseda Československé strany lidové (ČSL) Josef Bartončík a také Věra Bartošková, tehdejší náměstkyně ministerstva zahraničních věcí, spolupracovali se Státní bezpečností. Pavel Žáček tento článek interpretuje jako vyústění sporu uvnitř vedení ministerstva vnitra ve věci lustrace budoucích poslanců (viz jeho studie o “Sachergate“). Článek v rakouském tisku však v tehdejším Československu nevyvolal větší ohlas. Aféru rozhýbal až jistý Ladislav Machatý, který lidem z Občanského fóra přihrál Bartončíkův spis s krycím názvem „Hájek“ a nechal se v této věci vyslechnout. Kdo byl Ladislav Machatý? Josef Bartončík ho později v parlamentu označil za „nesmírně osobitou postavičku“. Doslova:

„Mohl by nakonec citovat i z dalších výpovědí nesmírně osobité postavičky mého případu Ladislava Machatého. Kolegové poslanci by se pak například dověděli, jak byl na mne nasazen tento člověk v roce 1987 tehdejšími mocnými a StB s cílem usvědčit mne. Napřed z vyzvědačství, později z poškozování zájmů republiky v cizině. A jak byl tentýž člověk proti mně najat v první polovině roku 1990 mocnými, v podstatě současnými.“ (viz stenoprotokol 20. schůze FS)

O mnoho let později, v roce 2006 označuje Bartončík za původce aféry bývalé komunisty před rokem 1970, doslova píše: „Tříčlenná skupina, která "zaverbovala" onoho příslušníka StB (jeden chartista, jeden chartista a člen klubu Obroda, jeden člen klubu Obroda), dále jeden čelný představitel justice a chartista, dvě spojky na rakouský časopis Profil a další, ti všichni měli jedno společné: kdysi před rokem 1970 byli členy KSČ". („Můj pohled na mysteriózní jednání“ – Právo 18.5.2006). Ve stejném článku Bartončík popisuje, že "jistý pracovník Státní bezpečnosti (Machatý?) představil jako můj řídící orgán a vyznával se, k jakým příšerným věcem mne řídil. Za toto vyznání dostal o pár měsíců později prebendu v podobě pracovního místa na ambasádě v Chile. Jeho nástupu se podařilo zabránit v den plánovaného odletu."

Je možné a pravděpodobné, že kromě koncepčního sporu, zda lustrovat či nelustrovat, byla v pozadí aféry snaha oslabit stabilizovanou politickou stranu s tradicí, která mohla stát v cestě Občanskému fóru. Není také vyloučeno, že v případu hrály roli osobní antipatie vůči Bartončíkovi. A bylo zřejmé, že tato operace přišla vhod i lidem bývalého režimu, mezi něž Machatý patřil, majícím větší obavy z těch lidí, kteří jim viděli do karet, než z nezkompromitovaných, ale nezkušených disidentů. Nezapomínejme, že Josef Bartončík si do polistopadové éry přinesl pověst jediného poslance, který se odvážil nesouhlasit se zákonným opatřením předsednictva FS k ochraně veřejného pořádku z února 1989, známého jako „pendrekový zákon.“. Kromě toho měl v parlamentu silné postavení a byl u všeho, co se zde po listopadu šustlo. Konec konců byl to on, kdo pomohl volbě prezidenta Havla kromě jiného tím, že prosadil změnu Ústavy tak, aby Havel nemusel slibovat věrnost socialismu.

(Formule „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé socialistické republice a věci socialismu. Budu dbát vůle a zájmů lidu, řídit se ústavou a ostatními zákony republiky a pracovat k tomu, aby byly uváděny v život." se změnila na „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících, své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.")

Kolem toho, co po Rumlově prohlášení následovalo, dnes kolují různé fámy, zvláště v souvislosti s úlohou prezidenta Havla v této aféře, kterému se někdy neprávem přisuzuje role hybatele. Ještě ve středu večer se obsah Rumlova prohlášení citoval ve večerním Deníku ČST. To již běžel 48hodinový zákaz jakékoli předvolební kampaně, takže ČSL začala protestovat. Její generální sekretář Jiří Černý žádal, aby mohl okamžitě vystoupit v televizi. Televize ho však odmítla a odkázala jej na ČTK. Četka sice nechtěla kvůli předvolebnímu moratoriu přijmout jakékoli stranické stanovisko, nicméně vyjádření Černého jako soukromé osoby akceptovala a zveřejnila, takže se dostalo do televizních půlnočních zpráv.

Následovala publikace Rumlova obvinění ve čtvrtečním denním tisku, a také tisková konference ČSL, jakož i oznámení pražské prokuratuře, aby chování Jana Rumla šetřila jako trestný čin. Václav Havel byl v té době v Moskvě na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Z Moskvy se vracel ve čtvrtek pozdě večer. Své odpovědi novinářům na letišti později shrnul do prohlášení, které ČTK vydala druhý den, v pátek 8. června. Na jedné straně se v něm uvádí, že: „o obsahu našeho hovoru neřeknu, protože jsem dal dr. Bartončíkovi čestné slovo, že o tomto hovoru nebudu s nikým mluvit.“ Na straně druhé Havel dodává, že „předseda Sněmovny lidu, místopředseda Federálního shromáždění dr. Josef Bartončík mi dal určitý slib, který nedodržel“, a že „náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml se těší mé plné důvěře.“

V knize „Prosím, stručně“ Václav Havel na aféru vzpomíná takto: „O mnohaleté a placené práci tehdejšího - už nového! - předsedy KDU-ČSL a místopředsedy Federálního shromáždění pana Bartončíka pro StB jsem se dozvěděl asi týden před volbami. Ihned jsem ho pozval a mezi čtyřma očima jsem mu navrhl, aby se vzdal svých funkcí i kandidatury ze zdravotních důvodů. On s tím souhlasil, taky asi nestál o skandál. Uchýlil se tedy do nemocnice, odkud mi pak volal, aby potvrdil, že udělal to, na čem jsme se domluvili. Já odjel uklidněn do Moskvy, snad to byla schůzka Varšavské smlouvy, už nevím, ale ještě tam jsem se dozvěděl, že pan Bartončík se žádné funkce nevzdal a kandiduje dál. Ruml, který mi slíbil, že do našeho návratu nic nepodnikne, mne čekal na letišti a sdělil mi, že jsou s Křižanem rozhodnuti oznámit o Bartončíkovi pravdu. Nebylo mi to moc milé, tyhle veřejné popravy nemám rád, ale zabránit jsem jim v tom nemohl. Celé se to nemuselo stát, kdyby byl Bartončík dodržel svůj slib a nespoléhal na naše dobráctví.“

Zde si neodpustím svoji oblíbenou kritiku nespolehlivé paměti pamětníků. Vždyť ke zjištění, co se konalo tehdy v Moskvě, stačilo otevřít webovou stránku old.hrad.cz. Kromě toho nelze přehlédnut, že Jan Ruml svůj slib nic nepodniknout do Havlova návratu nesplnil. Své prohlášení publikoval před volbami i před Havlovým návratem, a „veřejná poprava“ na sobotní hradní tiskovce bezprostředně po uzavření volebních místností (informace podávali Jiří Křížan, Jan Ruml, Pavel Rychetský) byla jen dokončením Rumlovy akce.

Deník Právo, který v květnu 2006 ukázku z Havlovy knihy otiskl, zveřejnil i následnou reakci Josefa Bartončíka pod titulkem „Můj pohled na mysteriózní jednání“ (18.5.2006), ve kterém se Bartončík opět snaží prosadit svoji interpretaci. Podle Bartončíka byl slib daný Havlovi pouze obecný, a týkal se funkce ve Federálním shromáždění:

„ Hlavně však jsem chápal toto jednání v relaci k ještě dřívější schůzce, kde jsem byl přesvědčován ucházet se o funkci předsedy FS. A výhradně tuto funkci jsem měl na mysli, když jsem Václavu Havlovi opakoval, že celkové vyčerpání v důsledku enormního nasazení uplynulého půl roku se projevuje na mém zdravotním stavu a neumožňuje mi uvažovat o žádné další funkční zátěži. Můj protějšek mi starost o zdraví pochválil a potřebu léčby vřele doporučil, zjevně se mu ulevilo poznáním, že touha vystřídat po volbách v čele FS Alexandra Dubčeka mne zjevně neovládla a půjdu tedy ze hry.

Ještě jsem upozornil Václava Havla, že jakékoliv moje stanovisko o mém postavení po volbách je nutné chápat jako soukromé, neboť veškerý kádrový výhled je v ČSL věcí kolektivního orgánu. Proto jsem nabídl, že ještě téhož dne svolám předsednictvo nebo alespoň užší vedení strany, předložím celou záležitost k projednání a o výsledku bude pan prezident promptně informován. K tomu už ovšem nedošlo ze známých důvodů, které mi neumožnily držet další vývoj pod kontrolou.“

Josef Bartončík v roce 1990 ještě z politického života neodešel, stal se na dva roky poslancem Federálního shromáždění, nicméně v čele strany ho v září 1990 nahradil Josef Lux. I když oficiální stránky KDU/ČSL uvádějí, že Rumlovo oznámení v době předvolebního moratoria stranu ve volebním výsledku poškodilo, ta škoda asi nebyla příliš velká. Vždyť o dva roky později získala KDU/ČSL jen 13 poslanců, tedy pouze o dva mandáty více než ČSL v roce 1990. Srdce většinového voliče bylo v té době kdesi jinde. Josef Bartončík na podzim roku 1992 založil novou politickou stranu Křesťanskou sociální unii, která však později zanikla.

Petr Pithart ve vzpomínkové knize Devětaosmdesátý o aféře napsal: „V té souvislosti chci říci, ač to s mým vyprávěním přímo nesouvisí, že jsem nikdy neuvěřil tomu, že chtěl Václav Havel před červnovými volbami 1990 kauzou Bartončík ublížit lidovcům. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nemohl navrhovat Sachera jako premiéra. Bartončík tenkrát porušil slovo dané prezidentovi a ten, a spolu s ním i disidenti kolem něj, byl zkrátka na agenty StB poněkud alergický. Já ostatně také. Akorát jsme nevěděli, kteří všichni to ještě jsou.“

Paradoxem je, že do kampaně se zapojila ČTK, v jejímž čele tehdy stál Petr Uhl, pozdější velký odpůrce lustračního zákona. Na obvinění deníku Lidové demokracie, že porušil volební zákon, odpověděl: "Volební zákon zakazuje státním veřejným informačním prostředkům, kterým ČTK je, volební agitaci pro volební strany. Zveřejněním prohlášení Jana Rumla toto ustanovení zákona nebylo v žádném případě porušeno (...) V prohlášení Jana Rumla se totiž o ČSL ani přímo ani nepřímo nepíše, poukazuje se v něm pouze na bezcharakternost dr. Josefa Bartončíka."

A na závěr jedno post scriptum. Pavel Žáček vydal v Ústavu pamäti národa knihu „V čele ŠtB“, ve kterém jsou konfrontovány služební zápisky a výpovědi podplukovníka Miroslava Chovance, zástupce náčelníka II. Správy SNB v Praze, z listopadových dnů. „Při výslechu 11. února 1991 komise požadovala, aby pplk. Chovanec objasnil význam sousloví „niektoré ag. ponechať - Bartončík, event. umelo vyrobiť“, zaznamenaného v sešitu mezi poznámkami dne 28. listopadu 1989. „Šlo o to, co ponechat a co skartovat, při čemž od někoho, nevím už od koho, byl dán pokyn materiály k Bartončíkovi ponechat... Pokud jsem tázán na Bartončíka, vím, že agent dříve byl, a když já jsem přišel do Prahy, byl na něj objektový svazek, protože otočil a zejména měl nějaké styky s Bendou,“ uvedl Chovanec.“ (citace z Práva 16.12.2006 – Miroslav Šiška: Svědectví k pádu režimu v roce 1989).

DOKUMENTY

Na tiskové konferenci v sobotu 9. června Jan Ruml přednesl toto prohlášení:

Protože vím, že situace posledního týdne kolem osoby dr. Josefa Bartončíka je značně nepřehledná, připravil jsem si následující časový přehled toho, jak šly události za sebou. V ponděli 4. června jsem dostal údaje z brněnského registru svazků, které svědčí o tom, že na dr. Bartončíka Státní bezpečnost 17 let -od roku 1971 do r. 1988 -vedla svazek jako na svého tajného spolupracovníka. O této skutečnosti jsem neprodleně informoval svého nadřízeného, federálního ministra vnitra dr. Richarda Sachera a prezidenta republiky.

V úterý 5. června byl Generální prokuraturou vyslechnut bývalý příslušník StB, který vypověděl, že byl pět let řídícím orgánem dr. Bartončíka a že mu dával úkoly, které měl pan Bartončík plnit v Jihomoravském kraji mezi členy Československé strany lidové. O této výpovědi generální prokurátor ihned vyrozuměl pana prezidenta republiky. Václav Havel se za přítomnosti svého poradce Jiřího Křižana v úterý odpoledne setkal s dr. Bartončíkem. Dr. Bartončík mu v rozhovoru slíbil, že týž den večer odejde z politického života, odstoupí z kandidatury a zdrží se dalších veřejných projevů. Tento svůj slib však nedodržel a proto jsem byl ve středu v poledních hodinách pověřen prezidentem republiky, abych upozornil dr. Richarda Sachera, jakožto člena předsednictva Československé strany lidové, že dr. Bartončík takový slib panu prezidentovi dal a že pan prezident trvá na jeho splnění.

x x x

Ministr vnitra Richard Sachera na tiskové konferenci ČSL v sobotu 9. června dle zprávy ČTK uvedl:

"Jediný důkaz předložený mi náměstkem Rumlem, je výpis z registračního protokolu, z něhož nevyplývá, že by dr. Josef Bartončík dostával od Státní bezpečnosti úkoly, pobíral peníze apod." Sacher řekl rovněž, že v březnu při kontrole v Brně bylo konstatováno, že archívní svazek 436903 a písemnost BL 41069, stejně jako registrační a archívní protokoly byly zničeny. "Toto zjištění platilo až do okamžku, kdy mi pan Ruml sdělil, že existuje registrační protokol v Brně, který měl být údajně zničen," uvedl. Na dotaz, proč nezačal šetření dříve, ministr Sacher sdělil, že šetření bylo zahájeno, ale nebylo z něho možné prokázat, že Josef Bartončík spolupracoval s StB. Opíral se o šetření svého bývalého náměstka Procházky z 30. března 1990, jehož výsledkem bylo, že požadované materiály byly skartovány. "Náhle se však objevily několik hodin před volbami," pozastavil se. Na výstupu z počítače není uvedeno, že jde o Josefa Bartončíka, ale je tam krycí jméno Hájek. Tajných s polupracovníků s takovouto přezdívkou je 21, z toho pět v Brně, dodal.