Když se v roce 1991 přijímal zákon č.424/91 o politických stranách a hnutích, který nahradil narychlo spíchnutou právní normu z ledna 1990, objevilo se zde ustanovení, podle něhož mají strany a hnutí předkládat národním radám republik vždy 1. dubna výroční finanční zprávy. V oněch bouřlivých porevolučních dobách se však na nějaký detail nehledělo, a tak v prvním roce platnosti zákona ze šedesáti registrovaných politických stran složilo své účty pouze 43 z nich, volební dary přiznalo sedm stran. Situace se opakovala i v následujících letech. Když výroční zprávu za rok 1993 odevzdala jen polovina politických stran (35 ze 74) a to ještě s děravou registrací získaných darů, Národní kontrolní úřad (NKÚ) vyzval parlament, aby se zákon doplnil o sankce pro ty, kteří ho neplní. Tak vznikla novela č.117/94, která zpřísnila zákon, k identifikaci dárců přibylo rodné číslo a IČO, zákon stanovil sankce, které mohl navrhnout NKÚ.

O rok později však Ústavní soud rozhodl, že NKÚ nemá právo kontrolovat hospodaření stran a že navrhovaná sankce zákazu politické strany je protiústavní. Ne, že by se novináři občas do výročních zpráv nepodívali. Čas od času vyskočily tu a tam informace o podivnostech financování, nicméně zprávy o tom, že ČSSD nechce nechat nahlédnout do svých účtů, že vládní ODS úvěruje polostátní banka, nebo že ODA sponzoruje trestaný člověk, se objevovaly a mizely bez větších následků.

Podobný osud měla zpočátku i aféra tajemných sponzorů ODS Bácse a Sinhy, které si jako první všiml týdeník Respekt, když v článku z 9. dubna 1996 „Dobré účty dělají dobré přátele“ Tomáš Němeček napsal: „Překvapivě mezi nimi (dárci ODS) chybí jakákoli známá firma, peníze přicházely především od soukromých osob. Budapešťský občan Lájos Bács poslal 3,75 milionu korun, přesně stejná suma přišla od M. Sinhy Radjiva, který uvádí bydliště v ostrovní republice Mauricius. Tuzemští dárci za záhadnými cizinci nijak nezaostávali: pánové Jiří Ovský z Mikulášovic, Jiří Králíček a Václav Wimmer z Ústí nad Labem přispěli všichni ODS po dvou milionech, Miroslav Schejbal z Milešova věnoval dokonce 3,5 milionu.“

Již druhý den se zpráva objevila na první straně deníku Právo, později následovaly další deníky. Ovšem celý případ začal akcelerovat až o dva týdny později, když titulní strana MF Dnes 23. dubna oznámila, že „sponzor ODS dávno nežije, neboť podle maďarského listu Népszava v budapešťské evidenci existuje jeden Lájos Bács, ale ten zemřel v roce 1982.“ O dva dny později, 25 dubna, Lidové noviny oznámily, že vypátraly na Mauriciu občana jménem M. Sinha Radžív, podle centrálního registru na poště v hlavním městě jediného muže tohoto jména, který však rezolutně popřel jakékoli vazby na Českou republiku a sponzorský dar. Pod palbou se ocitly i další strany, které nebyly schopny blíže identifikovat své dárce, jako byla Trade Management Company z Panenských ostrovů (ODA) nebo švýcarská firma Coutts and Company z Curychu (KDU-ČSL),

Do voleb chybělo pět týdnů a finance politických stran se staly častým námětem politických komentářů. Funkcionáři politických stran sháněli doklady, kterým by umlčeli pochyby tisku. ODA předložila darovací smlouvy od TMC, ta však odmítla poskytnout o sobě bližší informace. Lidovci sehnali doklady od Coutts and Co. doplněné sdělením, že peníze byly na účet KDU-ČSL převedeny „na pokyn jednoho klienta.“ A tak nejhůře dopadla ODS, na jejíž dva zahraniční dárce si už nikdo nevzpomínal. Zjistilo se jen, že peníze kdosi složil na účet ODS údajně přes Komerční banku (později se mluvilo také o bance Haná) - 3,75 milionů Kč do Lájose Bácse, 3,75 milionů od Sinhy Rádžíva. Ve stínu těchto neznámých cizinců pak zůstal příspěvek 9,5 milionů Kč, rovněž poskytnutý v hotovosti od čtyř podivných dárců ze severních Čech.

Člen výkonné rady ODS Miroslav Macek tehdy víceméně dobře odhadl situaci, když v rozhovoru s Vladimírem Mlynářem pro týdeník Respekt pět dnů před volbami uvedl: „Poškodila tahle aféra ODS? Netroufám si to odhadnout. Možná ji to poškozuje, možná naopak dokonce prospívá. Když u nás na někoho neustále útočí tisk, stane se v očích lidí mučedníkem. Ostatně - to by musely tratit i KDU-ČSL a ODA: peníze ze švýcarské banky od neznámého dárce nebo darovací listina od firmy, o níž nikdo nic neví, to je přece totéž v bleděmodrém.“

Pokud aféra podivného financování politických stran někoho poškodila, pak to asi byly všechny vládní strany. Ve volbách do Sněmovny na přelomu května a června (31.5.-1.6.) ODS sice opětovně zvítězila (29,62%), ovšem na paty ji začala silně šlapat ČSSD (26,44%), která si v očích veřejnosti s vládnoucí mocí ještě nezadala. Její finance plynoucí z pronájmu nemovitostí a úvěrů tehdy ještě nebudily podezření a střelba na sponzora Lhotského teprve měla přijít.

Koalice ODS/ODA/KDU-ČSL ve volbách roku 1996 ztratila většinu a až do svého rozpadu žila z podpory opozičních odpadlíků. Jména Bács a Sinha později začala veřejnost, bohužel i novináři, spojovat s rozpadem koalice a pádem Klausovy vlády v prosinci 1997. Mýtus o tom, že odhalení falešných sponzorů Bácse a Sinhy „položilo“ Klausovu vládu, však stojí na vratkých základech a svědčí proti němu jednoduchá logika. Bács a Sinha byli odhaleni jako neexistující sponzoři již v dubnu 1996, Václav Klaus podal rezignaci až o devatenáct měsíců později, 30. listopadu 1997.

Monitoring českých médií podává jasný důkaz o tom, jak se po volbách nad podivnými sponzory politických stran v médiích opět zavřela voda. Jméno Lájos Bács se do konce roku 1996 objevuje jen v pěti příspěvcích českých médií, z nichž dva jsou satirické. V dubnu roku 1997 jsem našel tři odkazy, vždy v souvislosti s analýzou výročních finančních zpráv, zveřejněných 1. dubna.

Jména Bács a Sinha vtrhla do médií s novou silou teprve až na podzim 1997 poté, co na veřejnost pronikly rozpory uvnitř ODS, a poté, co ministr Zieleniec se vzdal funkce ministra i místopředsedy ODS se zdůvodněním, že to "souvisí s hospodařením strany." Média se opět začala zajímat o to, kdo stojí za záhadnými neexistujícími sponzory. Ale o tom až v dalším pokračování seriálu.