Kdyby média byla skutečně tak všemocná, muselo by dojít ke změnám už v roce 1996 a po odhalení aféry by všechny politické strany musely vrátit dary od neznámých sponzorů. Opozice se o to po volbách pokusila. Poslankyně KSČM Rujbrová dvakrát a marně interpelovala ministra financí Kočárníka, aby anonymní sponzorské dary klasifikoval jako bezdůvodné obohacení a ODS je zabavil (zde je interpelace projednávaná 3.10.1996 a tady je interpelace zmiňovaná ještě 4.2.1997).

Ministr Kočárník si tehdy nechal vypracovat posudek od Ústavu státu a práva, který zpracoval zástupce ředitele Ústavu a pozdější děkan plzeňské právnické fakulty Milan Kindl. Ten pro obhájení právoplatnosti darování údajně použil argument: “Když hodíte žebrákovi do klobouku minci, také nezná vaše jména - a přesto jste ho právoplatně obdaroval.”

Bács a Sinha se tedy znovu vrátili na stránky deníků až za rok, v říjnu 1997. Předcházel tomu řetěz událostí, poklesem české ekonomiky a květnovým ekonomickým balíčkem počínaje, a kritikou Klausovy politiky konče. Právě vnitřní rozpory uvnitř ODS oživily otázku hospodaření s financemi. O tom, co se všechno v létě 1997 v zákulisí ODS odehrálo, není dodnes zcela jasno.

Jsou tu však některá fakta: místopředseda ODS a ministr financí Josef Zieleniec se v květnu dostal do sporu s Václavem Klausem o ekonomický balíček. Miroslav Macek, který se vrátil do vedení ODS, se pokusil vyvolat diskusi dokumentem „Krize důvěry.“ Odpovědnost za finance ODS přebral nový hlavní manažer Tomáš Ratiborský. Zieleniec, který přes dočasné urovnání osobního sporu s Václavem Klausem nepřestával volat po vnitrostranické diskusi a změně uvnitř ODS, odstoupil 23.10. z funkce místopředsedy ODS i ministra zahraničí, což zdůvodnil kromě jiného nesouhlasem s hospodařením strany.

Když v říjnu ODS zveřejnila přehled svých závazků a plateb, bylo to možné chápat nejen jako vstřícné gesto směrem k veřejnosti, ale také jako zbraň politického boje proti opozici. Neboť v té době už to byla hlavně ČSSD, která odmítala médiím odpovídat na otázky o původu svých finančních zdrojů.

Zieleniec, který už před svou rezignací upozorňoval: „Jednou z věcí, které se málo veřejně diskutují, je financování politických stran, včetně ODS. Tento problém mě trápí…“ (Právo 6.10.), svůj názor potvrdil i jako soukromník komentářem „ODS musí změnit způsob svého financování“ (MF Dnes 30.10.). Teprve později se veřejnost dozvěděla, že Zieleniecovi nešlo o falešné sponzory, ale o tajné fondy ODS ve Švýcarsku, o nichž se měl 26.9. na grémiu ODS Ratiborský neopatrně zmínit, a jejichž existenci později nikdo neprokázal, ale také nikdo nevyvrátil.

Média, která se o spor uvnitř ODS zajímala, však v té době znala pouze Sinhu a Bácse z loňského roku. První pokus o vypátrání záhady přichází z Neffova Neviditelného psa na internetu, který zveřejnil informaci anonymního zdroje z Vysočiny. Informaci se snažily prověřit Lidové noviny, které 4.11. na titulní straně oznamují „Stopy sponzora ODS míří do Jihlavy.“ Podle LN se za Lájosem Bácsem měl skrývat ředitel Pozemních staveb Jihlava Ludvík Bárta, jehož podnik získal od pražské radnice zakázku na opravu Obecního domu za více než 1,6 miliard korun.

Následuje silné dementi z kruhů ODS, nicméně události vedoucí k tzv. sarajevskému atentátu se dávají do pohybu. Grémium ODS již 7.11. rozhoduje o vytvoření pracovní skupiny, která by měla původ sponzorských darů zjistit, v případě neúspěchu pak převést peníze na dobročinné účely. O dva týdny později se do médií dostávají zprávy o tom, že dárcem částky ve výši 7,5 milionu korun je bývalý tenista a podnikatel Milana Šrejber, kterého ODS ve čtvrtek 27.11. předhazuje novinářům na tiskové konferenci.

Bývalý výkonný místopředseda Libor Novák zde vysvětlil okolnosti přijímání sponzorského daru, Šrejberovu vazbu na Třinecké železárny, a veškerou odpovědnost vzal na sebe. Den nato, v pátek 28.11., média rozsáhle rozebírají celý případ, na veřejnost se dostává také informace o údajném švýcarském kontu. Lidovci oznamují odchod z koalice a v neděli 30.11. Václav Klaus podává demisi.

Případ sponzorů Bácse a Sinhy se tím neuzavřel. Přiznáním původu peněz a manipulace s nimi se vystavil Libor Novák trestnímu stíhání pro krácení daně, kterého se dopustil tím, že rozepsal dar na více položek. V roce 1998 strávil několik týdnů ve vazbě a v dubnu 2000 stanul před soudem, jehož průběh zvláště kvůli svědeckým výpovědím dodnes vyvolává lehký úsměv na tváři.

Milan Šrejber se k soudu vůbec nedostavil, svědci si nevzpomínali, legendárním se stal „Pepa z Hongkongu,“ který měl dodat na účet paní Mlejnkové peníze, jež se později rozepsaly na čtyři severočeské podnikatele. Po devíti dnech jednání a jednom odročení soud v červnu 2000 Libora Nováka osvobodil. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, nicméně Vrchní soud 28.11.2000 osvobozující rozsudek potvrdil. Tím také skončil případ falešných sponzorů Bácse a Sinhy, který tehdejší místopředseda KDU/ČSL Miroslav Kalousek komentoval slovy: „soud zbavil obvinění občana Libora Nováka. Tím vůbec není řečeno, že by byla zbavena odpovědnosti politická strana za finanční operace tohoto typu.“

Bácsem a Sinhou končí řada předvolebních afér 90. let, které měly spíše ideový podtext - byly vedeny snahou odhalit zlořády a prosadit dobro a média se na nich aktivně podílela. Rokem 1998 začíná řada předvolebních afér, pro něž munice přichází do médií většinou zvenčí, často s úmyslem poškodit protivníka, a média v nich hrají roli více či méně aktivního prostředníka.

Prvním takovým případem byla tzv. Bamberská aféra z jara 1998. Pořad Nadoraz vysílaný 16.3.1998 v České televizi informoval o schůzce čelných představitelů ČSSD (M. Zeman a K. Machovec) s čechošvýcarskými podnikateli v roce 1995, kteří nabízeli sociálním demokratům finanční podporu výměnou za zajištění významných míst v hospodářské a politické sféře. Dobrý úmysl této investigativní reportáže – odhalení pokusu o politickou korupci – ovšem kalila skutečnost, že reportéři si ve své předpojatosti nezachovali kritický odstup od získaných dokumentů, z nichž některé byly podvržené či zmanipulované.

Tímto případem také končím ohlédnutí za předvolebními aférami let devadesátých s nadějí, že letos se jejich řada nerozšíří, a pokud ano, tak při nich budou hrát média fér.

P.S. Zdrojem z Vysočiny, který se domníval, že Lájos Bács je vlastně Ludvík Bárta, byl pan Kučera z Býkovce, který v té době v Pozemních stavbách Jihlava dělal stavbyvedoucího. Dnes už to snad mohu říci, čímž doplňuji informaci, kterou jsem kdysi zveřejnil na své webové stránce Louč.

P.S. P.S. K Bamberské aféře jsem se již vloni vyjadřoval v souvislosti s hodnocením pořadu Nadoraz, za což jsem si vysloužil kritickou reakci tehdejšího dramaturga Jana Šterna. Ja jsem na ni už nedopovídal, neboť odpovědi za mě obstarali diskutující na aktuálně.cz.