| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 20.4.2010 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Mediální zákon s bruselským rodným listem (sloupek pro mediar.cz)
Až nakladatelství právnické literatury připraví komentovaná vydání Zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, který minulý týden úspěšně prošel parlamentem, zcela určitě to budou tlusté knihy. Zákon totiž do našeho právního řádu přináší řadu nových pojmů, které bude třeba v praxi prověřit a interpretovat. Počínaje tím, který má ve svém názvu, a souslovími „umístění produktu“, „redakční rozhodnutí“ nebo „zvláštní přenosový systém“ konče.
Audiovizuální mediální službu zákon definuje jako nabídku pořadů ,svou podobou a obsahem srovnatelných s televizním vysíláním, které kdosi nabízí tak, že je můžeme získávat online na vyžádání, výběrem z nějakého katalogu. Tyto služby, které dnes začínají konkurovat televiznímu vysílání, se teď dostanou pod kontrolu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).
Rodný list novému českému zákonu vystavila v Bruselu Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMS), což je novelizovaná a přestrojená směrnice “Televize bez hranic“ (TWF) z roku 1989.
Připomeňme si okolnosti jejího vzniku. V 80. letech, kdy televizní programy začaly díky satelitnímu a kabelovému vysílání překračovat hranice, se státy Evropských společenství dohodly, že televiznímu vysílání, podobně jako jiným službám, zajistí volný oběh v rámci Společenství. Ovšem mělo to jeden háček, členské státy se musely zavázat, že jejich televizní programy překračující hranice dodrží jisté obsahové standardy, přijatelné pro všechny. Zde je prvopočátek všech regulací, zvláště ve věci reklamy a sponzoringu, ale také v záležitostech týkajících se lidských práv či ochrany mladistvých a spotřebitelů.
Evropská společenství, která se mezitím stala Evropskou unií, a zdvojnásobila počet svých členů, se rozhodla reagovat na bouřlivý vývoj komunikačních sítí a nových služeb tak, že pravidla televizní směrnice použila nejen pro televizi, ale i pro další audiovizuální pořady, které se v digitálním světě nejen vysílají, ale také spouštějí a stahují na vyžádání.
Výsledkem je právní norma, která televizní vysílání chápe jako jednu z většího počtu audiovizuálních služeb, jež se pro přehlednost dělí
Směrnice AVMS spatřila světlo světa v prosinci 2007 a všechny členské země EU ji měly zapracovat do své vlastní legislativy do dvou let. Jak dokumentuje tisková zpráva z loňského prosince, povedlo se to jen málokomu a Česká republika není se svým zpožděním výjimkou.
Před dvěma lety se zdálo, že nová směrnice otevírá možnost od základu předělat náš vysílací zákon a zapracovat do něj všechny novinky. Ministerstvo kultury se však rozhodlo pro jinou cestu. Vedle již existujícího vysílacího zákona navrhlo nový zvláštní zákon, zabývající se pouze audiovizí na vyžádání.
Až ho prezident podepíše (což nepředpokládám) nebo až nově zvolená Sněmovna přehlasuje případné prezidentovo veto, někteří z těch, kteří nabízejí pohyblivé obrázky na internetu, se stanou „poskytovateli audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání“. Budou se muset registrovat u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a rada je bude evidovat a kontrolovat. Kromě jiného budou muset respektovat všechny normy týkající se nabízeného obsahu, reklam a sponzorování (žádný tabák, léky na předpis, alkohol s jistými pravidly, ochrana dětí a mládeže apod.).
Otázkou je, kdo do této kategorie poskytovatelů spadne. Lukáš Polák z DigiZone.cz letos v lednu kontaktoval některé servery jako stream.cz, boomtv.cz, bedna.tv, rosenbergtv.com, na které by se nový zákon měl vztahovat.
Lidé od Roberta Rosenberga odpověděli, že jich se to netýká, protože jejich doména není registrovaná v ČR, což ale z hlediska zákona není relevantní – rozhoduje sídlo firmy a místo, kde se o programu rozhoduje. Zároveň naznačili, že bude-li to nutné, přesunou svůj byznys mimo rámec Evropské unie.
A právě tady je nejbolavější bod celé směrnice i nového zákona. Dnešní svět globálních komunikací nezná hranice. Volný pohyb dat a informací je přirozeností internetu. Když se evropské státy rozhodly přijmout pro svůj dvorek určitá hygienická pravidla, ve věci televizního vysílání neměly problém udržet si v něm čistotu podle svých představ. U online služeb na vyžádání však nemají záruku, že jim do jejich dvorku, kde se na pultech bude nabízet jen nezávadné zboží, nepodniknou nájezdy obchodníci odjinud, kterým naše pravidla budou cizí.
Je to podobné jako se spamem. Členské státy EU ho postavily mimo zákon, nicméně do našich počítačů se stále dostává z okolního neregulovaného světa. Zastánci evropských regulací však vycházejí z premisy – jestliže jinde na hygienu nedbají, neznamená to, že bychom doma měli chodit špinaví. Alespoň té špíny (spam, volně přístupné porno, extremistický obsah) prý bude na světě zas o něco méně.
P.S. Nový zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání tvoří jen necelou třetinu textu sněmovního tisku, zbylé dvě třetiny tvoří novelizace dalších zákonů – o provozování rozhlasového a televizního vysílání, o České televizi, o regulaci reklamy, o televizním poplatku. O nich však až příště.
Kdo se podle nového zákona nebude muset registrovat jako poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání? Za audiovizuální mediální službu na vyžádání se nepovažuje