Diluviální slovník současné předvolební kampaně se docela hodí pro charakteristiku vysílání předvolebních spotů politických stran ve veřejnoprávních médiích Českého rozhlasu a České televize, které začalo minulý týden. Domnívám se totiž, že toto vysílání je dnes fosilií, která přežila svoji dobu, ztratila svůj smysl, a spolu s politickými dinosaury by se mohla odebrat do expozic historického jurského parku.

Není pochyb o tom, že v pravěku české demokracie mělo takové vysílání poměrně značný význam. Nově vznikající politický systém demokracie se po listopadu 1989 teprve zaplňoval politickými stranami, z nichž naprostá většina začínala od nuly.

Za těchto okolností se dá pochopit velkorysost prvního volebního zákona z roku 1990, který přidělil všem kandidujícím stranám a politickým hnutím čtyři hodiny vysílacího času, a to v době čtyřiceti dnů před konáním voleb. Ty čtyři hodiny se tehdy rozdělily do 70 minutových, 12 pětiminutových, 8 desetiminutových šotů a na jeden třicetiminutový pořad. Uvedené šoty a pořady se promixovaly tak, aby se příspěvky rovnoměrně střídaly a žádná strana nemohla tvrdit, že je v nevýhodě. O pořadí se losovalo.

I když byli lidé zpočátku zvědaví na to, co jim nové politické subjekty nabízejí, sledovanost brzy opadla a objevila se únava z více než osmdesátihodinového maratonu předvolební reklamy. Také proto se již za dva roky, při volbách roku 1992, vysílání předvolebních spotů omezilo na 21 hodin, rozdělených rovnoměrně mezi kandidující subjekty. Čím více stran kandidovalo, tím méně vysílacího času na ně zbylo. Volební zákon z roku 1995 pak tento čas zkrátil na dnešních 14 hodin.

Časy se mění a lidé často zapomínají. Například na to, že první svobodné volby v letech 1990 a 1992 se odehrávaly v podmínkách monopolu státních vysílatelů. Hlavním smyslem zákonem stanoveného opatření bylo usnadnit komunikaci mezi politickými stranami a veřejností a přispět k tomu, aby se co nejvíce občanů stalo informovanými voliči, kteří se samostatně a odpovědně rozhodnou o tom, kdo je bude reprezentovat v zastupitelských sborech.

Od té doby uplynula řada let a na politické a mediální scéně se mnohé změnilo. Vznikly velké a stabilizované politické strany, které už nebylo třeba veřejnosti představovat. Privatizace a rozšíření spektra komunikačních médií nabídly občanovi i politickým stranám nové možnosti, jak získávat informace o volebních programech na jedné straně a jak oslovovat voliče na straně druhé.

Přestože předvolební spoty v ČT a ČRo zůstávají i dnes jedinou sebeprezentací politických stran ve vysílacích médiích, protože náš zákon placenou politickou reklamu v rozhlase a televizi nepovoluje, jejich význam pro seriozní politickou komunikaci silně poklesl.

Už v roce 1998 některé politické strany, konkrétně KDU/ČSL a Unie svobody, věnovaly svůj zákonem přidělený vysílací čas v televizi dobročinným organizacím, čímž daly najevo, jakou důležitost spotům vysílaným v okrajových vysílacích časech přikládají. Předvolební spoty se už v průběhu 90. let staly pouze jedním z více nástrojů politického marketingu, pro chudé menší a začínající politické strany často nástrojem jediným.

Právě tento argument až do nedávna ospravedlňoval pravidelnou čtrnáctidenní předvolební přehlídku slibů, chvástání a nudy na vlnách ČRo a obrazovkách ČT. Vysílání předvolebních spotů mělo usnadňovat vstup na politickou arénu novým politickým stranám a novým svěžím myšlenkám. Kromě toho bylo vlastně jediným mediálním kolbištěm, ve kterém se střetávali velcí a malí jako rovný s rovným.

Internet však tohle všechno změnil. Webové stránky velkých a malých politických stran mohou být z hlediska obsahu i dostupnosti zcela rovnocenné. Nápaditý klip umístěný na YouTube udělá stejnou práci jako šot vysílaný na ČT v odpoledních hodinách pracovního dne. Nehledě na to, že veřejnoprávní rozhlas a televize v rámci plnění úkolů veřejné služby postupně rozvinuly předvolební politickou komunikaci do řady jiných a pestrých zpravodajských a publicistických pořadů.

Původní smysl vysílání předvolebních spotů, jak jej určil zákon před dvaceti lety, se podle mého názoru postupně vytratil. Zkrátka, tempora muntantur…

V roce 1996 se čtyři politické strany (Pravý blok, Strana československých komunistů SČK, Strana Zelených a Celostátní aktiv občanů) zaregistrovaly k volbám, dostaly vysílací časy, ale nezaplatily volební kauce a do voleb nakonec nešly. Česká televize neměla zákonný důvod jejich spoty z vysílání vyřadit, nicméně diváky informovala o situaci titulkem vloženým do dolního okraje obrazovky. Strana Zelených se tehdy dokonce obrátila na soud, který ČT vyzval, aby do předvolebních spotů nezasahovala. ČT však ve vysílání titulků vytrvala.

Mezeru v zákoně se pokusil ještě v roce 1998 využít Pravý blok. ČT tehdy neplatiče kaucí už v předstihu do losování o vysílací časy nezařadila. Petr Cibulka záměrně nepřevzal oznámení o registraci, čímž uměle protahoval lhůtu k zaplacení kauce až do doby zahájení televizní kampaně, aby mohl později zažalovat ČT za to, že jeho spoty nevysílala. K soudu a rozsudku však nedošlo.

Poté, co Ústavní soud zrušil volební kauce a nahradil je volebním příspěvkem 15 000 Kč za každý volební kraj, podobné konflikty už nevznikají. Za pouhých 210 000 Kč může politická strana získat půlhodinu až hodinu vysílacího času.

Zákon 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky

§ 16 Volební kampaň

(4) Pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice.