Už předchozí legislativa vycházela vstříc sluchově postiženým osobám, když České televizi, ukládala opatřit „alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené nebo simultánním tlumočením do českého znakového jazyka“. Soukromým celoplošným televizím zákon stanovil hranici nižší: 15 % vysílaných pořadů. Tato procenta nový zákon nemění, pouze České televizi ukládá, aby tlumočení pořadů ve znakovém jazyce tvořilo alespoň dvě procenta z celkového vysílání.

Revoluční novinkou je však nová povinnost celoplošných televizí vycházet vstříc osobám se zrakovým postižením, aby také ony mohly plnohodnotně sledovat jejich vysílání. Jak? Tak, že na zvláštním zvukovém kanálu vyslechnou popis toho, co se děje na obrazovce.

Podle dokumentu britské ITC, ze kterého čerpají všechny další internetové prameny, myšlenka formalizovaného audio popisu vznikla v americkém divadelním prostředí v 80. letech minulého století. Skupina nadšenců kolem washingtonského divadla Arena Stage vymyslela způsob, jak nevidomé informovat o probíhajících akcích na scéně, a tuto službu později nabízela i dalším divadlům. Brzy se myšlenka ujala i mimo hranice USA.

Jednou z prvních televizních stanic nabízejících audio popis pořadů byla prý v 90. letech bostonská WGBH, vysílající v síti americké neziskové televize PBS. Ve Velké Británii proběhly v roce 1994 testy, při kterých BBC a ITV opatřovala šest hodin pořadů týdně zvukovým popisem pro 140 speciálních přijímačů v domácnostech osob se zrakovým postižením. Úspěch a kladný ohlas experimentu se promítly do britského vysílacího zákona z roku 1996, který audio popis zařadil mezi povinnosti budoucích digitálních televizních programů.

Dnes tuto povinnost dostávají také české celoplošné televize. ČT by měla od příštího roku opatřit audio popisem deset procent vysílaných pořadů, Nově a Primě se stanovuje dvouprocentní hranice.

Budu mezi posledními, kteří by chtěli zpochybňovat nadstandardní služby televizí pro sluchově a zrakově postižené. Péče o handicapované spoluobčany je znakem kulturní a civilizační vyspělosti dané společnosti. Na druhé straně si nejsem zcela jist, zda způsob, jakým zákon novou službu televizním stanicím přikazuje, je tím nejšťastnějším. Za problematické pokládám zejména:

Nejsem si také zcela jist, zda zákonodárci zohlednili všechny finanční a technické možnosti našich televizí. Vycházím při tom ze srovnání se zahraničím. Ve Velké Británii zákon v roce 1996 stanovil pouze obecné cíle – 50 % skrytých titulků, 10 % audio popisů – s desetiletou perspektivou, jejichž upřesnění prováděl regulátor ve speciálních kodexech.

Z toho posledního Code on Television Access Services například vyplývá, že BBC dosáhla cílovou hodnotu deseti procent pořadů s audio popisem až v roce 2008. Kodex podrobně specifikuje tzv. „vyloučené/excluded“ pořady, které se do celkového vysílání nezapočítávají. Kromě jiného se tu uvádí možnost snížení cílových procent pro soukromé televize v případě, že by náklady na služby pro sluchově a zrakově postižené měly přesáhnout jedno procento jejich ročního obratu.

Chápu, že četba uvedeného kodexu rozjasní tvář každého našeho sluchově či zrakově postiženého občana. Ovšem je třeba si uvědomit, že nadstandardní služby BBC (100 % skrytých titulků, 5 % znakového jazyka a 10 % audio popisů) vycházejí z nadstandardních příjmů. Televizní poplatky vybrané od 25ti milionů britských domácností v librách budou vždy vyšší, než poplatky od 3,6 milionu našich plátců v korunách.

Aniž bych chtěl fušovat technikům do řemesla, zajímalo by mě také technické řešení, které se pro audio popis zvolí. Jak jsem se dočetl ve zprávě německé ARD, vysílání zvukového popisu zde v roce 2008 kvůli technickým potížím zastavili a hledá se nové řešení, když to staré – audio popis v jednom ze stereofonních kanálů – narazilo na problémy.

Jak už jsem jednou napsal, rodný list nového zákona byl vystaven v Bruselu Směrnicí EU. O tom, jakým způsobem se principy směrnice zapracují do místních zákonů, se však rozhoduje v jednotlivých členských státech.

Jsem všemi deseti pro, aby se vycházelo vstříc osobám se zrakovým postižením všeho druhu, kterých je v Česku kolem stovky tisíc. Jsem rád, že se podnikají první kroky. Jenom bych si přál, aby chvályhodné záměry směrnice EU určující směr, nikoli však kvóty, byly přeneseny do českých poměrů se smyslem pro realitu. Ta procenta hned od příštího roku totiž od nás nikdo nežádal.

Preambule (46) Právo osob se zdravotním postižením a starších osob podílet se na společenském a kulturním životě Unie a začlenit se do něj je neoddělitelně spjato s poskytováním dostupných audiovizuálních mediálních služeb. Prostředky k zajištění této dostupnosti zahrnují mimo jiné znakovou řeč, titulkování, zvukový popis a snadno srozumitelnou orientaci v nabídce.

Článek 7 Členské státy vyzvou poskytovatele mediálních služeb spadající do jejich pravomoci, aby zajistili postupné zpřístupnění svých služeb osobám se zrakovým nebo sluchovým postižením.

JAK ZNÍ ČESKÝ ZÁKON

„§32(2) Provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí je povinen opatřit alespoň 15 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro osoby se sluchovým postižením a alespoň 2 % vysílaných pořadů zpřístupnit pro osoby se zrakovým postižením. Provozovatel celoplošného televizního vysílání ze zákona je povinen opatřit alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % vysílaných pořadů vyrobit v českém znakovém jazyce nebo simultánně tlumočit do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a dále je povinen zpřístupnit alespoň 10 % vysílaných pořadů pro osoby se zrakovým postižením“.

Jedním z prvních filmů opatřených audio popisem byl Marhoulův Mazaný Filip (viz ukázka z komerčně nabízeného DVD).