Větší část těchto autorů budoucnost žurnalistiky nezpochybnila ani v současné internetové éře, ve které se každý může stát novinářem i vydavatelem v jedné osobě. Ovšem pouze za předpokladu, že ti, kteří žurnalistickou činnost vykonávají, budou dodržovat jisté profesionální standardy.

Ernst Elitz, univerzitní profesor FU Berlín, bývalý ředitel Radio Deutschland, který diskusi zahajoval, napsal: „K čemu žurnalistika? Protože je nejlepším vysvětlovačem světa, který znám… Protože žurnalistika může stanovit standardy do světa anarchie webu. Digitální svět potřebuje kotvu spolehlivosti…. Žurnalistika je zapotřebí k tomu, aby náhodné komunikace se staly spolehlivými komunikacemi. Aby množství informačních bitů, dojmů a pověstí, prožitých či vymyšlených, se stalo spolehlivou zprávou, k tomu je třeba žurnalistické odbornosti.“

V podobném duchu odpovídal Manfred Bissinger, novinář a publicista z Hamburku: „Občané žijící ve stále komplexnějším světě jsou odkázáni na existenci dobře vyškolených reportérů a redaktorů, kteří mu prosekávají stezku v informační džungli. K povolání žurnalisty patří zkrotit záplavu informací, jejich proud odborně roztřídit a zpracovat. Bez reportérů a redaktorů není žádná žurnalistika, bez žurnalistiky není osvěta, bez osvěty není demokracie.“

Stefan Niggermeier, novinář a bloger, který upozornil na nové možnosti internetu, se postavil se na stranu často kritizovaných amatérských online žurnalistů – blogerů – nicméně i on přiznal profesionálním žurnalistům budoucnost: „Na nezbytnosti existence žurnalistiky se nic nezměnilo. Změnilo se jen to, že se tak děje už nikoli ve světě informačního nedostatku, nýbrž ve světě informačního nadbytku. Úkol žurnalistů se dá popsat zcela jednoduše: oddělit důležité od nedůležitého, správné od falešného. Změnilo se „jak“ nikoli však „k čemu, proč" (wozu)."

Naproti tomu Maybrit Illnerová, moderátorka veřejnoprávní ZDF se k žurnalistickým kvalitám četných online žurnalistů vyslovila skepticky a svoji profesi hájila touto metaforou: „Ano, informace a orientaci lze získat nejen od novinářů, také od blogerů a ze sociálních sítí. Mnozí lidé kopou v zemi, a mnohým amatérským archeologům se podaří mimořádné nálezy. Ale to přece nemůže nahradit archeologii jako vědu.“

Wolfgang Blau, šéfredaktor Zeit Online naopak implicitně přiznal statut žurnalisty četným autorům na síti, kteří podle něj představují výzvu tradiční žurnalistice: „Žurnalistika už není žádnou výlučnou profesí… Zda je některý žurnalista profesionál, o tom nerozhoduje, zda si tím vydělává peníze, ale jestli dodržuje profesionální standardy, například při pečlivosti a nestrannosti rešerší nebo v kvalitě používaného jazyka…."

Podle Wolfganga Blaua žurnalisté budou existovat i v budoucnosti, bude jich ale méně, a budou muset přehodnotit svoji profesi a doučit se některé další zručnosti, aby obstáli v souboji se svými konkurenty na síti. V této souvislosti připomněl, že v některých britských redakcích patří mezi povinnosti redaktora přihlásit se do sociálních sítí Facebook a Twitter.

Twitter jako zdroj informací analyzoval Jörg Sadrozinski, vedoucí redaktor tagesschau.de. Na jedné straně citoval příklad zpochybňující jeho spolehlivost. Připomněl experiment pěti francouzských novinářů, kteří se zavřeli na farmě na jihu Francie a nechali se informovat pouze sociálními sítěmi. Když došlo k události, která je zajímala, protože zaslechli třesk letadla překonávajícího zvukovou bariéru, z facebooku a twitteru dostávali rozporné zprávy (letadlo havarovalo, mělo na palubě jaderné zbraně apod.) a na pravou míru je uvedl teprve twitterový odkaz na online vydání místního deníku.

Na straně druhé Sadrozinski význam sociálních sítí pro žurnalistiku uznává. Při prezidentské volbě v Iránu bychom bez twitteru a obrazových šotů na YouTube nevěděli, co se v zemi děje. Poučení z těchto dvou příkladů? Žurnalisté musí dnes i v budoucnu internet využívat – jako zdroj, jako distribuční kanál a jako prostředek dialogu s uživateli.

Úvodní optimismus Ernsta Ellitze se v průběhu diskuse často měnil v kritiku žurnalistického cechu, který v Německu zaměstnává 50 000 novinářů na plný úvazek. Mnoho z nich by rádi pokračovali ve starém stylu, i když dosavadní obchodní modely médií a způsoby novinářské práce přestávají fungovat. Tím, že nevyužívají všechny možnosti internetu, se podle dvojice mediálních teoretiků Weichert/Kramp chovají jako “digitální neandrtálci“.

Nejsilnější kritika novinářů a jejich současné praxe zazněla v příspěvku Hajo Schumachera, novináře a mediálního publicisty, který ji shrnul do dvanácti bodů (viz separátní text Louče).

Schumacher tvrdí, že má-li mít žurnalistika budoucnost, pak se musí na sebe podívat stejně kritickým pohledem, jako na zbytek společnosti. V Berlíně dnes pracuje více žurnalistů ve službách průmyslu, politiky a zájmových svazů než v tradičních médiích. Mediální obsahy jsou snadno dostupné, na internet se dostávají nejrůznější tiskové konference a tisková prohlášení bez další redakce. Novináři jsou ochotni přebírat dodané materiály, aniž by je dále prověřovali. Je tohle ještě žurnalistika?