| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 13.7.2010 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Nová vláda – starý přístup k mediální politice (sloupek pro mediar.cz)
Někdy v polovině devadesátých let se někdejší členka Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Zdena Hůlová dotázala tehdejšího předsedy vlády Václava Klause, jaká je mediální politika jeho vlády, aby ji rada – jak jí k tomu zákon nabádal – mohla prosazovat. Václav Klaus jí prý tehdy odpověděl: „Mediální politika? Co to je? Já si to nějak nedokážu vydefinovat.“
Pravda, existuje více definicí mediální politiky. V souvislosti s tradičními médii se o ní mluví jako o zřetelném a veřejně deklarovaném vymezení vztahů mezi masmédii a společností, případně mezi médii a politickým systémem. Pod pojmem mediální politika se v některých firmách skrývá soubor pravidel, kterými se musí řídit jejich zaměstnanci při styku s médii. Mediální politika se tudíž obecně chápe jako způsob zacházení s komunikačními médii.
Mediální politiku státu si lidé většinou spojují s regulacemi nebo se zákony, kterými se média musí řídit. Tento přístup je charakteristický i pro českou politickou scénu, která si jinak mediální politiku asi nedokáže „vydefinovat“. Mediální politika jako aktivní činitel vytváření a usnadňování komunikačních možností a zvětšování prostoru pro pluralitní celospolečenskou komunikaci je u nás zatím terra incognita.
Pokud se programová prohlášení českých vlád posledních dvaceti let o médiích vůbec zmiňují, pak velice obecně ve formě deklarací o ochraně svobody slova, podpoře duálního systému vysílání a nezávislosti a plurality médií. Sem tam se v nich mihnou konkrétní jednotlivosti, jako digitalizace vysílání, ochrana autorských práv, slib podpory kinematografie či změn v obsazování tzv. mediálních rad, ale to je všechno.
Média zkrátka nikdy nebyla velkým tématem vládních programových prohlášení, což na jedné straně médiím prospívalo (nikdo se je nesnažil obsahově úkolovat a reglementovat), na straně druhé ponechávalo prostor živelnosti i tam, kde by vývoj událostí vyžadoval jisté usměrnění (za všechny příklady jmenujme spor o TV Nova vedoucí k prohrané arbitráži, či průtahy s digitalizací zemského televizního vysílání, nebo absence stimulů pro rozvoj nových médií).
Tento týden podepsaná koaliční smlouva tří vládních stran, která by měla být základem vládního programového prohlášení, v této tradici pokračuje. Co se tady o médiích píše?
V kapitole Legislativa se jedním dechem slibuje odstranění „náhubkového zákona“, který trestá zveřejňování odposlechů novinářem, a zároveň smlouva slibuje zpřísnění „právních předpisů v oblasti ochrany soukromí a práv občanů, která (…) umožní vyšší míru ochrany před neoprávněným a nekontrolovaným pořizováním obrazových, zvukových a genetických záznamů o občanech…“
Dva „mediální“ odstavce obsahuje také kapitola Kultura. V tom prvním najdeme obecné přihlášení se ke svobodě slova, která „je jednou z klíčových svobod, jež zajišťují demokratické uspořádání naší společnosti. Vláda proto bude trvat na garanci maximální míry svobody slova při vědomí odpovědnosti za obsah mediálního sdělení, včetně oblasti internetu.“ Ten druhý se týká tématu mediálních rad, u nichž by se měl změnit systém voleb „s významným podílem nominací z odborné veřejnosti“.
To je vše, co koaliční smlouva obsahuje ve věci médií, nepočítáme-li pasáž Snižování regulace, ve které se slibuje omezení „nadbytečné byrokracie“, což by se mohlo dotknout některých činností regulátora Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Absence nějaké koncepčnější mediální politiky nepřekvapí, jestliže známe volební programy koaličních stran.
Téma mediální politiky se často vnímá jako téma levicové, neboť podle některých názorů by o vývoji médií měl rozhodovat pouze a jenom svobodný, ničím neregulovaný trh. Nikdo nepopírá, že tržní mechanismus je významným činitelem a akcelerátorem proměn mediální scény. Nicméně média jsou nejen byznysem, ale také kulturou, kterou demokratická společnost potřebuje ke svému fungování. ¨
Média kromě toho, že vydělávají svým majitelům peníze, zajišťují také veřejnou komunikaci obecně, a prostor pro diskutování o věcech veřejných zvlášť, napomáhají sociální soudržnosti a přispívají k udržení kulturní a hodnotové kontinuity, kterou mají šanci ovlivnit.
Je zajímavé, že na rozdíl od apologetů trhu bez přívlastků, pro které je mediální politika sprostým slovem, si tento fakt dnes uvědomují jak podnikatelé, kteří za vstup do mediálního kulturního prostoru jsou ochotni platit prodělečnými investicemi, tak odpovědní politici, včetně těch, kteří stojí na pravé straně politického spektra.
Jeden příklad za všechny: Jeremy Hunt, britský ministr pro kulturu, média a sport, který nedlouho po svém nástupu seznámil veřejnost se zásadami mediální politiky ministerstva a nové Cameronovy konzervativní koalice.
Pro ty, kteří nemají čas nebo náladu dokument studovat, uvádím některá témata: podpora tradice vysílání veřejné služby, podpora tvorby digitálního obsahu, záměr vlády prosadit přístup k broadbandu (2Mbps) jako univerzální službu, přičemž na budování páteřních sítí chce vláda přispět prostředky ušetřenými z televizní digitalizace, nová vize lokálních médií, ve kterých by místní tisk měly doplnit lokální televizní stanice i za cenu zrušení zákazu křížového vlastnictví mezi rozhlasem a televizí.
Jako spojovací nit se v pozadí těchto témat táhne myšlenka: média se pronikavě mění, mediální politika by měla na tento vývoj reagovat. Minimálně tím, že nově stanoví priority. Převedeno do českých poměrů: volba mediálních rad je zajisté důležitá, ovšem rozšíření vysokorychlostního internetu a tím i dostupnost nových médií je možná z dlouhodobého hlediska důležitější.