| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 27.7.2010 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Je vysílání ČT1 a ČT4 veřejnou službou? (sloupek pro mediar.cz)
Výrok premiéra Petra Nečase v krátkém online rozhovoru pro server Aktuálně.cz znovu otevřel nikdy nekončící debatu o vysílání veřejné služby, do které jsem se nechal zatáhnout redaktorem ČTK.
Pro úplnost připomínám: když se premiéra čtenář s nickem Blejda zeptal: „… neuvažujete o výrazné redukci České televize?”, Nečas odpověděl: “Jako prostý televizní divák, ne jako předseda vlády, mohu pouze říci svůj subjektivní dojem: ČT 1 a ČT 4 neplní úkoly veřejnoprávního vysílání a jsou to v podstatě poplatky dotované komerční na plytkou zábavu orientované sportovní a zábavní kanály.”
Jsa na dovolené, výroku jsem si nevšiml, ale upozornil mě na něj redaktor ČTK, který emailem požádal o komentář. Odpověděl jsem v tomto znění: "Dobrý den! Na rozdíl od předsedy vlády se domnívám, že ČT1 a ČT4 jsou součástí veřejné služby, kterou Česká televize za podpory veřejných prostředků poskytuje občanům tohoto státu. Přinejmenším v tom, že nabízejí veřejnosti pořady, které komerční televize nejsou schopny vyprodukovat. U ČT1 mám na mysli převahu české tvorby, zvláště v celodenním souhrnu (dokumenty, dětské pořady, publicistika), u ČT4 zase informování o sportech, které nejsou pro komerční sektor zajímavé. S předsedou vlády bych souhlasil, kdyby prohlásil, že program ČT1 neplní úkoly veřejné služby dostatečně kvalitně, ale tvrdit, že ČT1 tyto úkoly neplní jako celek, je nepřípustnou generalizací, které se dopouštějí zvláště ti diváci, kteří sledují ČT1 pouze občas a pouze ve večerních hodinách."Jak se dalo očekávat, novináři z mého komentáře vypíchli především závěr poslední věty, a to jak v ČTK, tak na Tyden.cz. Server Česká média odkaz na článek v Týdnu dokonce po několika hodinách stáhl, aby na můj názor upozornil o den později zprávou uvedenou slovy: „S předsedou vlády bych souhlasil, kdyby prohlásil, že program ČT1 neplní úkoly veřejné služby dostatečně kvalitně“, v níž kritický závěr posledního souvětí naopak chybí.
Sebekriticky přiznávám, že kdybych posílal do ČTK svůj mail dnes, z věty o „nepřípustné generalizaci“ bych vypustil adjektivum „nepřípustná“. Neboť svobodná výměna názorů by měla být co nejširší a limit přípustnosti co nejmenší. Nehledě na to, že premiér Nečas svůj názor vyslovil nikoli z titulu své vládní funkce, ale jako „prostý televizní divák“.
Na druhé straně musím trvat na tom, že vyřazení programů ČT1 a ČT4 jako celku z oblasti plnění úkolů veřejné služby je generalizací, a jen lituji, že agenturní zpráva neposkytuje dost prostoru na to, abych ve prospěch svého názoru mohl snést více argumentů.
Rád a často cituji výsledky bádání norské badatelky Trine Syvertsenové, která shromáždila přes třicet nejrůznějších definicí vysílání veřejné služby, přičemž zjistila, že se různí podle toho, zda se vztahují k vysílacímu systému, k příslušné instituci nebo k danému program. Nicméně většina z nich obsahuje tři zásadní významy:
Tím prvním je definování veřejné služby jako „veřejné užitečnosti“ (public utility), tj. služby zajišťované občanům obvykle státem, (například školství, zdravotnictví, stavba silnic, provoz železnic), jejímiž základními rysy jsou standardní úroveň a kvalita poskytovaných služeb a jejich univerzální použitelnost a dostupnost.
Druhý význam veřejné služby se váže k pojmům veřejnost, veřejná sféra, správa věcí veřejných. Lze ho definovat jako „vysílání ve službách veřejné sféry“, přičemž veřejná sféra se chápe jako prostor, v němž se členové veřejnosti stávají občany. Úkolem médií ve službách veřejné sféry je tudíž zajišťovat přístup k informacím a znalostem, jež umožňují každému jednotlivci vykonávat v demokratickém politickém systému svá občanské práva a své povinnosti.
Třetí společný význam veřejné služby vychází z položení rovnítka mezi „veřejnost“ a „publikum“, chápané jako souhrn individuálních konzumentů médií. V tomto kontextu se od veřejnoprávních vysílatelů očekává, že zajistí „vysílání ve službě posluchačů a diváků“ a to především tím, že v nabídce zaplní mezery, které soukromé komerční televize nejsou schopny pokrýt (viz dětské pořady, menšinové žánry, původní tvorba), tedy že budou působit ve směru zachování a rozšiřování plurality vysílání.
Podle mého názoru Český rozhlas a Česká televize zajišťují veřejnou službu ve všech třech uvedených významech, i když o kvalitě a efektivnosti této služby lze někdy oprávněně pochybovat. Kromě toho by se našly ještě další důvody, proč veřejnoprávní vysílatele potřebujeme, z nichž na první místo stavím vytváření domácích kulturních hodnot a péče o zachování audiovizuálního kulturního dědictví (archivy).
Pojmy veřejný zájem a veřejná služba nelze nikdy definovat absolutně, jednou a provždy, nestále je třeba do úvah zahrnovat dané souvislosti.
Zcela konkrétně: britský regulátor a britská vláda na začátku digitalizace odmítly návrh BBC na vytvoření tematického sportovního kanálu s odkazem na to, že tato služba veřejnosti se dá zajistit v plné šíři soukromým sektorem. V České republice však veřejnoprávní sportovní kanál nevadí, protože odlehčuje od sportu prvním dvěma programům ČT, a nabídku soukromých stanic spíše doplňuje, než aby jim konkurovala. Zatím.
Zkrátka, to, co je veřejnou službou ve veřejném zájmu v jedné době a v jednom prostředí, jiná doba a jiné technologické, ekonomické, politické a kulturní prostředí za veřejnou službu už nemusejí pokládat.
Nejsem zastánce názoru, že veřejnoprávní vysílání být musí, protože být musí. Ono také být nemusí. Rovněž odmítám názor, že soukromý sektor se nepodílí na veřejné službě v oblasti vysílání. Speciálně v oblasti zábavy je to nemalý přínos, nehledě na to, že i soukromé stanice se mohou částečně podílet na vysílání ve službách veřejné sféry. Na druhé straně příklad Novy je snad dostatečně názorným příkladem toho, kam vede vývoj, když na komerční subjekt dopadnou tvrdé ekonomické ukazatele.
Ano, rozhlas a televize budou vysílat, i když tady Český rozhlas a Česká televize nebudou. Ovšem dříve než zlikvidujeme program ČT1 a ČT4, měli bychom se ujistit, zda nám tady nebude něco chybět. A to na základě důkladné analýzy situace, ve veřejném diskursu, do něhož se promítne rozmanitost a mnohostrannost pohledů, hledisek a také zájmů, a nikoli na základě útržkovitých dojmů „prostého televizního diváka“.
V roce 2004, na počátku diskuse o budoucnosti BBC při přípravě nové Královské Charty, BBC publikovala programový dokument o veřejné hodnotě, kterou BBC a její služby pro společnost představují.
Nezůstalo však jen u deklarace. Testování veřejné hodnoty (public value test) je dnes běžnou součástí rozhodování o tom, zda BBC má či nemá z veřejných peněz poskytovat nějakou další službu.
Publikace BBC o posuzování veřejné hodnoty uvádí tento modelový případ rozhodování, respektovaný regulátorem Ofcom.
Cíl - testovací otázka