Když Ivan Hodač pracoval pro Time Warner aneb Jak se v Česku před patnácti lety lobbovalo (sloupek pro mediar.cz)

Tu historii jsem si připomněl minulý týden, když jsem se dočetl v novinách, že premiér Nečas si vybral tajemníka pro EU Ivana Hodače (v článku uváděn s dlouhým „á“ Hodáč). Je stará patnáct let a váže se k době, kdy Ivan Hodač ještě nelobboval pro automobilový průmysl, ale pracoval pro evropskou pobočku mediálního koncernu Time Warner.

Psal se rok 1995 a do konce tohoto roku se muselo rozhodnout, co se stane s vysílacím okruhem OK3 „svěřeným ČT do správy, a to do 31. prosince 1995“, jak pravil zákon č. 36/1993, kterým poslanci při dělení Československa určili k privatizaci jeden ze dvou celoplošných programů veřejnoprávní televize, namísto původně zamýšlené nekompletní „ókátrojky“.

Koalice ODS/ODA/KDU-ČSL, která ještě v roce 1992 chtěla ponechat ČT jen jeden program a vše ostatní privatizovat, došla o tři roky později, po zkušenostech s televizí Nova, k názoru, že někdejší program OK3, pozdější ČT2, by bylo dobré v zájmu rovnováhy České televizi ponechat.

Poslanecký návrh zákona, který jejich názor převáděl do řeči paragrafů, tehdy využili provozovatelé kabelového vysílání, nespokojení s dosavadním právní normou z roku 1991. Popravdě řečeno, měli k tomu důvod, protože vysílací zákon 468/1991 nerozlišoval mezi původním vysíláním a pouhou retranslací programů, takže všechny kabelovky, včetně těch malých lokálních nad 200 účastníků, musely žádat o licenci. Kabeláři požadovali, aby udělování licencí se nahradilo prostou registrací.

Byl tu však ještě jeden problém. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve svém svatém nadšení konat dobro ukládala v licencích kabelovkám licenční podmínky, z nichž ne všechny vycházely z reality. Například na kabel se měly umisťovat jen takové programy, které vysílají alespoň 30 procent českých či slovenských pořadů/filmů. Není divu, že taková podmínka se vůbec nelíbila společnosti Time Warner, která v roce 1994 založila v Praze firmu HBO Česká republika, a která na nově vznikajícím trhu kabelové televize chtěla zhodnotit své archivy, a ne utrácet peníze za nákupy českých produkcí.

Byl to údajně Ivan Hodač, který přijel do Prahy a najal si lobbistu schopného ovlivnit legislativní proces. Stal se jím James de Candole, britský politolog, novinář, který jako jeden z prvních v Česku provozoval řemeslo profesionálního lobbisty s prokazatelnými výsledky – například při prolomení tabákového monopolu firmy Philip Morris. Jeho firma CEC Government Relations se sídlem ve Sněmovní ulici se dala do práce, na jejímž konci stál paragraf zákona 301/1995 o rušení licenčních podmínek, pokud o to držitel licence požádá (viz box).

Marně jsem se pokoušel zjistit, který z poslanců tento paragraf do zákona dodal. Jisté je jen to, že vznikl na půdě hospodářského výboru a v následné diskusi se proti němu nikdo nepostavil. Rušení nerealistických licenčních podmínek u lokálních kabelových operátorů se bohužel poslaneckým kutilstvím rozšířilo i na celostátní terestrické televizní programy, což později způsobilo nemalé problémy a stálo také u počátků známých obchodních sporů o televizi Nova.

Když jsem kdysi ještě na Britských listech napsal, že deregulace naší vysílací scény byla koupená Hollywoodem a kabeláři prostřednictvím CEC Government Relations, byl jsem kontaktován pracovnicí této agentury Danou J. V duchu nejlepších metod public relations se mi snažila vysvětlit, že v aktivitě CEC Government Relations žádné peníze nebyly a že poskytování odborných konzultací poslancům patří mezi zcela legální a legitimní nástroje parlamentního lobbingu. Tím jsem získal nepřímý důkaz, že moje hypotéza o spojení Ivan Hodač – CEC Government Relations – Sněmovna byla pravdivá.

S odstupem času se domnívám, že aktivity Ivana Hodače i CEC Government Relations byly legitimní. Původní vysílací zákon z roku 1991 byl v pasážích o kabelovém vysílání skutečně nedokonalý, a snaha předepisovat zahraničním televizním programům, aby kupovaly a distribuovaly české filmy, byla nesmyslná.

Nicméně jejich lobbing stál na počátku deregulace, která ve svých důsledcích zbavila Novu povinnosti dostát slibům daným při udělování licence, a která později v mezinárodních arbitrážích českému státu dosti přitížila.

Ovšem za rozsah té deregulace mohou nikoli výše uvedení lobbisté, nýbrž poslanci tehdy vládnoucí pravicové koalice, řídící se dogmaty o neviditelné ruce trhu, neschopní dohlédnout dopady svých rozhodnutí a ochotní vyjít kdykoli vstříc zájmům soukromého podnikání na úkor zájmů veřejných.

Také proto si dnes soukromě myslím, že peníze, které tehdy CEC Government Relations od Ivana Hodače dostala, byly poměrně snadno vydělané. Poslance nebylo třeba přemlouvat, chyběla oponentura, vše určitě spravilo několik málo pozvání na oběd či na večeři.

Dokonce se domnívám, že právě honorář od Time Warner se stal solidním finančním základem dalšího lobbistického podnikání Jamese de Candoleho. Na otázku Jaroslava Plesla „Kdy jste založil svou firmu?“ v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny de Candole odpověděl: „Nejprve jsem pracoval na volné noze. Zformalizoval jsem to až někdy v roce 1995.“ Letmý pohled do obchodního rejstříku nám říká, že CEC Government Relations s.r.o. byla registrována až v únoru 1996, tedy měsíc poté, co požadované úpravy vysílacího zákona vstoupily v platnost.

P.S. V průběhu psaní této vzpomínky jsem se dozvěděl, že Ivan Hodač to s místem tajemníka v Nečasově vládním týmu nemá ještě jisté. Škoda. Podle mého názoru člověk, který je jazykově vybaven a v Bruselu se vyzná, by mohl být pro vládu přínosem.

P.S. P.S. James de Candole dnes podniká pod hlavičkou firmy Candole Partners, v poslední době se jeho články několikrát objevily v týdeníku Respekt.