Média foukající do jisker hořících koránů

Krátká zpráva amerického týdeníku Newsweek o poměrech ve věznici na Guantanamu, zveřejněná v květnu roku 2005, podnítila nepokoje v islámském světě, na jejichž konci bylo nejméně patnáct mrtvých. Článek obsahoval informaci o tom, že vojenští vyšetřovatelé splachovali listy koránu do záchodu, což rozzuřilo radikální muslimy od palestinské Gazy přes Afganistan a Pákistán až po Indonésii.

Jak se později ukázalo, uvedená informace nebyla dostatečně ověřená a další šetření ji vyvrátilo. Newsweek se hájil tím, že pouze citoval zdroj, jehož informace se shodovaly s dalšími pověstmi, a který měl návaznost na zřízení vojenské komise vyšetřující, zda v Guantanámu nedochází k mučení vězňů.

O pět let později přišla další aféra s koránem, u jejíhož počátku stálo rozhodnutí pastora Terryho Jonese ve floridském městečku Gainesville spálit výtisky koránu, jež shromažďoval z celého světa v přívěsu auta před kostelem, při „mezinárodním dnu pálení koránu“ (International Burn a Koran Day), stanoveném na 11. září.

Terry Jones, jehož reformistická církev má jen několik desítek členů, svůj záměr nakonec neuskutečnil. Následné nepokoje v islámském světě nedosáhly rozměru předchozí aféry. Pokud k nim došlo, byly často doprovodným jevem místních protestů (požadavek nezávislosti Kašmíru).

To však nic nemění na tom, že stojí za zamyšlení, proč a jak bylo možné, že jeden nevýznamný excentrik dal do pohybu řetěz událostí a reakcí, jež zasáhly až Bílý dům a staly se objektem celosvětového zájmu.

Když se před pěti lety údajné splachování koránu stalo světovou aférou, vina za její rozpoutání byla přisouzena médiím. Pravda, Newsweek si důkladně neprověřil svůj zdroj a arabská televize Al-Džazíra krátkou dvouodstavcovou zprávu nafoukla do mezinárodních rozměrů. Nicméně jak později konstatoval reportér BBC John Simpson, rozšíření zprávy do světa mělo svoji logiku – přinesl ji respektovaný zdroj, týkala s oficiálního vládního vyšetřování, o němž měla právo veřejnost vědět, Al Džazíra měla plné právo zprávu citovat.

Příběh chystaného pálení koránů pastora Terry Jonese z Gainesvillu je však z trochu jiného soudku. Je názorným příkladem toho, jak z ne-události se může stát událost hýbající světovou politikou. A to nikoliv proto, že by tomu tak někdo od počátku chtěl, nebo že by tady byl předem určený záměr či plán. Ale proto, že ona místní ne-událost se stala globální událostí jakýmsi samospádem, jehož hnací silou je existence nových médií a způsob, jakým se tato digitální média stala součástí systému médií tradičních.

Protiislámské akce Jonesovy nepočetné církve, jejichž počátek se dá vystopovat do loňského roku, zpočátku zaznamenal jen místní tisk (viz zprávy zde nebo tady) a nikdy se nestaly zprávou hodnou amerických celostátních, ne li dokonce světových médií.

Pravda, již od dubna 2009 měla Jonesova církev svůj kanál na YouTube, a od loňského července měla registrovanou doménu islamisofthedevil.com, ale kromě obyvatel Gainesville a několika náboženských serverů to nikoho nezajímalo (webovou stránku „Islám je od ďábla“ odstranil internetový provider začátkem září).

Nicméně v průběhu letošního srpna se Terry Jones stal předmětem zájmu celostátních a později i globálních médií, jimž později tiskový tajemník Bílého domu Robert Gibbs vyčetl, že „na Jonesových tiskových konferencích je víc lidí než na jeho kázáních“. Když se situace uklidnila, když Terry Jones svůj přívěs plný koránů nezapálil a odebral se do své lokální bezvýznamnosti, začalo se diskutovat o tom, zda, kde a jak média a žurnalisté pochybili, nebo zda je vše v pořádku, protože k žádnému pochybení vlastně nedošlo, a s podobnými jevy se musíme smířit.

Cestu, která vedla z Gainesville až do Bílého domu, se pokusil vystopovat profesor žurnalistiky Greenslade v blogu britského The Guardian. Něco podobného učinily ještě před 11. zářím The New York Times (výtah článku přeložila ČTK do svého servisu) a The Washington Post. Webová stránka CNN soustředila názory osobností na chování médií, tématem se zabývala speciální televizní diskuse (videozáznam zde). Do komentování se hromadně zapojili blogeři (na dotaz „media "Terry Jones" koran OR quran“ vyhledávač blogsearch.google.com nabídne přes 60 tisíc odkazů).

Většina komentářů se shoduje v jednom – celá novinářská story by asi nevznikla, kdyby nebylo internetu a jeho komunikačních možností. Jak a proč tato story přeskočila z webu do médií, se některé verze rozcházejí. Nesporný je Jonesův tweet z 12. července, jehož text „9/11/2010 Int Burn a Koran Day" oznamoval ohlášení „Mezinárodního dne pálení koránu“ na 11. září. O dva dny později vznikla facebooková stránka „International Burn a Koran Day“, kterou dnes už můžeme dohledat pouze v cashované verzi.

Podle NYT našlo plánované pálení koránu cestu z netu do tradičních médií prostřednictvím tiskové služby Religion News Service mapující náboženské diskuse na netu. Odtud převzaly zprávu internetové zpravodajské servery jako například news.yahoo, a odtud již byla krátká cesta do tištěných médií. Koncem července o akci informoval Washington Post, 26. července New York Times, o tři dny později 29. července vystupuje Terry Jones v CNN, do hry vstupují tiskové agentury.

Nicméně ještě v srpnu bylo plánované pálení koránu víceméně americkou domácí záležitostí, rovněž zahraniční ohlasy a reakce na tuto akci – pokud existovaly – zůstávaly na místní úrovni. (U nás o Terry Jonesovi jako první okrajově informoval server lidovky.cz 1. srpna.) Muslimové na facebooku zorganizovali protestní akce, nicméně do ulic v muslimských zemích vstoupili až poté, co se do místních televizí dostalo interview CNN s Terry Jonesem, mezitím kolující na internetu prostřednictvím YouTube.

Mezinárodní a globální rozměr dostala událost až začátkem září, když velitel amerických ozbrojených sil v Afghánistánu generál David Petraeus v interview pro Wall Street Journal odsoudil Jonesovu akci a upozornil, že může ohrozit americké jednotky v Afghánistánu. To už byly v běhu demonstrace v Indonésii a v Kábulu. Následovalo vystoupení ministra obrany Roberta M. Gatese a ministryně zahraničí Hillary Clintonové (7.9.) a také prezidenta Baracka Obamy (10.9.). Gates dokonce Terry Jonesovi osobně telefonoval.

O zdrženlivosti arabských a muslimských médií svědčí skutečnost, že například do Pákistánu, zaneprázdněnému katastrofálními povodněmi, se zpráva o pálení koránu a následné demonstrace rozšířily až začátkem září, kdy se do místních médií dostalo Obamovo televizní vystoupení v souvislosti s tímto případem.

Není pochyb o tom, že u mezinárodního dne pálení koránu došlo k mediálnímu přeexponování události, jejíž význam byl okrajový. V bulvární žurnalistice je to běžná věc - z banalit se dělají veledůležité události. Ovšem když se tento bulvární přístup přesune do sféry politiky či do blízkosti existenciálních záležitostí života a smrti lidí, může to být nebezpečné.Otázkou je, zda a jak je možné tomuto nebezpečí čelit.

Možnou obranou by mohla být profesionalita a odpovědnost žurnalistů, jejichž funkce dveřníka informací je sice v době internetu silně oslabená, nicméně stále má ještě jistou sílu u tradičních celostátních a respektovaných médií. Součástí této profesionality je schopnost rozeznat význam a podstatnost události, kterou je třeba veřejnosti sdělit, umění rozhodnout o obsahu, rozsahu a také umístění zprávy o takové události v příslušném mediálním prostoru, a také přijetí odpovědnosti za následky, které zveřejnění zprávy bude mít.

Tato obrana má však svoje limity. Jak ukazuje případ Terryho Jonese, v digitální éře internetu a webu ani ten sebeodpovědnější editor nebude schopen zredukovat či zablokovat masové šíření excentrických a ve svých důsledcích nebezpečných nápadů, zvláště když společenské klima těmto nápadům nahrává a dodává jim působivé konotace (výročí útoku na WTC 11. září). I kdyby celostátní média Terryho Jonese tvrdě ignorovala, a kdyby o jeho akci informoval pouze místní tisk, blížící se datum 11. září by pravděpodobně akcelerovalo aktivitu internetových médií natolik, že by se pálení koránu do celostátních médií stejně dostalo.

S něčím podobným se setkal už bývalý prezident Clinton před dvanácti lety, když internet otevřel jeho aféru se stážistkou Monicou Lewinskou, později známou jako tzv. Clintongate. Na internetu tehdy kolovaly výbušné informace několik dní, než se jimi po třech dnech zdráhavě začala zabývat i tradiční média, která si tehdy ještě myslela, že sexuální aféry prezidenta do seriózního tisku nepatří.

Jestliže nebudeme ani v budoucnu schopni zabránit tomu, aby média občas nevyfabrikovala aféry přilévající olej do ohně názorové intolerance a antagonistických konfliktů, a jestliže u internetových médií se už nelze spoléhat na odpovědnost dveřníků informací, protože jejich dveře může otevřít globálně kdokoli, pak se budeme muset naučit s touto realitou žít a přizpůsobit se jí. Jak? Například tím, že se budeme snažit o masové rozšíření mediální gramotnosti, která bude schopna v záplavě dat a informací rozeznávat zrno od plev.

P.S. Podle posledních zpráv z Gainesvillu, hodlá město a místní šerif naúčtovat Jonesově církvi náklady na bezpečnostní opatření, která místní policie musela učinit ve městě v souvislosti s chystaným pálením koránů. Jones prý chce prodat pozemek a kostel a hodlá se odstěhovat do jiného města.