Příspěvek do debaty o České televizi

Svůj poslední blog kritizující úroveň diskuse o vysílání veřejné služby jsem končil odstavcem, v němž byla věta: “Kde začít s nějakou strukturovanou a kvalifikovanou debatou? Možná u veřejné zakázky na správu a výběr televizních poplatků, na kterou ČT nedávno vypsala výběrové řízení.”

Jako občan jsem rád, že tato diskuse začala. Na posledním zasedání ve středu 6.10. Rada ČT nejprve jednomyslně odhlasovala usnesení, v němž žádá generálního ředitele, aby “pozastavil s okamžitou platností výběrové řízení „Služby správy a výběru televizních poplatků“, a předal dokumentaci k přezkoumání Dozorčí komisi Rady ČT, a pak začala za přítomnosti generálního a obchodního ředitele o věci diskutovat.

Nepochybuji o tom, že obchodní ředitel ČT Robert Kvapil je čestný muž, který se snaží co nejlépe plnit svůj úkol, kterým je - podle jeho vlastních slov - „maximalizace výnosů ČT.“ Podle mého názoru však poněkud nechápe, že není v podniku, jehož prioritním cílem je generovat zisk za každou cenu, tedy i za cenu poškozování image veřejné služby, nebo za cenu pohybování se na hraně zákona. Mám na mysli například teleshoppingovou službu “Nákup extra“, téměř nerozeznatelnou od běžné reklamy, leč do reklamních limitů se nezapočítávající. O tom, že teleshopping by na veřejnoprávní obrazovce neměl co dělat, už píšu a mluvím deset let. Za to, že tam pořád straší, však Kvapil nemůže, to je věc zákonodárců a generálních ředitelů.

Přestože neznám detaily veřejné zakázky na výběr poplatků, ze zveřejněných údajů, jakož i z veřejného projednávání na půdě Rady ČT nebo Událostí, komentářů vyplývá, že Robert Kvapil zvolil až příliš pohodlné a ne příliš spolehlivé řešení problému, před kterým ČT objektivně stojí.

Věc se má tak, že výběr televizního poplatku vybírá tradičně Česká pošta, která si za poplatníka strhává měsíčně 3,10 Kč. Zvláště po roce 1989 vznikl problém, co s neplatiči. Česká pošta je odmítala pronásledovat, nehledě na to, že původní zákon č. 252/1994 Sb. z roku 1994 neměl účinné nástroje na jejich odhalování. Situace se změnila po roce 2005, kdy nový zákon č. 348/2005 Sb. odvodil zjišťování poplatníků od odběratelů elektřiny a zlepšil tím vymahatelnost poplatků. Ještě před tím vyšla Česká televize poplatníkům vstříc, když jim umožnila platit poplatky přímo na účet ČT, bez zprostředkování České pošty.

Po prvních zkušenostech s vymahatelskou firmou BSP Lawyer Partners, jejíž drsné metody musela ČT vysvětlovat v parlamentu, převzala v roce 2005 odpovědnost za vymáhání sama Česká televize, která kromě oddělení správy a evidence televizních poplatků zřídila také oddělení vymáhání televizních poplatků, jež pak využívalo služeb různých advokátních kanceláří (například JUDr. D. Kalcsa, ale také opět BSP Lawyers Partners). Existuje tu tedy dvojkolejnost, kdy poplatky se vybírají tu i tam, a jak to vypadá, další vymáhání a hledání neplatičů už asi nebude tak úspěšné jako jejich první vlny, které začaly v roce 2006.

Chápu tedy, že se hledá nějaké řešení. Na první pohled má navrhovaný outsourcing svoji logiku: sjednotíme výběr, předáme starost za vymáhání někomu jinému, uzavřeme závazné smlouvy, které nám dodají dalších 150 000 plátců, o kterých předpokládáme, že existují, ale neumíme se k nim dostat. Nicméně tato logika dostává trhliny v okamžiku, když se podíváme na detaily a do úvah zahrneme další souvislosti.

Na to, zda předat evidence a odpovědnost za výběr poplatků soukromé firmě a pouze inkasovat, mohou být různé náhledy. Já osobně jsem proti. Kvapil se hájí britským a švýcarským vzorem, při kterém je výběr poplatku vyveden „mimo“ organizaci. Ovšem fakt, že BBC evidenci i další služby outsourcuje, neznamená, že se vzdává odpovědnosti. Naopak „TV licensing“ zůstává obchodní značkou BBC a činnost smluvních partnerů, s touto značkou vystupujících, je pod kontrolou oddělení „TV Licensing Management Team“ uvnitř BBC (detaily zde). Pro švýcarský rozhlas a televizi vybírá poplatky firma Billag, která je ovšem pobočkou státem většinově vlastněného Swisscomu s tradicí výběru z doby, kdy Swisscom a Billag byly plně vlastněny státem.

Příklad BBC není šťastný z několika důvodů. Odhlédneme-li od podstatných rozdílů ve velikosti zdrojů, Británie do dnešního dne vychází z „koncesionářské“, tedy „povolovací“ konstrukce poplatku, přísně vázané na vlastnictví R a TV přijímače, která je dávno překonaná, a kromě toho služby externích firem jsou relativně drahé – náklady na výběr zde tvoří 3,5 procenta z vybrané sumy, zatímco Česká pošta si účtuje 2,3 procenta (3,10 Kč na poplatníka ) a vypsaný tendr zahrnující správu a vymáhání poplatků počítá s náklady 2,75 procent (cca 3,70 Kč na poplatníka).

BBC Trust sice napsal do své loňské hodnotící zprávy, že by vzhledem k technologickým změnám (sledování rozhlasu a televize na nových digitálních platformách) bylo třeba změnit legislativu, ale zatím se tady nic neděje, což kontrastuje s vývojem v jiných zemích. Například ve Francii se poplatek už neváže na vlastnictví přijímače, ale na domácnost, a definuje se jako “příspěvek na veřejnoprávní vysílání“. Něco podobného se chystá v Německu, kde návrh nového zákona, podle něhož budou platit všichni, bez ohledu na přijímače, spatřil světlo světa před měsícem a probíhá k němu už kvalifikovaná diskuse. O něčem podobném uvažují i ve Švýcarsku.

Zde je další bolavé místo Kvapilovy veřejné zakázky. Počítá s tím, že situace za tři, pět či šest let bude stejná jako dnes. Náš zákon sice odvozuje povinnost platit z vlastnictví „zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu,“ která by teoreticky měla pokrýt i počítače a iPhony, ale co když dojde ke sporům ve věci nových digitálních platforem příjmu televizních pořadů (často stahovaných dodatečně), jež soudy rozhodnou ve prospěch těch, kteří budou houfně opouštět tradiční přijímače. Nebo co když se změní legislativa? Kde je jistota zvýšeného přílivu peněz z veřejné zakázky, která extrapoluje současný stav do nejisté budoucnosti?

A je tu ještě jeden zcela základní problém, který veřejná zakázka přehlédla a ignorovala. Proč má být občan postaven do pozice, že namísto jedné společné platby rozhlasového a televizního poplatku České poště, by měl platit zvlášť dvěma inkasním místům? Outsourcing a reforma výběru poplatku by měla smysl, kdyby se k ní připojil Český rozhlas, a kdyby obě veřejnoprávní instituce založili společnou firmu pro výběr, jako to udělali na Slovensku, a mnohem dříve i v Německu, Rakousku a dalších zemích.

Stále mi není jasné, co brání tomu, aby taková firma, třeba jen pro ČT, vznikla ve vlastnictví České televize, která by do ní převedla svá oddělení správy, evidence a vymáhání televizních poplatků. Robert Kvapil argumentuje tím, že tato oddělení a jejich technické vybavení na nové úkoly nestačí. Proč se tedy prostředky určené pro veřejnou zakázku neinvestují do vybudování vlastního systému, který by převzal inkaso poplatků od České pošty?

Jedna z odpovědí, která mne napadá: Takové řešení by vyžadovalo práci a námahu televizního managementu. Mnohem pohodlnější je objednat si nějakou firmu. Jak je u našich veřejných zakázek dnes téměř pravidlem, zřejmě takovou, která si na práci objedná další firmy a stane se jen prostředníkem inkasujícím z veřejných peněz desátek za to, že věci zorganizuje stejným způsobem, který mohl zařídit – bez desátku – zadavatel zakázky.

Pravda, je tu ještě jedno řešení – zrušit poplatky, nebo celou Českou televizi. Ale k tomu jsem se vyjadřoval už posledně.