Problémy s poplatky - všude kam se podíváš

Slovensko

Po několika odkladech koncem října slovenské ministerstvo kultury konečně předložilo slibovaný návrh zákona o Rozhlase a televizi, podle kterého se spojením Slovenského rozhlasu a Slovenské televize má ušetřit ročně nejméně 1,65 milionů eur.

Kritici návrhu ministra kultury Daniela Krajcera upozorňují na to, že sloučením veřejnoprávního rozhlasu a televize se permanentní zadluženost Slovenské televize nevyřeší. Totéž říká i současný ředitel STV Štefan Nižňanský, který tvrdí, že situaci zlepší buď zvýšené poplatky, nebo zrušení reklamního limitu nebo zastavení třetího programu STV.

Placení rozhlasového a televizního poplatku nebylo nikdy silnou stránkou Slovenska, dokonce ještě v čase federace. Výběr se měl zlepšit po přijetí tzv. zástrčkového zákona, přesněji “Zákona o úhrade za služby verejnosti poskytované Slovenskou televíziou a Slovenským rozhlasom“. Ten od 1. dubna 2008 přikazoval platit poplatek všem domácnostem odebírajícím elektrický proud.

Namísto zvýšeného přílivu financí do rozpočtu STV však došlo k poklesu inkasa. Příjem z poplatků se snížil především kvůli tomu, že nový zákon přiznává úlevy nejen sociálně slabým a zdravotně postiženým, ale také důchodcům, kteří platí polovic. Vedení STV požádalo vládu, aby jim „důchodcovský“ výpadek kompenzovala ze státního rozpočtu podobně jako ve Velké Británii (osoby starší 74 let poplatky neplatí, BBC dostává za tyto osoby od státu kompenzaci).

Vláda se však k žádnému placení neměla a rozhodla se řešit "katastrofální zadlužování STV" rasantní reformou, jejíž první část schválila na své pravidelné schůzi 3. listopadu. Na tiskové konferenci ministr Krajcer vyslovil přesvědčení, že se podaří předložený návrh zákona v parlamentu ve zkráceném legislativním řízení schválit tak, aby platil už od ledna příštího roku. Zatím se mu to daří, první bitva o reformu v pátek 5. listopadu dopadla pro koalici vítězně, zákon prošel do druhého čtení, o zkráceném řízení se však rozhodne až na prosincové schůzi.

Na otázky novinářů, kdo zaplatí dluhy Slovenské televize, která jen letos počítá se ztrátou 27 milionů eur a příští rok jí bude chybět dalších 37 milionů, Krajcer odpovídal neurčitě. Dluhy prý postupně odmaže ministerstvo financí, úspory a propouštění bude úkolem nového managementu, jehož ředitele by měl volit opět parlament.

A jak to bude s poplatky? Podle ministra by je měla řešit druhá etapa reformy, jejíž dokončení si ministerstvo naplánovalo na konec příštího roku, a podle níž se má rozhlasový a televizní poplatek zrušit od ledna 2012. Doslova: "Vláda zruší koncesionárske poplatky a vytvorí nový legislatívny rámec financovania, organizácie a fungovania verejnoprávnych médií s cieľom zvýšiť efektivitu ich činnosti a posilniť ich verejnoprávny charakter."

Obrysy "nového legislativního rámce financování jsou však zatím zamlžené. Také proto nelze brát zcela vážně titulek "Státní rozhlas a televize se slučují. A budou zadarmo", kterým Hospodářské noviny ve čtvrtek zprávu ČTK ze Slovenska uvedly. Cesta ke zrušení poplatku ještě nějakou dobu potrvá a veřejnoprávní vysílání zadarmo nikdy nebude. Stát si na jeho financování vybere peníze od lidí prostřednictvím daní.

Pro úplnost – cílem třetí etapy vládní reformy je sestěhování Slovenského rozhlasu a Slovenské televize pod jednu střechu, když na údržbu někdejších reprezentantivních architektonických projektů nejsou peníze, využívají se jen zčásti a postupně chátrají. K tomu by mělo dojít za dva za tři roky.

(Některé názory o budoucnosti vysílání veřejné služby na Slovensku lze získat z dvouhodinové debaty vysílané druhým programem STV).

Polsko

Není tomu tak dávno, kdy se česká veřejnost dozvěděla, že “v Polsku zrušili poplatky za rozhlas a televizi“, což někteří lidé – například současný europoslanec Edvard Kožušník – okamžitě přijali za hotovou věc. Zapomněli, že legislativní proces, do něhož se zapojil prezident svým vetem a také Ústavní soud, ještě nebyl u konce. A tak Sejmem schválený poslanecký návrh zákona o úkolech vysílání veřejné služby nikdy v platnost nevstoupil.

Naopak, když se letos v létě polská vláda a parlament rozhodly napodruhé korigovat legislativu předchozí Kaczynského vlády zákonem “o zmianie ustawy o radiofonii i telewizji oraz ustawy o opłatach abonamentowych“, o rušení poplatků v něm už nebylo vidu ani slechu. S poplatky se tedy i nadále počítá, určení jejich výše se i nadále přenechává Národní radě pro rozhlasové televizní vysílání KRRiT, která již oznámila, že poplatky v příštím roce zvýší.

Při schvalování zákona byl ve hře také opoziční návrh, který chtěl změnit charakter poplatku a zrušit jeho vazbu na vlastnictví přijímače. Ten však neuspěl. A tak polské vysílání veřejné služby se i nadále musí potýkat se stavem, v němž se placení poplatků vyhýbá asi 60 procent fyzických a 90 procent právnických osob.

Výpadek inkasa v domácnostech způsobují hlavně úlevy pro seniory, veterány, odbojáře a jejich rodiny. Neplatí lidé starší 75 let a také důchodci nad 60 let, pokud jejich důchod nepřesahuje polovinu průměrné mzdy. Stává se prý téměř pravidlem, že televizory se registrují „na babičku“, která pak slouží jako alibi všem svým dětem, když kontrola a sankce téměř neexistují.

Pošta, která poplatky vybírá, sice posílá upomínky a vážná varování, ale stále není jasné, jakým způsobem může dluhy vymáhat. Ústavní soud letos v březnu přiznal poště právo, aby proti dlužníkům zahájila stíhání přes daňový úřad, ovšem ministerstvo financí tvrdí, že k takovému postupu chybějí zákonné podklady.

Regulátor KRRiT, který na výběr a rozdělování peněz dohlíží, by sice rád využil pomoc soukromých firem nebo bank, ale zákon mluví jasnou řečí: monopol na výběr má polská Pošta. Podle informací deníku Gazeta Wyborcza propad příjmů z poplatku byl vloni osm procent. Čistá ztráta činila 205 milionů zlotých. Letos prý bude ještě větší – něco mezi 300 a 400 miliony zlotých.

Česká republika

U nás doma zákonné překážky předání výběru poplatků do soukromých rukou neexistují, čehož využilo hospodářské vedení České televize a vypsalo veřejnou soutěž „Služby správy a výběru televizních poplatků“.

ČT si službu chce objednat na šest a půl roku (78 měsíců) a je za ní ochotna zaplatit jednu miliardu a šedesát milionů Kč. Jednoduchým výpočtem (cena zakázky dělena počtem koncesionářů násobeným 78 měsíci) lze zjistit, že vítěz soutěže bude dostávat za jednoho poplatníka měsíčně 3,70 Kč, zatímco České poště dnes ČT platí 3,10 Kč. Na druhé straně by tato zakázka mohla ušetřit nějakých 50 milionů Kč ročně souvisejících s provozem interního útvaru televizních poplatků (mzdy, vymahačské firmy apod.).

O tom, zda předání výběru poplatků soukromníkům je dobře nebo špatně, se nyní diskutuje na nejrůznějších fórech. Já jsem se k tomu vyjádřil již před měsícem. Mezitím Rada ČT vyzvala generálního ředitele, aby tendr pozastavil a nechala ho prozkoumat Dozorčí komisi Rady ČT. Na její stanovisko se zatím čeká. Na posledním zasedání 20. 10. Rada pouze vyslovila „znepokojení nad selháním generálního ředitele ČT Jiřího Janečka při komunikaci a informování o veřejných zakázkách.“

Své znepokojení vyslovili i televizní odboráři, kteří předminulý týden dokonce vyzvali policii, aby zadání zakázky prošetřila.

Ředitel Janeček mezitím nabídl odborářům, že se do výběrového řízení mohou zapojit. Management ČT je prý stále přesvědčen, že outsourcing poplatkové agendy soukromníkům je tím nejlepším ekonomickým řešením pro Českou televizi. Co se týče mého názoru, mohu jenom zopakovat to, co jsem napsal před čtyřmi týdny:

„Stále mi není jasné, co brání tomu, aby externí firma na výběr poplatků vznikla ve vlastnictví České televize, která by do ní převedla svá oddělení správy, evidence a vymáhání televizních poplatků. Robert Kvapil argumentuje tím, že tato oddělení a jejich technické vybavení na nové úkoly nestačí. Proč se tedy prostředky určené pro veřejnou zakázku neinvestují do vybudování vlastního systému, který by převzal inkaso poplatků od České pošty?

Jedna z odpovědí, která mne napadá: Takové řešení by vyžadovalo práci a námahu televizního managementu. Mnohem pohodlnější je objednat si nějakou firmu. Jak je u našich veřejných zakázek dnes téměř pravidlem, zřejmě takovou, která si na práci objedná další firmy a stane se jen prostředníkem inkasujícím z veřejných peněz desátek za to, že věci zorganizuje stejným způsobem, který mohl zařídit – bez desátku – zadavatel zakázky."