Problémy s poplatky - všude kam se podíváš - č. 2 (sloupek pro mediar.cz)

Německo

Středa 27. října se v Německu stala černým dnem pro všechny, kteří se chtěli vyhnout placení rozhlasového a televizního poplatku (Rundfunkgebühr) tím, že se zbavili televizoru. Nejvyšší správní soud v Lipsku rozhodl, že povinnost poplatku platí i pro „internetfähige“ počítače, tedy počítače schopné přijímat vysílání přes internet, a to i v případě, že aktuálně připojeny k internetu nejsou.

Rozhodnutí řešilo tři žaloby - jednoho studenta matematiky, jednoho advokáta a jedné advokátní kanceláře - které si stěžovaly na to, že rozhodnutí nižších soudů porušuje ústavní články týkající se svobody projevu a práva na informace, výkonu povolání, a zásady rovného zacházení.

Nejvyšší správní soud sice přiznal, že placení poplatku zasahuje do některých ústavních práv (svobody projevu, výkonu povolání), ovšem tento zásah je oprávněný, není nepřiměřený a je zdůvodněný jiným ústavně konformním zákonem. Tím zřejmě končí jedna etapa soudních sporů, která začala po roce 2007, když se poplatková povinnost v Německu rozšířila i na “neuartige Rundfunkgeräte“, tedy na počítače a na mobilní telefony.

Ale už týden před tím, ve čtvrtek 21. října došlo v Magdeburgu k události, která by měla problémy s placením za počítače/iPhony/televizory v Německu do budoucna definitivně vyřešit. Ministerští předsedové zemských vlád se tam totiž dohodli, že v prosinci podepíší novou státní smlouvu, kterou předloží zemským parlamentům ke schválení, a podle níž se od ledna 2013 rozhlasový a televizní poplatek již nebude vázat na vlastnictví přijímače, ale na domácnost.

Stručně řečeno: platit budou všichni. Tím se německý model financování veřejné služby přiblíží francouzskému, který už nevybírá „koncesionářské“ poplatky, ale audiovizuální poplatek, který je definován jako „příspěvek na veřejnou audiovizi“.

Proč je k tomu třeba státní smlouva? Protože německá ústava a následné verdikty Ústavního soudu přidělily kompetence ve věcech vysílání spolkovým státům, nikoli centrální spolkové vládě. A tak se všechny záležitosti spojené s celostátním vysíláním musí řešit dohodou všech spolkových zemí ve formě státní smlouvy.

Tak vznikly státní smlouvy upravující základní pravidla, která platí v celé spolkové republice. Například státní smlouva z roku 1950 položila základ celostátního vysílání ARD. Na základě jiné státní smlouvy z roku 1961 vznikl celostátní televizní program ZDF. Státní smlouva o vysílání a telemédiích, zkráceně “Rundfunkstaatsvertrag“, má v Německu podobnou funkci jako náš vysílací zákon.

Je tedy přirozené a logické, že také o poplatku se rozhoduje v podobě státní smlouvy, jejíž novelizace přináší pro ARD a ZDF jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Na jedné straně se výběr poplatku zjednoduší a možná i zvýší. Na straně druhé, se poplatek (17,98 EUR měsíčně) minimálně na tři roky zmrazí. Inflace neinflace, ministerští předsedové spolkových zemí rozhodli, že veřejnoprávní instituce budou muset šetřit.

Velká Británie

Rozhlasovému a televiznímu poplatku se ve Velké Británii stále říká licenční poplatek („licence fee“) z dob, kdy vlastnictví přijímače bylo podmíněno zaplacením licence. Tato konstrukce poplatku zůstala i v posledním komunikačním zákonu z roku 2003, který stanovuje povinnost platit licenci za televizní přijímač, přičemž definice televizního přijímače se ponechává podzákonné normě. Podle příslušného vládního nařízení je televizním přijímačem každé zařízení schopné přijímat televizní program, tedy i počítač k tomu vybavený.

Také tady se o poplatku dlouze a široce diskutuje. Úctyhodný je seznam komisí, které se v posledním půlstoletí tímto problémem zabývaly, přičemž za zmínku stojí poslední dvě – Peacockova a Daviesova. Ta první z poloviny 80. let reagovala na požadavek vlády Margaret Thatcherové prověřit možnost financování BBC jinak než poplatkem. Představa „železné lady“ byla stejná, jakou u nás formuloval Václav Klaus, i když ten se od doby televizní krize o případné privatizaci veřejnoprávních institucí již nevyjadřuje. Peacockův výbor, jehož složení zcela určitě nebylo levicově liberální, nakonec rozhodl, že v zájmu plurality a rozmanitosti vysílání je financování BBC poplatkem žádoucí.

Daviesův výbor se zabýval financováním BBC o třináct let později, tedy v době, kdy na dveře již silně klepala nová média a audiovize na internetu. Také tento výbor posvětil poplatky, ale upozornil na to, že by se jejich povaha a existence měly znovu zvážit při obnově Charty BBC, která platí vždy na dvanáct let.

Nová Charta BBC, která vstoupila v platnost v roce 2007, v souladu s Komunikačním zákonem z roku 2003 však nechala vše při starém. Podle mého názoru hlavním důvodem byl bankrot projektu OnDigital/ITV Digital v roce 2002, což byl projekt, který měl zajistit přechod na zemské digitální vysílání využitím soukromých televizí s menšinovou participací BBC. Když soukromé subjekty z projektu odstoupily, otěže digitalizace musela převzít BBC se svými veřejnými prostředky, které ji zajistil stát tzv. digitální přirážkou k dosavadnímu poplatku.

Digitalizace se však chýlí ke konci a situace se letos dramaticky změnila volebním vítězstvím konzervativců. Nová vláda žádá BBC, aby se také zapojila do programu úspor a rozpočtových škrtů. Dlouhé a dramatické vyjednávání skončilo před měsícem dohodou z 20. října, která je jistým kompromisem, ale pro BBC znamená ztrátu, prý až šestnáctiprocentní pokles příjmů v příštích letech.

Na začátku jednání byl požadavek nové vlády, aby BBC převzala její povinnost uhradit poplatek za osoby starší 75 let, které zákon od poplatku osvobozuje. S vidinou ztráty 556 milionů liber ročně v podmínkách stárnoucí populace se BBC tomuto požadavku ubránila, ovšem za cenu toho, že převzala financování BBC World Service a zavázala se přispívat na velšský program S4C. Výpadek státních dotací na financování zahraniční služby BBC bude 270-300 milionů liber ročně. Kromě toho se televizní poplatek (L145.50 ročně) dalších šest let nebude zvyšovat.

O tom, že by poplatek ve Velké Británii zrušili, však zatím není ani vidu ani slechu. A tak bude i nadále pokračovat psaní výhružných dopisů a pátrání inspektorů TV Licensing po neplatičích, včetně dohadování o tom, zda nějaký student sleduje či nesleduje televizi na svém počítači.

Přestože BBC Trust již vloni upozornil ve zvláštní kontrolní zprávě vládu na to, že legislativa by měla na technologické změny při sledování televize nějakým způsobem reagovat, zatím se nic neděje. Vysvětlení je jediné: Proč by si vláda zatěžovala státní rozpočet, když zvláštní daň za veřejnou službu vybírá někdo jiný. Jen tak na okraj: vybírá ji dosti draze, což je rovněž předmětem veřejné kritiky, a což nebrání manažerům České televize, aby tuto outsourcovanou službu si brali za svůj vzor.

O tom, že poplatky nejsou ani ve Velké Británii populární, svědčí facebooková stránka skupiny NO TV licences, která nashromáždila přes půl milionu členů. V srovnání s tím je J.X.Doležal s peticí Zrušme veřejnoprávní televizi velký břídil..