Česká televize a její problém se skládáním účtů (Sloupek pro mediar.cz)

Včerejší rozhovor generálního ředitele České televize Jiřího Janečka s jeho tiskovým útvarem (autor neuveden) se dá interpretovat vícero způsoby. Jako obhajoba vysílání veřejné služby proti zvyšujícímu se tlaku nepřátel z řad komerčních subjektů. Jako protiútok vedený proti signatářům otevřeného dopisu předsedům parlamentních stran, v němž se píše o morální a profesionální krizi České televize, která se „zcela vymkla veřejné kontrole.“ Nebo také jako pokus odvést pozornost od hodnocení celkové činnosti České televize směrem k jednomu částečnému problému, který může nalézt ohlas ve veřejnosti a potažmo i v médiích: podívejte se, ČT chce být transparentní, ukáže vám, kolik a komu platí za vysílané pořady.

Ovšem ani zveřejnění všech rozpočtů a honorářů nevyřeší problém, který provází Českou televizi od jejího vzniku – problém, pro nějž má angličtina výraz „accountability“. Slovníky ho překládají jako „zodpovědnost“, má však mnohem širší význam, odvozený od slova „account“ účet. Subjekt, který je „accountable“, je povinen skládat účty, vysvětlovat těm, od kterých přijímá prostředky, jak s nimi hospodařil, a co za ně poskytl.

Jiří Janeček ve svém „vnitrotelevizním“ rozhovoru k tomuto problému říká: „Pokud jde o ČT, vždy jsem předpokládal, že jako instituce podléhající každoročně povinnému ekonomickému auditu a předkládající každý rok komplexní správu o hospodaření, dokazuje svou transparentnost dostatečně.“

Jenomže „accountability“ se nedá omezit na souhrnné ekonomické ukazatele, zvláště ne u média veřejné služby, ve kterém nejde jen o vyrovnaný rozpočet, o počet vysílaných minut v daných kategoriích nebo o procenta sledovanosti. Základní otázka, která od příchodu komerčních televizí na evropskou scénu před třiceti lety neustále visí ve vzduchu, zní: jaké služby, jaké hodnoty, jaké kvality nabízejí veřejnoprávní vysílatelé, jež opravňují jejich existenci a právo na prostředky z veřejných zdrojů. V čem spočívá ono „něco navíc“, za které je třeba platit a které se jen částečně dá vyjádřit statistikami.

Odpovídat na tuto otázku není jednoduché a konečná odpověď by měla vycházet z více zdrojů. Nejen z dat o sledovanosti, ale také z názorového ohlasu široké i odborné veřejnosti, jejíž názory se odrážejí v masmédiích, sociologických průzkumech a v příslušných kontrolních grémiích. Právě ta by měla vytvářet zpětnou vazbu schopnou korigovat případné nedostatky. Pojem „accountability“ v anglosaském světě pojmenovává nejen povinnost, ale celý systém skládání účtů, do něhož jsou zahrnuti nejen ti, co účty skládají, ale také ti, kteří je kvalifikovaně kontrolují.

U nás však tato kontrola účtů v politice i médiích je často založena na pouhé dojmologii. Grémia, pro tento účel vytvořená, často buď nechtějí, nebo neumějí, možná i nemohou funkci kvalifikované a kritické zpětné vazby vykonávat. Počet poslanců, kteří si prostudují výroční a závěrečné zprávy ČT, by se dal spočítat na prstech několika málo rukou.

Kolik asi členů Rady ČT, případně její Dozorčí komise, umí zanalyzovat předkládaná data, vybrat z nich z hlediska plnění veřejné služby to podstatné, podívat se pod košilku oficiálních údajů, které – jak to u výročních bilancí všude na světě bývá – se snaží představit příslušnou instituci jen v tom dobrém světle? Který z členů Rady ČT je schopen kvalifikovaně rozebrat předkládané koncepce a odhalit jejich případnou stereotypnost, nezajištěnost či inovační prázdnotu? Obávám se, že by se jich mnoho nenašlo. V takové situaci pak není divu, že zpětnovazební korigování případných dysfunkcí je téměř nulové, což vede k tomu, že nedostatky se neřeší a nazrávají podmínky pro vznik konfliktních situací.

Z postojů laické i odborné veřejnosti v poslední době je vidět, že lidé víceméně uznávají a chápou nezastupitelnou roli vysílání veřejné služby ČT v oblasti zpravodajství. Jiná je však situace na poli původní, především dramatické a zábavné tvorby, kde ČT ztratila svůj někdejší monopol na domácí seriály. Aby obhájila oprávněnost své existence i tady, měla by ČT prosazovat uměleckou kvalitu, experiment, snahu se odlišit a hledat nové cesty. Nepozoroval jsem však, že by se tím kdokoli v Radě ČT zabýval, případně že by si někdo vyžádal od ředitele či dramaturgů vysvětlení, proč se vysílání dramatických a zábavných pořadů – čím dál více reprízové – dostává pod kritickou palbu médií i obyčejných diváků.

Kočkopes orgánu dozorčího a správního

Čímž se dostáváme oklikou k věčnému problému české mediální scény – obsazování a kvalifikace členů mediálních rad. Problém Rady ČT stál u počátků televizní krize před deseti lety. Jeho řešení novelou zákona bylo jen částečné. Počet členů Rady ČT se sice v zájmu plurality rozšířil z 9 na 15, návrhy kandidátů může od té doby podávat kterákoli veřejná organizace, nicméně již tenkrát někteří čtyřkoaliční senátoři na nedostatky nového systému upozorňovali. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál jim ve Sněmovně odpověděl: „Navrhovaný způsob volby Rady ČT je jediným možným politickým kompromisem. Nepochybuji o tom, že bude naprosto průhledný a že se politické strany již z důvodu pudu sebezáchovy vyvarují jakýchkoli zásahů do volby rady či kandidátů na členy této rady.“

Přes toto optimistické prohlášení už první volba nové patnáctičlenné Rady ČT proběhla v režii opozičně smluvních stran: volební výbor sice připravil seznam s požadovaným trojnásobným počtem kandidátů, nicméně kandidáty seřadil tak, že ti, co byli v druhé polovině seznamu, neměli šanci. A jestliže poslanci zpočátku ještě projevili jistou zdrženlivost a do Rady ČT navolili lidi s jistým vztahem k mediální praxi a bez přímých vazeb na politickou scénu, s postupem času jim otrnulo a při poslední volbě pěti členů (každé dva roky se třetina Rady ČT obměňuje) už nikdo nezastíral, že nejde o víc, než o dosazení vlastních lidí (bývalý senátor, bývalý ministerský mluvčí) do Rady. Bez politického angažmá neměl nikdo jiný šanci.

Může tedy za nedostatečné skládání účtů veřejnosti jenom Rada ČT? Zde si dovolím kacířskou poznámku: ani rada jmenovaná z více nezávislých míst, očištěná od politických vlivů a složená z odborníků není ještě řešením. Problém „accountability“ České televize je totiž problémem systémovým.

Spočívá v tom, že Rada ČT je podle zákona orgánem, „jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT“, je tedy svým charakterem radou dozorčí, nikoli správní. Rada ČT tudíž není orgánem, který by měl veřejnoprávní televizi řídit. Přesto disponuje řadou rozhodovacích pravomocí, z nichž na počátku bylo pouze jmenování a odvolání ředitele, a novelami se k nim postupně přidávaly další (schvalování investic, projednávání personálních změn, řízení dozorčí rady).

Vznikl tedy jakýsi kočkopes orgánu dozorčího a správního, který se neustále pohybuje na nejisté půdě dané nejen poněkud rozmazanými hranicemi svých pravomocí, ale také personálním složením laiků. Tento nesystémový vztah pak ponechává velký a nekontrolovaný prostor managementu České televize, který si může vymyslet cokoli, aniž to předloží diskursu s účastí odborné veřejnosti (návrh na vybírání poplatků budiž jedním z příkladů).

Letmým pohledem na „accountability“ četných zahraničních veřejnoprávních institucí se dá zjistit, že kromě kontrolních rad a orgánů, v nichž zasedají zástupci široké laické veřejnosti, se tamější exekutiva zodpovídá také různým typům správních grémií. V těchto správních radách jsou kromě zvoleného ředitele zastoupeni v pluralitním mixu nejen lidé s mediálními zkušenostmi ze sféry politického, hospodářského a společenského života, ale také zástupci tvůrčích svazů a odborových organizací.

Kdyby Olga Sommerová (FITES) či Petr Kaňka (ARAS) v takovém orgánu zasedali, možná by pak nemuseli psát petice předsedům politických stran.

P.S. Před rokem jsem napsal esej Mediální rady – politický nebo systémový problém, v němž k tomuto tématu nabízím i některé historické souvislosti.

P.S. P.S. Očekával bych, že tiskový útvar ČT dodá na web text svého ředitele bez překlepů a pravopisných chyb. Viz „…probíhali by neformální konzultace jak a v jaké míře potřebné údaje zveřejňovat…“ nebo „…zveřejnění totiž odstraňuje možnost efektivního obchodního vyjednávání a nahrává uzavírání karterových dohod….“