Profese novináře v době googlování (článek pro Mediažurnál - prosinec 2010)

Známý médiolog Marshall McLuhan ve svém díle Understanding Media – The Extensions of Man (1964) kdysi napsal, že média jsou našimi prodlouženými smysly svého druhu. U nás tu knihu známe pod kratším titulem Jak rozumět médiím (zbytek názvu o rozšíření lidských orgánů a smyslů prostřednictvím médií zůstal bez překladu). Podle McLuhana média rozšiřují naše obzory, na které bychom časově a prostorově svými smysly nedosáhli. Úkolem a funkcí médií je zprostředkovat nám obraz okolního prostředí a světa tak, abychom se v tomto světě mohli dobře orientovat a bezpečně pohybovat.

Převedeno do metafory: Stejně jako náš zrak, který nám předává informaci o překážce na cestě, podle níž se rozhodneme, jak tu překážku překonat či obejít, podobně i média by nás měla co nejpřesněji informovat o nástrahách okolního světa, abychom na ně mohli adekvátně zareagovat, případně se jim vyhnout a zabránit tak škodám na našem životě či majetku. Když mi oči dodají nepřesnou informaci o šířce příkopu, který chci přeskočit, je vysoce pravděpodobné, že nedoskočím a spadnu do něj.

Jestliže nám média zkreslí obraz okolního světa tím, že si nevšimnou důležitých a podstatných věcí, a naopak svoji pozornost zaměří na banality, z nichž se snaží vytvořit světoborné události, pak neplní dost dobře funkci našich prodloužených smyslů. Vystavují nás nebezpečí, že – obrazně řečeno – spadneme do jámy, na kterou nás buď nikdo neupozornil, nebo která byla širší a hlubší, než jsme se z médií dozvídali.

Také proto by přesnost a úcta k faktům měly být základními hodnotami, poznávacím znakem profese. Od novináře – na rozdíl od prostého občana – se očekává, že důkladně prověřuje zdroje informací, nebere za bernou minci vše, co se mu nabízí, zvažuje všechna pro i proti, je ochoten akceptovat i údaje, které se nehodí „do krámu“.

Dosahovat přesnosti není snadné, pokud ji chápeme nejen jako prosté řazení zjištěných dat, faktů a zdrojovaných citací, ale také jako úsilí dopátrat se pravdy o těchto faktech. Hlavní náplní žurnalistiky není prostý sběr dat a informací, dnes tak snadno dostupných na internetu a webu, ale jejich prověřování a analýza.

x x x

Tento poněkud delší teoretizující úvod jsem si zvolil proto, abych upozornil na jeden z nešvarů současné žurnalistiky, v jehož pozadí stojí nevídaný rozvoj moderních informačních technologií. Když jsem před patnácti lety – posílen znalostmi z pobytu v zahraničí – začal vyučovat na fakultě předmět Práce s informacemi zaměřený na využívání informačních zdrojů dostupných na síti, větší část semestru jsem musel věnovat vysvětlování, co je to vlastně internet, jak funguje, a jak se dá využívat k vyhledávání dat. Zkušenost s internetem ze středních škol byla tehdy téměř nulová.

O deset let později se vyskytl jiný problém – přesvědčit počítačově vysoce gramotné studenty, že vyhledávače nenajdou všechno, že data, které nám nabízejí, nemusejí být vůbec spolehlivá a reprezentativní, že existují také knihovny a dokumenty nezmapované vyhledávačem. A také rozsáhlé informační zdroje tzv. neviditelného, skrytého webu, databáze ověřených dat a primárních dokumentů, na které vyhledávače nedosáhnou a jejichž znalost a využívání by mělo patřit k profesní výbavě každého novináře.

Každý rok jsem sváděl souboj se suverenitou mládí, která si vybírá tu nejrychlejší a nejschůdnější cestu (nač se mám něco učit, když to najdu přes Google nebo ve Wikipedii) a většinou jsem vítězil. To tehdy, když jsem na konkrétních příkladech dokazoval, jak vyhledávačem nalezené, ale již přežvýkané a mnohdy nepřesné informace mají často daleko do přesného popisu reality. Stále doufám, že alespoň část studentů si tuto zkušenost odnesla do praxe.

Na druhé straně chápu, že v tempu, které od novinářů vyžaduje dnešní systém redakční práce, není vždy čas odebrat se do archivu, do knihovny, studovat problém do hloubky, setkat se tváří v tvář – a nikoli jen po mobilu nebo prostřednictvím e-mailu – s lidmi, kteří mají co říci. Chceme-li se dobrat příčin vzniku nekvalitní žurnalistiky, pak jedna z nich se skrývá v přesvědčení, že všechno se dá najít prostřednictvím Googlu či ve Wikipedii, případně v profesních databázích monitorujících jiná média (pokrývajících maximálně poslední dvě desetiletí).

Snadnost, s jakou nám vyhledávače nabízejí data a informace, mohou svádět novináře k tomu, že se spolehnou na „první dobrou či pravděpodobnou“, která vůbec nemusí být „tou správnou“. A jestliže takový novinář není navíc schopen zařadit získaná data a informace do širších souvislostí, pak je to nejlepší cesta k vytváření virtuálních mediálních realit, které s realitou skutečného života často mají jen málo společného. Co hůře, takový nedokonalý žurnalistický produkt se pak díky informačním technologiím a díky aktivitám nesčetných amatérských i profesionálních publicistů recykluje do kyberprostoru, v němž se stává zdrojem zkresleného pohledu na svět.

x x x

Nová média odstranila privilegium profesionálních komunikátorů – novinářů. Dnes si na webu může zřídit komunikační médium každý, kdo je ochoten věnovat svůj čas a schopnosti průběžnému publikování aktuálních obsahů. Ztratilo tedy povolání novináře svůj raison d´etre, když novinářem může být každý? Podle mého názoru nikoli, i když se role profesionálního novináře v prostředí nových digitálních médií mění. Jeho roli očitého svědka, primárního informátora a tvůrce zprávy na místě události může dnes zastoupit každý bloger.

Novinář přestává být výhradním a privilegovaným prostředníkem sdělování zpráv. Na webu se navíc dostává do situace, v níž musí soutěžit se všemi, kteří mají dostatek času a znalostí, jak se dostat ke zdrojům informací a následně je zužitkovat. Jeho „konkurenti“ mají stejný přístup jako on k účinným vyhledávačům, které dnem i nocí prohledávají web a utříděné výsledky svého hledání nabízejí v gigantických databázích volně veřejnosti k pohotovému využití. Aby v této konkurenci obstál, nemůže profesionální novinář pouze zaznamenávat a vyhledávat informace a předávat je dál.

Dnes musí být také informačním analytikem svého druhu, vybavený patřičnými znalostmi, ale i dostatkem času na to, aby data mohl a uměl zpracovávat a vytvářel tak přidanou hodnotu, kterou od něj konzumenti médií očekávají. Tou přidanou hodnotou jsou jednak prověřené kvality tradiční žurnalistiky – aktuálnost, přesnost, objektivita a pravdivost prověřená spolehlivými zdroji – a kromě toho také výběr, vytřídění a agregace dat z informační záplavy, která nás obklopuje, jejich zařazení do příslušného kontextu. Tedy to, co běžným čtenářům, posluchačům a divákům často chybí, totiž čas, úsilí při vyhledávání zdrojů a také jistá kvalifikace při jejich vyhodnocování.

Není asi náhodou, že největší návštěvnost na webu mají takové stránky, které podobnou přidanou hodnotu nabízejí. A je jedno, kdo je jejich autorem, zda univerzitně školený žurnalista, nebo amatér, který tím, jak se přidržuje osvědčených žurnalistických zásad, se stává vlastně profesionálním novinářem.