Jak se rodily maďarské mediální zákony, které kritizuje celá Evropa (Sloupek pro mediar.cz)

O tom, že s maďarskými mediálními zákony není něco v pořádku, se vědělo už od léta, kdy začala úřadovat hlasovací mašina vládnoucí strany FIDESZ Viktora Orbána, která tak přesvědčivě vyhrála vloni v dubnu parlamentní volby. Její dvoutřetinová většina v parlamentu jí umožnila měnit ústavu i zákony podle vlastních potřeb, což vláda využila nejen v hospodářské, ale také v mediální legislativě. p>Ovšem ta hlavní bouře kritiky spojená s obavami o budoucnost maďarských médií přišla až se závěrem loňského roku, když sérii novel a nových právních norem završil všeobjímající mediální zákon, který vrhl stín na zahájení půlročního maďarského předsednictví Rady EU.

Maďarská vláda odpověděla na kritiku ze zahraničí polemickými dokumenty, v nichž se snažila na příkladech a citacích doložit, že maďarský zákon prý není ani horší ani lepší, než zákony v jiných evropských zemích. Nicméně odkaz na to, že také v Česku mediální rady volí výhradně parlament, svědčí spíše v neprospěch české než ve prospěch maďarské legislativy.

V jednom však maďarští politici měli pravdu. Zahraniční novináři i politici často zákon kritizovali jenom na základě vytržených souvislostí, aniž se seznámili s celou legislativou, a tak někdy docházelo k tomu, že některé kritické připomínky mířily vedle, a to, co by zasluhovalo kritiku, zůstalo bez povšimnutí.

Také proto jsem sestavil chronologický přehled odkazů ad fontes, dokumentující průběh nasazování vládních opratí na média, který – občas s pomocí Google Translate – umožní zájemcům nahlédnout do detailů maďarské mediální legislativy a jejích hrozeb pro svobodná média.

Vše začalo 6. 7. 2010, změnou článku 61 Ústavy o svobodě projevu a tisku, ke kterému parlament přidal odstavec o nezbytnosti veřejné služby médií ve prospěch posilování evropské a maďarské identity, a o kontrole této služby veřejností.

Hlavní institucionální změny prosadil 10. 8. 2010 Zákon o regulačních změnách v médiích a komunikacích. Vytvořil Národní mediální a komunikační autoritu NMHH (Nemzeti Média- és Hírközlési Hatóság), která sloučila vysílacího (Országos Rádió és Televízió Testület – ORTT) a telekomunikačního (Nemzeti Hírközlési Hatóság – NHH) regulátora, což je víceméně standardní krok reflektující sbližování médií a telekomunikací (viz britský OFCOM, italský AGCOM, rakouský KommAustria apod.).

Tyto změny však vláda využila k přeorganizování všech regulačních a kontrolních mediálních orgánů, včetně jejich personálního obsazení. Vysílací rada ORTT jako součást nové Autority se přejmenovala na Mediální radu (Médiatanács), někdejší telekomunikační regulátor NHH se přeměnil na Národní telekomunikační a informační radu (Nemzeti Hírközlési éz Informatika Tanács NHIT) jako víceméně odborný orgán s doporučující pravomocí.

Zákon znamenal také velký zásah do organizace médií veřejné služby, které vláda spojila pod jednu zakládající organizaci – Nadaci veřejné služby. Kdysi jsem o tom v Mediáři psal pod titulkem Jak si FIDESZ osedlal veřejnoprávní média.

Okamžitě po vyhlášení zákona jmenoval 11. 8. 2010 předseda vlády Viktor Orbán do čela NMHH zakládající členku vládnoucí strany FIDESZ Annamáriu Szalai.

O měsíc později 15. 9. 2010 parlament přijal výnos o zřízení Nadace veřejné služby (Közszolgálati Közalapítvány), jako organizace slučující v sobě nejen vysílání veřejné služby rozhlasu (Magyár Rádió) a televize (Magyar Televízió a Duna Televízíó), ale také tiskovou agenturu (Magyár Távirati Iroda).

Za další měsíc 15. 10. 2010 parlament zvolil správní orgán této Nadace, kontrolující veřejný rozhlas, televizi i tiskovou agenturu, tzv. Kuratorium (v překladu Board of Trustees). Kuratorium má sedm členů, které na dobu devíti let volí parlament dvoutřetinovou většinou. Tři členové jsou kandidáti vládních stran, tři navrhla opozice. Sedmého člena a také předsedu jmenuje pětičlenná Mediální rada.

Tentýž den 15. 10. 2010 parlament jmenoval členy Mediální rady, v níž kromě Annamárie Szalai zasedli dva členové vybraní z kandidátů vládních stran a dva členové navržení opozicí. Jejich funkční období – opět devět let.

Po několikaměsíčním zdržení a dodatečných úpravách vstoupil 9. 11. 2010 v platnost kontroverzní Zákon o svobodě tisku a základních pravidlech médií, který je k dispozici i v angličtině, a který se vztahuje nejen na tisk, ale na všechny tzv. mediální služby, pokud se poskytují „zpravidla za úplatu“ (definice převzatá z EU).

V osmi paragrafech šesté části se tady stanovují povinnosti médií, s nimiž by se většinou obecně dalo souhlasit, kdyby k nim následný tzv. mediální zákon nepřipojil sankce, o kterých bude rozhodovat úřad. Patří mezi ně kromě jiného povinnost vyváženosti zpravodajství v elektronických médiích.

Přes protesty veřejnosti a kritiku z domova i ze zahraničí parlament 21. 12. 2010 schválil Zákon o masmédiích a mediálních službách, završující sérii předchozích právních norem. Jeho anglická verze má téměř 200 stran, a to ještě v ní chybějí přechodná a závěrečná ustanovení, která se dají dohledat v maďarském úředním věstníku (číslo 202), bohužel jen v maďarštině.

Co je na maďarské mediální legislativě nejvíce problematické? Podle mého názoru už samotný fakt centralizace kontroly všech médií – tiskových, vysílacích, včetně některých internetových služeb – do jednoho úřadu, který si osobuje právo jejich registrace (článek 41). Od této registrace se pak odvíjí řada povinností, které skrývají nebezpečí vměšování úřadu mediální autority NMHH do provozu těchto médií. Spojení obecných deklarací tiskového zákona se sankcemi a vysokými pokutami mediálního zákona, o nichž rozhoduje úřad NMHH nebo Mediální rada (články 185-189) jsou dalším nebezpečím pro nezávislost a svobodu médií.

Také u nás bohužel vysílací zákon dává možnost regulátorovi trestat vyváženost a objektivitu (§31), ovšem to se týká pouze rozhlasového a televizního vysílání, zatímco maďarský mediální zákon umožňuje taková hodnocení aplikovat i na další média – kromě vysílání také na nejasně vymezené mediální služby (provideři? zpravodajské servery? podcasty? videoservery?). Nehledě na to, že vyváženost se tu žádá nejen od souboru vysílaných pořadů, ale od každého pořadu zvlášť.

Při listování dvousetstránkovým mediálním zákonem se nechtěně do duše vkrádá úžas nad gigantickým legislativním dílem, které se detailně věnuje neuvěřitelnému množství problémů a procedur. Najdeme tu ochranu dětí a mládeže, klasifikaci pořadů nevhodných pro mládež, programové kvóty, výjimky z výhradních vysílacích práv, povinnost krátkého zpravodajství, pravidla must carry v distribučních systémech, pravidla vysílání reklamy, sponzoringu, umisťování produktu, fungování a procedury regulačních a dozorčích orgánů, těch vysílacích i telekomunikačních, včetně způsobu jejich honorování, postup při udělování licencí a registrací, řízení koncentrace vlastnictví médií, stanovení úkolů veřejné služby, její kontrola a financování ze zvláštního fondu, její kodex, práce výzkumného mediální ústavu jako orgánu Mediální rady, funkce mediálního ombudsmana a ještě další témata, na která jsem možná zapomněl.

Zpracování těchto témat však ve vztahu mezi médii a státem dává jasně najevo, kdo je tady pánem. Na jedné straně se médiím zajišťuje svoboda a nezávislost, na straně druhé se jim ukládají četné administrativní i programové povinnosti (např. třetina televizního vysílání musí tvořit maďarská produkce, všechna rádia mají povinnost vysílat 35 procent maďarské hudby, z toho čtvrtinu ne starší pěti let – viz článek 20). Na jedné straně jsou regulační orgány ochotny se podělit o pravomoci s profesními samoregulačními institucemi (články 190-196), na druhé straně si Mediální rada osobuje právo jejich kontroly (článek 201).

V takové situaci není divu, že se maďarská média zneužití zákona obávají. Zástupce šéfredaktora listu Népszabadság Gábor Horvát to pro BBC vyjádřil slovy: „Představte si, že žijete se sousedem, který si opatřil velkou pušku, a který říká, že ji proti vám nepoužije, protože je dobrák. Také tahle vláda o sobě říká, že je dobrákem a proto se prý nemusíme bát, že by použila vysokých pokut k tomu, aby umlčela názory, které se jí nebudou líbit.“