Na obhajobu českých médií uvádí Rožánek podrobný výčet příspěvků, které vysílal jeho zaměstnavatel, Český rozhlas, o událostech na Blízkém Východě – loňskými problematickými parlamentními volbami v Egyptě počínaje, a podrobnými informacemi o jasmínových revolucích v Tunisku a Egyptě konče.

Jenomže rozhlas je rozhlas, a jeho sdělení nemá takovou sílu jako titulní stránky novin nebo televizní zpravodajství. A právě tam se převratné události na Blízkém Východě dostávaly se zpožděním, bez uvedení širšího kontextu a teprve v okamžiku, když dostávaly podobu dramatického konfliktu.

Nepochopil jsem, co bránilo ČT, aby alespoň v některém z odpoledních časů minulého týdne provedla programovou změnu na ČT24 a zařadila do vysílání buď signál zpravodajství Al Džazíry nebo CNN nebo alespoň obrazové zpravodajství získané z EBU, Reuters nebo APTV, což jsou – pokud je mi známo – zdroje, jejichž servis ČT běžně využívá. Právě takové mimořádné vysílání – komentované pozvanými experty – mohlo být signálem pro běžného neinformovaného občana, že se ve světě děje něco důležitého, nehledě na to, že právě mimořádné přímé přenosy jsou kořením zpravodajské televize.

Na druhé straně je však třeba přiznat, že ČT24 svou nepsanou povinnost informovat o událostech v Egyptě nad rámec běžného večerního zpravodajství plnila dvěma hosty v Hyde parku v úterních termínech 26. 1. a 2. 2. a potom mimořádným speciálem „Arabský svět se bouří“ minulý pátek 4. 2. Právě ten – byť se zpožděním – adekvátně reagoval na to, co se v Egyptě děje, a díky pozvaným hostům uváděl zpravodajská fakta do širšího kontextu.

Je sice chvályhodné, že do Káhiry okamžitě vyrazila skupina českých novinářů a fotoreportérů, nicméně funkčnost této padákové žurnalistiky („parachute journalism“) pro získání situačního přehledu byla a je omezená. Na jedné straně je schopna přinést očitá svědectví typu Šímovy reportáže ve včerejších Reportérech ČT, včetně dramatických fotografií Jana Šibíka, na straně druhé však svědectví o tom, že v centru Káhiry se občas demonstrovalo a občas bojovalo, nevypovídá příliš mnoho o situaci v dalších částech města, o celé zemi nemluvě.

Právě proto se musí tato očitá svědectví neustále doplňovat kvalifikovanými komentáři čerpajícími z více zdrojů a nad rámec toho, co se otrocky převezme ze zahraničních médií.

Neboť také zahraniční televizní reportéři jsou často „parašutisty“ bez znalosti jazyka, kteří mají proti těm českým často jen tu výhodu, že si mohou dovolit zaplatit místní informátory a bodyguardy, a ubytovat se na strategicky výhodných místech, například v drahých hotelech obklopujících náměstí Al Tahrír, kde se odehrávají hlavní demonstrace (viz situační mapu z webu The New York Times). Dnes není žádný problém přijet jen s foťákem a počítačem, protože téměř vždy je na místě technika a přenosové kapacity k pronajmutí. Na serveru tvz.tv jsem našel nabídku hned šesti firem, které jsou v těchto dnech schopné poslat přes satelit do vysílání domácí redakce živý stand-up z Káhiry.

Zandlova paušální kritika českých médií nebyla zcela oprávněná a spravedlivá, protože česká média se chovala víceméně podobně jako média ve srovnatelných sousedních zemích, ve kterých zájem veřejnosti o zahraniční události je tradičně spíše menší než větší, a které neprovozují elitní zpravodajské televizní kanály.

Také není pravda, že česká média informovala o situaci v Egyptě „bez větší pozornosti“, i když jsem měl pocit, že ta pozornost mohla být pohotovější a operativnější. Kdyby měla Česká televize na místě stálého zpravodaje, jako má Český rozhlas Břetislava Turečka, mohla být i kvalifikovanější. Padákoví žurnalisté totiž stálého zpravodaje nahradit nemohou. Zrovna předevčírem o tom diskutoval v pořadu Před půlnocí šéf zahraničního zpravodajství ČT Martin Řezníček.

P. S. Událostem v Egyptě ještě není konec. Bylo by od médií pošetilé, kdyby veškeré zpravodajství omezila jen na to, co se děje pod televizními kamerami na náměstí Al Tahrír, vyvozovala z toho nějaké dalekosáhlé závěry. Protože o tom, jak se situace vyvine, se už rozhoduje nejen tady, ale také jinde, v dalších městech, a také v politických kuloárech, kam televizní kamery nedosáhnou, o čemž by diváci měli vědět. Dříve či později zřejmě armáda zakročí a náměstí vyklidí. Otázkou zůstává, zda to bude silová akce typu „Tiananmen“ nebo běžná policejní akce proti zbytku neústupných poté, co opozice dosáhne přijatelných výsledků a náměstí Al Tahrír opustí.