Předběžné omezování je obvykle spojeno s cenzurou médií, která byla prováděna ze strany církevních a státních autorit od samého počátku vzniku masové komunikace, který se datuje vynálezem knihtisku v 15. století. Moderní demokratické režimy, které v době průmyslové revoluce a vzniku národních států nahradily autoritářsky spravované monarchie, předběžnou cenzuru postupně rušily. Nejdříve v USA, kde první dodatek Ústavy zakázal omezování svobody projevu a náboženství již koncem 18. století. Ve devatenáctém a dvacátém století se přidávaly další země a dnes se ve vyspělých průmyslových státech pokládá předběžná cenzura jako cosi neslučitelného s demokracií. Demokratické politické systémy odstraňovaly prior restraint - předběžnou cenzuru v průběhu dvacátého století. Teprve koncem tohoto století se přidaly i bývalé postkomunistické státy (např. u nás byla platnost paragrafu o nepřípustnosti cenzury „dočasně“ pozastavena v roce 1968, a toto „pozastavení“ se zrušilo až v roce 1990).

Nicméně ani v demokratických politických systémech bez předběžné cenzury nezmizelo ohrožení svobody tisku prostřednictvím hrozby následného potrestání, které někdy bylo vedeno s likvidačními úmysly.

x x x

Klasickým případem takového ohrožení svobody tisku se v USA stal soudní případ New York Times Co. vs Sullivan, u něhož až teprve konečný výrok Nejvyšší soudu odstranil nebezpečí likvidace svobodného média, výrok, který je dodnes často citován v precedenčním anglosaském právu. O co ve stručnosti šlo?

V době zápasu o lidská práva a odstranění rasové segregace v jižanských státech USA vyšel v liberálním deníku The New York Times (NYT) inzerát, v němž skupina aktivistů dramatickými slovy popisovala situaci na jihu USA, ve státě Alabama, a líčila pronásledování černošských studentů a především předáka M.L.Kinga. Inzerát končil výzvou k zasílání příspěvků na konto výboru na obranu M.L.Kinga, který shromažďoval peníze na případný soudní spor.

Tento inzerát se stal předmětem žaloby na NYT v soudním sporu, ve kterém strana poškozená – velitel policie v Alabamě Sullivan, ke kterému se přidali i další alabamští činitelé – žádali odsouzení vydavatele NYT za tzv. libel (v překladu – křivé obvinění, pomluva, urážka na cti), protože údaje v inzerátu nebyly pravdivé. Zároveň požadovali velké částky odškodnění, které jim soudci a poroty v Alabamě přiznaly. Vydavatel NYT tak nakonec byl odsouzen k tomu, aby poškozeným stranám vyplatil přes tři miliony US dolarů.

Pro zajímavost uvedu detaily případu. V původním procesu soudce Jones nenechal porotu rozhodovat, zda inzerát byl pomlouvačný, to rozhodl on sám. Podle něj byl "libelous per se", protože žalovaný nedokázal pravdivost faktů. Porota rozhodovala pouze o tom, zda je znám viník a zda pomlouvačná tvrzení lze vztáhnout k veliteli policie Sullivanovi. Z deseti odstavců byly dva odstavce inzerátu označeny za nactiutrhačné. Nikdo v nich sice nebyl jmenován, nicméně výraz "jižanští násilníci" bylo možné vztáhnout k "oni", kteří pronásledovali Martina Luthera Kinga. Kromě toho inzerát nepopisoval události studentských bouří a následných zásahů policie ve městě Montgomery zcela přesně.

Černoští studenti byli vyloučeni ze studia nikoli kvůli demonstraci u Kapitolu, ale kvůli pořádkovému přestupku, když se dožadovali obsluhy v bufetu místního soudu. Studenti se neodmítli zapsat, ale jeden den bojkotovali vyučování. Školní jídelna nebyla nikdy uzamčena, nikdo je nechtěl vyhladovět. Jediní studenti, kteří nedostali jídlo, byli ti, kteří si je předem neobjednali. I když policie byla v campusu, nikdy campus "neobklíčila". Dr. King nebyl zatčen sedmkrát, ale jen čtyřikrát. Dr. King sice tvrdil, že byl napaden při zatýkání před soudní síní, ale nebylo to dokázáno svědecky. Dr. King byl sice vyšetřován kvůli křivopřísežnictví, ale nikdy nebyl souzen a od obvinění se upustilo. Tři ze čtyř zatčení Dr. Kinga se stala dříve, než se byl Sullivan jmenován šéfem policie.

Po tomto rozsudku se začaly množit i jinde rozsudky místních soudů proti nezávislým médiím (např. televize CBS měla zaplatit 1,5 milionu USD za reportáž, v níž se ukazovalo, že černoši mají problémy s registrací k volbám). Celkový objem žalob za pomluvu (libel) ze strany jižanských státních orgánů a úřadů po roce 1960 činil 300 milionu USD. Znamenalo to hrozbu svobodnému tisku.

Nevyšší soud USA, který případ řešil, nakonec rozhodl ve prospěch NYT. Uznal sice, že vydavatel zveřejnil informaci, která nebyla zcela pravdivá, nicméně přiznal médiím právo na omyl v zájmu „debaty o veřejných otázkách, která by měla být bez zábran, robustní a široce otevřená, a že taková debata může obsahovat prudké, jizlivé a někdy nepříjemně ostré útoky na vládu a veřejné činitele…. První dodatek Ústavy by měl přinejmenším poskytnout záruku bezpodmínečného práva říci, co si kdo myslí o veřejných záležitostech.“

Nejdůležitější část rozhodnutí, ve kterém se médiím přiznává právo na omyl, pokud nebyl učiněn se "zlovolným úmyslem" (actual malice) zní: „Ústavní záruky vyžadují podle našeho názoru federální pravidlo, které zabrání veřejnému činiteli, aby získal náhradu za pomlouvačná nepravdivá tvrzení o jeho oficiálním konání, pokud neprokáže, že tento výrok byl učiněn se "skutečným zlým úmyslem", tj. při vědomí, že toto tvrzení bylo nepravdivé nebo bylo učiněno s lehkomyslnou lhostejností k tomu, zda je či není pravdivé.“

Od té doby jsou likvidační žaloby v USA proti médiím vzácné, nicméně hrozba odsouzení za libel zde stále existuje. Od roku 1989 jsem se i u nás setkali s podobným pokusem následným potrestáním ohrozit svobodu médií. Šlo o vládní výpad proti týdeníku Respekt, k němuž v říjnu 2001 dal podnět komentář Petra Holuba s titulkem „Něco sprostého a vulgárního“: "Jeho (Zemanova) vláda boj s korupcí ale prohrála, jak svědčí údaje Transparency International i korupční chování ministrů nejmladším Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče". (Respekt 43/2001).

Na tiskové konferenci po zasedání tehdy premiér Miloš Zeman oznámil, že „Vláda se dnes na svém zasedání rozhodla podat trestní oznámení (…) na týdeník Respekt, jehož šéfredaktor pan Petr Holub dnes obvinil vládu jako kolektivní orgán (…) z korupce. Členové vlády (…) se budou domáhat příslušné finanční náhrady, aby Respekt konečně zanikl.“

Podle Zemana chtělo 17 členů žádat náhradu za nemajetkovou újmu po 10 milionech Kč. Nicméně nakonec šel poté, co Respekt odmítl uveřejnit omluvu, k soudu podnět Úřadu vlády k trestnímu stíhání podle § 206 Trestního zákona „Pomluva“. Ministr Grégr pak přidal samostatný podnět podle § 154 „Útok na státní orgán“. Petr Holub kontroval trestním oznámením podle § 198a „Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“. V únoru 2002- státní zástupce všechny podněty odkládá, nicméně Holub oznamuje, že se obrátí se stížností na Zemana k úřadu ombudsmana.

Citací některých paragrafů jsem chtěl upozornit na to, že také u nás jsou v Trestním zákoníku některé formulace, které lze využít, případně zneužít k útokům proti svobodě médií. Patří mezi ně především paragraf o pomluvě, za kterou můžete jít do vězení. Již delší dobu se na půdě Rady Evropy diskutuje o dekriminalizaci pomluvy, tj. že pomluva by neměla být trestným činem dle trestního zákona, ale měla by se řešit v civilních procesech.

V přípravě nového Trestního zákoníku, která se táhla několik let, navrhovatelé skutečně trestný čin pomluvy vyřadili, ale zakrátko se tam díky poslancům vrátil. Jak známo, tento návrh neprošel vloni před volbami a nyní je ve hře návrh nový, který Ministerstvo spravedlnosti předložilo k veřejné diskusi na internetu. V původní verzi předkladatelé sice trestný čin pomluvy opět vypustili, nicméně ve verzi, která je dnes, po zapracování připomínek, předkládána vládě, je pomluva v paragrafu 151 opět obsažena. (Pozn. 2011: v konečné verzi je trestný čin pomluvy definován v § 184).

x x x

Když hovořím o tlaku na média prostřednictvím hrozby následného potrestání, nemohu se nezmínit o zákonem stanoveném požadavku objektivity, tak jak je uveden v zákonu o vysílání v paragrafu 31, odstavce 2 a 3:

Jako pamětník tvorby první legislativy týkající se rozhlasového a televizního vysílání v letech 1990-1991 považuji za nutné připomenout, že pojmy „objektivita“ a „objektivní informace“ se do zákona č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, dostaly až dodatečně, při projednávání ve výborech parlamentu, neboť editoři zákona, profesionální legislativci, pojem „objektivita“ zcela oprávněně do znění zákona odmítali zařadit. Bohužel, požadavek objektivity se dostal i do znění nového vysílacího zákona 231/01 Sb., ve kterém měli poslední slovo rovněž poslanci. navíc byly na něj navázány sankce.

Představa jakési absolutní objektivity je konceptem 19. století a pozitivistické filosofie předpokládající empirickou poznatelnost světa a vycházející z předpokladu, že lze pozorovaný jev od pozorovatele zcela oddělit. Objektivita byla ztotožněna s pravdivostí, s možností popsat, zobrazit nebo vyložit věci, které nás obklopují, takové jaké jsou, a nikoli jak je poznáváme, jak se nám jeví.

Objektivita může být pouze ideálním cílem, který je v procesu poznávání reality a při jejím pojmenovávání nedosažitelný, neboť účastníkem poznávacího procesu jsou a budou vždy zcela konkrétní subjekty, determinované svým postavením, interiorizovaným hodnotovým systémem, životními zkušenostmi, zapojením do společenských vztahů apod..

Z tohoto důvodu je uvedení požadavku objektivity v § 31 zákona č. 231/2001 něčím, co bez dalšího normativního výkladu či interpretace je právnicky neuchopitelné a velice obtížně přezkoumatelné. Kritika zařazení pojmů „objektivní informace“ a „zásady objektivity“ do textu zákona však nevylučuje možnost s těmito pojmy pracovat, dodatečným výkladem je naplnit určitým obsahem, který se pak může stát jistým východiskem pro poměřování vlastností žurnalistiky a jejích produktů.

V pozitivistickém pojetí se objektivita chápe především jako věrnost faktům, přesnost při popisování reality, a jako nestrannost při pohledu na věc, která jest opakem předpojatosti. Tyto dvě vlastnosti – věcná správnost a nestrannost – mohou tvořit základ, ze kterého lze vycházet. Jsou přítomny v nejrůznějších etických kodexech a směrnicích, například Produkční směrnice BBC začínají kapitolami „impartiality and accuracy“. Nestrannost obvykle bývá ještě dále charakterizována jako neutralita postoje redaktora a vyváženost prezentovaných názorů.

Někdejší naivní představa o objektivitě jako nestrannosti však byla podrobena v 60. a 70. letech kritickému přehodnocení a musela ustoupit novým konceptům, přinejmenším v pracích některých teoretiků. Nové pojetí objektivity novinářské práce, která se chápe jako vztah mezi novinářským sdělením a realitou, je rozšířeno o pojem podstatnosti, významnosti (essentiality), což je subjektivně i sociálně definovaný pojem.

Právě tento fakt se stává problémem v praxi neboť „podstatnost“ může být zakotvena v rozdílných náhledech na svět nebo v navzájem si oponujících ideologických východiscích. Znamená to, že zcela reálně mohou vznikat konflikty při posuzování toho, co je a co není podstatné, a že bude existovat různost názorů na to, zda výběr a prezentace faktů byly tzv. „objektivní.“ Také tento fakt by měl být mementem pro legislativce při zvažování toho, zda z objektivity učinit právní normu a navázat na ní sankce.

Rozmanitost názorů a respektování jejich plurality patří k vymoženostem politické demokracie. Namísto, aby byl sankcionováno pouze evidentní hrubé zkreslování faktů, případně nepoctivé jednání reportéra, rozhodování o „objektivnosti“ zprávy, reportáže či komentáře v sobě ukrývá nebezpečí potlačování plurality názorů ve prospěch těch, kteří o „objektivitě“ mohou rozhodovat z mocenských pozic.

Už z těchto důvodů by podle mého názoru měla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání sankcemi udělovanými dle § 31 zákona č. 231/01 Sb., velice šetřit a používat je selektivně až po předchozím varování a po výzvě k nápravě.

x x x

Byl jsem požádán, abych se rozhlédl také po příkladech ze zahraničí. Zjistil jsem, že pouze v německy mluvících – tedy kulturně nám blízkých – oblastech je požadavek objektivity do zákonů vložen, ovšem selektivním a opatrným způsobem

Jde především o rakouský zákon o veřejnoprávní ORF (ORF-Gesetz - BGBl. I Nr. 83/2001), který hned v paragrafu 1, odstavec 3, ukládá ORF „zajištění objektivity a nestrannosti zpravodajství a zohledňování názorové rozmanitosti a vyváženosti v programech“. Kromě toho paragraf 4 téhož zákona žádá: „objektivní výběr a zprostředkování informací ve formě zpráv a reportáží včetně zpravodajství o činnosti zákonodárných orgánů...“

Před třemi lety byla ORF podle tohoto zákona trestána pokáráním ze strany regulátora Bundeskommunikationsenat (pětičlenné grémium) a její odvolání k Ústavnímu soudu nemělo úspěch.

Také v Německu Státní smlouva o vysílání (Rundfunkstaatsvertrag), která ve federativním uspořádání země hraje roli hlavního vysílacího zákona, zmiňuje objektivitu, ale opět pouze u vysílání veřejné služby. V části druhé, v paragrafu §11 definující poslání veřejnoprávního vysílání, se uvádí, že toto vysílání „při plnění svých úkolů má zohledňovat zásady objektivity a nestrannosti zpravodajství, názorovou rozmanitost a vyváženost programové nabídky…“.

Znovu upozorňuji na to, že v obou případech, rakouském i německém, je požadavek objektivity je formulován ve smyslu dodržování zásad. Tedy objektivita zde vystupuje nikoli jako výsledek, ale jako metoda práce, kromě toho požadavek objektivity je postaven pouze před vysílatele veřejné služby a nikoli před vysílání veškeré.

Závěrem bych rád upozornil na to, že základní evropské právní normy týkající se práce médií se o objektivitě nezmiňují. Mám na mysli jednak článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se týká svobody projevu a je aplikován na práci médií, ale také Směrnici EU „Televize bez hranic“, která nyní prochází procesem novelizace a je schvalována pod novým názvem „Audiovizuální služby bez hranic“. Ani v původní, ani v novelizované verzi se pojem objektivita nevyskytuje.

Ovšem s jedinou výjimkou, která jde však na vrub českého překladu. V závěru úvodní preambule (tzv. recital číslo 102, str. 11) nalezneme v oficiálním českém překladu na webu EU: „vzhledem k tomu, že subjekty televizního vysílání jsou běžně povinny zajistit, aby při vysílání byly skutečnosti a události sdělovány objektivně, je však důležité, aby podléhaly přesným povinnostem v oblasti práva na uveřejnění odpovědi nebo obdobných opatření, aby se jakákoli osoba poškozená ve svých legitimních právech tvrzeními učiněnými průběhu televizního vysílání mohla účinně svých práv dovolat...“

Při srovnání s jinými jazykovými verzemi však zjistíme, že jde o invenci českého překladatele, který takto přeložil výraz, jenž v angličtině zní: „present facts and events fairly“, ve francouzštině „les émissions présentent loyalement les faits et les événements“ a v němčině „Tatsachen und Ereignisse in den Sendungen korrekt dargestellt werden“. Tedy o objektivitě ani vidu ani slechu. Zřejmě proto, že, jak jsem již uvedl výše, je tato kategorie tak obtížně právnicky uchopitelná.