Objektivita a vyváženost – nepříjemný, ale také nebezpečný paragraf (Sloupek pro mediar.cz)

Mediální seminář, který se konal minulý čtvrtek v Poslanecké sněmovně, si dal do názvu otázku: „Objektivita a vyváženost – samozřejmost nebo nepříjemný paragraf?“ Byv dotázán, odpověděl jsem: „nepříjemný paragraf“, i když jsem se na seminář nemohl dostavit. Poskytl jsem však jednomu z moderátorů diskuse, bývalému poslanci ČSSD Miloslavu Kučerovi, svůj tři roky starý referát a Kučera jeho část tady na semináři přednesl.

Smysl referátu byl následující: jsou dva způsoby, jak omezovat svobodu projevu a svobodu médií, buď předběžnou cenzurou, nebo následným potrestáním. Předběžnou cenzuru jsme sice zrušili, nicméně stále tu hrozí následné potrestání, o kterém někdy rozhodují instituce na základě výkladu obecných pojmů. Také proto se mi nelíbí, že ve vysílacím zákonu 231/2001 existují paragrafy, které umožňují trestat rozhlasové a televizní stanice za nedostatek objektivity a vyváženosti.

Představa jakési absolutní objektivity je konceptem pozitivistické filosofie 19. století, předpokládající empirickou poznatelnost světa a vycházející z předpokladu, že se dá pozorovaný jev od pozorovatele zcela oddělit. Objektivita se ztotožňovala s pravdivostí, s možností popsat, zobrazit nebo vyložit věci, které nás obklopují, takové, jaké jsou, a nikoli jak je poznáváme, jak se nám jeví.

Objektivita však podle mého názoru může být jen ideálním modelem, cílem, který je v procesu poznávání reality a při jejím pojmenovávání v podstatě nedosažitelný, neboť účastníkem poznávacího procesu jsou a budou vždy zcela konkrétní lidé, determinovaní svým postavením, interiorizovaným hodnotovým systémem, životními zkušenostmi, zapojením do společenských vztahů apod. Také proto je uvedení požadavku objektivity v § 31 zákona č. 231/2001 něčím, co bez dalšího normativního výkladu či interpretace je právnicky neuchopitelné a velice obtížně přezkoumatelné.

Na druhé straně připouštím možnost, že se s pojmy „objektivní informace“ a „zásady objektivity“ dá nějakým způsobem pracovat, že je možné je alespoň částečně definovat tak, aby se mohly stát jakýmsi východiskem pro poměřování vlastností žurnalistiky a kvality či nekvality jejích produktů.

V uvedeném pozitivistickém pojetí se objektivita chápe především jako věrnost faktům, přesnost při popisování reality, a jako nestrannost při pohledu na věc, která jest opakem předpojatosti. Tyto dvě vlastnosti – věcná správnost a nestrannost – mohou tvořit základ, ze kterého se dá vycházet. Najdeme je v nejrůznějších etických kodexech a směrnicích, například Produkční směrnice BBC kapitolami s názvy „impartiality“ a „accuracy“ začínají. Nestrannost se tady vykládá jako neutralita postoje redaktora a vyváženost prezentovaných názorů.

Nicméně někdejší jednoduchá představa o objektivitě jako nestrannosti se v 60. a 70. letech minulého století začala přehodnocovat a musela ustoupit novým konceptům, přinejmenším v pracích některých teoretiků. Nové pojetí objektivity novinářské práce, která se chápe jako vztah mezi novinářským sdělením a realitou, se rozšířilo o pojem podstatnosti, významnosti (essentiality), což je však subjektivně a sociálně definovaný pojem.

Právě tento fakt se v praxi může stát problémem, neboť názory na „podstatnost“ jevu, faktu, informace, mohou vycházet z rozdílných náhledů na svět, nebo z navzájem protikladných ideových východisek. Na základě toho pak mohou vznikat konflikty při posuzování toho, co je a co není podstatné. Situace, v níž vedle sebe existují různé názory na „objektivnost“ výběru a prezentace faktů, jsou však zcela přirozenou součástí diskursu demokratického politického systému.

O problematičnosti pojmu „objektivita“ dobře věděli vládní legislativci, kteří ho před dvaceti lety odmítali do zákona zařadit. Ne však poslanci, kteří při projednávání vládního návrhu do konečné verze vysílacího zákona č. 468/1991 objektivitu prosadili, a kteří o deset let později v nově koncipovaném zákonu č. 231/2001 dokonce za její nedodržení zavedli sankce.

Když jsem pátral po slovu „objektivita“ v zahraničních vysílacích zákonech, našel jsem ho jedině v Rakousku a Německu, ale vždy pouze ve formě definování obecného cíle a úkolu, aniž na něj byly navázány nějaké tresty. Kromě toho v obou případech to byla povinnost, kterou příslušné paragrafy ukládaly pouze veřejnoprávním vysílatelům.

U nás se však objektivita měří všem a za její údajný nedostatek se trestá. Přitom rozmanitost názorů a respektování jejich plurality patří k vymoženostem politické demokracie. Na nápravu prokazatelné věcné nesprávnosti, evidentního hrubého zkreslování faktů, případně na potrestání nepoctivého jednání reportéra či médií by měly stačit jiné, již existující nástroje v mediálním, civilním i trestním právu.

Rozhodování o „objektivnosti“ zprávy, reportáže či komentáře nebo dokonce celého programu v sobě ukrývá nebezpečí potlačování plurality názorů ve prospěch těch, kteří o „objektivitě“ mohou rozhodovat z mocenských pozic. Tím se uvedený paragraf stává nejen nepříjemným, ale také potenciálně nebezpečným.

Na tom nic nemění fakt, že potlačování názorové plurality u nás zatím není na pořadu dne, což prokázal i průběh čtvrtečního semináře. Jak jsem vyrozuměl z referátu předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Kateřiny Kalistové, Rada se snaží kritéria posuzování objektivity a vyváženosti omezit na posuzování věcné nesprávnosti a vyložených jednostranností, a využívá při tom i judikatury soudů, která naštěstí vychází z evropských standardů a precedentů Evropského soudu pro lidská práva.

Jenom si někdy myslím, jestli ty soudy nejsou zbytečné, jestli ta zpětná vazba kontrolující kvalitu novinářské práce by neměla procházet jinými cestami a institucemi. Vždyť kromě již existujících norem (tiskový zákon, právo na odpověď, ochrana osobnosti) se nabízí samoregulace, o které jsem psal posledně. první vlaštovkou by mohla být etická komise Asociace televizních organizací, která již několik svých rozhodnutí zveřejnila (první v říjnu 2010).