Mediální fikce a politici (blog pro Aktuálně.cz)

Jsem přesvědčen o tom, že kvalitu politika dělá nejen jeho osobnost, ale také jeho štáb, lidé, kteří ho obklopují. Netušil jsem, jak se moje slova naplní, když jsem před osmi lety, po volbě prezidenta Václava Klause, napsal:
„Jednoho se však stále obávám. Již od roku 1991 jsem byl někdy až šokován Klausovou nevybíravostí při volbě svých spojenců a spolupracovníků. Jakoby při tomto výběru rozhodovala především loajalita a okamžitá využitelnost, než lidské charakterové, morální a odborné kvality…. Je sice výhodné a pohodlné obklopit se lidmi, kteří nás poslouchají, slouží, uctívají a nedělají problémy. Stará pravda však praví, že důležité je nejen to, co dělám, ale také s kým a jak to dělám. Nehledě na to, že dialektika vztahu šéf a jeho podřízení se často obrací v neprospěch šéfa, kdy šéf se stává rukojmím svých podřízených a jejich činů.“

O mediální fikci Bin Ládina a Petru Hájkovi se už napsalo tolik slov, že k nim není co dodávat. Snad jenom to, že titulek v Parlamentních listech Hájkův výrok poněkud zjednodušil, což se složitě pokusil Hájek v interview na ČT24 v úterý 3.5. vysvětlit.

Otázkou je, kde jsou příčiny loajality prezidenta Václava Klause k zástupci vedoucího jeho kanceláře pro oblast komunikace a kultury, který mu dělá jen špatnou pověst v médiích, naposledy i zahraničněpolitické problémy. A to nejen fiktivním Bin Ládinem, ale také tím, jak se vehementně snaží zpochybnit oficiální verzi teroristického útoku na budovy Světového obchodního centra v roce 2001 (naposledy Parlamentní listy, ČT24).

Já se domnívám, že počátky tohoto vztahu se nacházejí v roce 1998, kdy Petr Hájek poté, co mu nevyšel projekt vytvoření nového deníku (po pádu Klausovy vlády v prosinci 1997 se zahraniční investor z projektu stáhl), se dal do služeb Václava Klause a oslabené ODS (volební preference v lednu 8 %) a výrazně jí pomohl k dobrému volebnímu výsledku v předčasných parlamentních volbách (27,74 %). Jak? On sám to popsal ve vystoupení před studenty VŠE v roce 2005, které zaznamenal na Českých médiích Petr Žantovský s titulkem „Nevrtím psem“. Je to poučné čtení a zajímavý vhled do cynického nazírání na média prezidentova poradce. Je možné, že právě tento přístup Václavu Klausovi imponuje, a proto Petra Hájka i nadále považuje za experta komunikačního marketingu.

Kvůli pošpatnělému kádrovému profilu svých rodičů jsem si kdysi užil své, a proto nemám rád, když se dětem připomínají jejich rodiče, za které děti vlastně nemohou. Nicméně způsob, jakým se Petr Hájek profiluje na veřejnosti (např. kniha Smrt ve středu), mi natolik připomíná jeho otce, že to nelze přehlédnout. Neboť co asi vedlo spisovatele a literárního kritika Jiřího Hájka, aby své první výtvory podepisoval pseudonymem „Jiří Buřič“, a aby si svou poměrně dobrou pověst, kterou si získal šéfredaktorováním kulturního měsíčníku Plamen, pokazil sepsáním publikace „Mýtus a realita ledna 1968“ (nakladatelství Svoboda 1970)? Vysvětluji si to jednak tím, že Jiřího Hájka jeho životní zkušenosti (pobyt v koncentráku) a názory stavěly do levé části názorového spektra, kterému zůstal věrný i po sovětské okupaci, což respektuji. Ale možná zde byla také jeho snaha zaujmout nekonformní stanovisko, postavit se proti názorovému mainstreamu, „konfrontovat falešné mýty se skutečností“ (citace z předmluvy v Mýtus a realita ledna 1968), což je vlastně podobný postoj, ze kterého vychází osvětové tažení jeho syna Petra proti mediálním fikcím všeho druhu. Právě tato podobnost mně znovu přesvědčuje o tom, jak antagonistické a vyhraněné názorové protipóly bývají často (někdy?) strukturálně totožné.

x x x

Je-li řeč o skutečných mediálních fikcích, pak jednu vyrobila redaktorka Lidových novin Lenka Zlámalová minulou sobotu 30.4., když ústavní soudkyni Elišce Wagnerové vložila do úst přirovnání ministra financí Kalouska k nacistům. Doslova: „Nepřeháníte, když srovnáváte Kalouska s nacisty?“ Z uvedené pasáže rozhovoru, kterou uvádím pod čarou, jasně vyplývá, že rovnítko mezi Kalouska a nacisty přidala redaktorka Zlámalová.

Také proto se Ústavní soud tiskovou zprávou číslo 27/11 proti dezinterpretaci Lidových novin ohradil. Svůj komentář k tomu přidal i politolog Lukáš Jelínek v glose Novináři a ústavní principy.

Nicméně když premiér Petr Nečas včera vystupoval v televizi Prima, prohlásil kromě jiného:
„Tady existuje i ...a teď to po jistém váhání řeknu veřejně...jistá míra předpojatosti některých členů Ústavního soudu, protože já považuji například za neuvěřitelný výrok, který řekla paní místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová na adresu ministra financí Kalouska, kde ho přirovnala k nacistům, to je něco, nad čím mně zůstává rozum stát a podle mého názoru teď pominu to, že jsem přesvědčený, že v kterékoli zemi na Západ od nás by po takovém kroku vážně musela zvažovat rezignaci, ale především to ukazuje jistou míru osobní a politické podjatosti...“

A tak jednoho napadá. Jaký štáb spolupracovníků má kolem sebe předseda vlády? Kdo mu předkládá svodky informací? Kdo ho neupozornil na dementi ÚS a nevaroval ho před tím, aby se nedostal do vleku mediální fikce? Kdo nezabránil jeho výrokům, na kterých ho teď bude topit opozice? Jak jsem řekl v úvodu: kvalitu politika dělá nejen jeho osobnost, ale také lidé, kteří pro něj pracují. A jak to vypadá, ani u Petra Nečase to nebude asi nic moc.