Problémy s pamětí aneb Vrtochy pedantického staříka

Paměť je zrádná věc. Domníváme se o ní, že je spolehlivá, že v našem mozku zanechává fotografický obraz událostí, ale skutečnost je trochu jiná. Cyril Höschl kdysi o tom napsal („Kundera, idealismus a paměť“, Lidové noviny 28.3.2009):

“Lidská paměť není magnetofonovým záznamem, vypáleným cédéčkem či fotografickým otiskem. Paměť je živoucí mechanismus, neustále externě korigovaný a přiživovaný. Tisíckrát omleté historky z hospod a manželských dialogů nejsou nic jiného než „vybavení (recall), oživení (pozměnění, update) a znovu uložení (save)“. Naše vzpomínky jsou tedy neseny cestou vybavení, oživení (pozměnění) a znovu-uložení. Tento proces udržuje naše já prostřednictvím vzpomínek, zevního ujišťování, opakování, ukládání. To na jedné straně činí vzpomínky odolnými vůči zapomnění, na druhé straně zranitelnými vůči mutacím: to, co si pamatujeme, už zdaleka neodpovídá tomu, co jsme skutečně zažili.“

Dnes tu máme jiný případ „kunderovského“ selhání paměti u Petra Dvořáka, ze kterého Lidové noviny vyrobily páteční titulní stranu a ještě o den později téma rozvedly pod titulkem „Spirála lží nového šéfa ČT.“

Přitom když si pročítám denní tisk, zjišťuji, že selhávání paměti není ničím výjimečným – postihuje jak pamětníky, tak redaktory. Před týdnem jsem opravil jeden takový pamětnický omyl redaktorovi LN ve věci Šmoulů a dočkal jsem se mrzuté odpovědi a výčitky, že prý peskování mne není hodno, na což jsem odpověděl: „Berte můj mail jako vrtoch staříka, kterého štve, když se dnes a denně dočítá v médiích o tom, jak to bylo, i když to tak nebylo.“

Někdy naštve i maličkost. Například když se v sobotní příloze Víkend Dnes („20 let s mobilem“) dočtu, že „přesně před dvaceti lety začala fungovat mobilní síť tehdejšího prvního operátoru amerického Eurotelu (později O2),“ protože vím, že Eurotel s.r.o. nebyl výhradně americký podnik, byl to joint venture tehdejší Správy pošt a telekomunikací (SPT Praha) a US West a Bell Atlantic (ATLANTIC West B.V.) v němž česká strana měla 51 procent. Nehledě na to, že při privatizaci Českého Telecomu Eurotel zanikl, takže se nestal „později O2“. Pokud bychom to pochopili jako novinářskou zkratku, pak bychom museli napsat „později O2 a T-Mobile“, neboť ze sítě Eurotelu – rozděleného při dělení Československa – se na Slovensku později stal T-Mobile (viz en.wikipedia.org/wiki/Eurotel).

Ve stejném čísle Karel Gott („I my jsme uměli být cool“) při zmínce o Československém rozhlasu řekne a redaktor bez mrknutí oka zaznamená, aniž by cokoli opravil: „na dřívější adrese Stalinova 12 sídlil (rozhlas) jen do třiapadesátého roku. Pak už to zase byla Vinohradská 12.“ Tak za prvé – k přejmenování na Vinohradskou došlo až v roce 1962, a nebyla to „zase Vinohradská“, protože do té doby tato ulice měla mnoho jmen, nikdy však nebyla Vinohradskou (o sedmi názvech ulice – Černokostelecká, Říčanská, Jungmannova, Fochova, Schwerinova, znovu Fochova, Stalinova, Vinohradská podrobněji maps.fsv.cvut.cz/praha/vinohrady/nazvoslovi.html ).

A do třetice ze stejného soudku mého víkendového čtení. Jestliže pětadevadesátiletý Jan Gomola ve Víkendu Dnes vzpomíná („Byl jsem jen figurkou na šachovnici“), jak „objevil Katyň“, jeho vzpomínky by bylo dobré brát s rezervou. Přinejmenším tvrzení o tom, jak se stal vojákem wehrmachtu. Chápu, že lidé na Těšínsku to neměli lehké, zvláště když se v letech 1938-39 jejich bydliště ocitala ve třech různých státech, a rodiny se musely rozhodnout, kam chtějí patřit. To, že rodina pana Gomoly se rozhodla tak, jak se rozhodla, se snaží pan Gomola vysvětlit větou „… nikdo se v těch rychlých zvratech nevyznal. Měli jsme si určit národnost, napsali jsme tedy po pravdě, že jsme Slezané. Jenže Slezané patřili Hitlerovi.“ Historická realita podložená dokumenty však byla trochu jiná: o tom, kdo se stane Volksdeutsche, rozhodovala žádost o zařazení do tzv. Deutsche Volksliste, která neznala žádné „Slezany.“

Dnes těm lidem z Těšínska nelze nic vyčítat, za svá rozhodnutí pak tvrdě platili, nicméně právě tady můžeme nalézt důkaz o selektivitě a přizpůsobování paměti životní situaci, když se pan Gomola snaží vysvětlit svůj osud slovy, kterým evidentně věří, ale kterými se podvědomě snaží snížit osobní odpovědnost za dané rozhodnutí, případně ho svalit na bedra vnějších okolností.

Zkrátka člověk je křehká nádoba a dvacet let je dlouhá doba, v níž proces, který Cyril Höschl popsal jako „recall, update, save“, proběhl už tolikrát, že bych se nedivil, kdyby Petr Dvořák skutečně zapomněl na to, jak to tenkrát s jeho kandidátstvím a členství vlastně bylo. Jenom bych si někdy přál, kdyby přísné měřítko, které novináři na Dvořáka použili, též občas aplikovali na svou vlastní práci. Těch výpadků paměti (nebo neznalosti historie?) v médiích nacházím stále víc.

P.S. Abych nezapomněl – léta jsem tvrdil, že jsem se stal členem KSČ v době konání dvouleté vojenské základní služby v Bechyni v roce 1965. Až před čtyřmi lety Jan Potůček, který v Reflexu zmapoval novinářskou obec článkem „Ach my antikomunisti“ (Reflex 29.3.2007 – viz také komentář Miloše Čermáka), s přiloženým seznamem, ve kterém neušetřil ani svého šéfredaktora, jsem se dozvěděl, že svoje členství mohu datovat až od 4. června 1966, protože v červenci 1965 jsem byl „jenom“ kandidátem. Čímž potvrzuji, že výpadku paměti není ušetřen nikdo, ani autor tohoto textu, i když se snaží, aby update jeho vzpomínek nezmutoval tak, jak je toho svědkem u svých současníků.