Vrátíme-li se ke třem otázkám Josefa Chuchmy, pak odpověď na tu první „Jak to funguje?“ zní: Funguje to zkrátka tak, že mediální agendu, která kdysi byla pevně v rukou tradičních, především mainstreamových médií, dnes ve stále větší míře ovlivňují média nová, internetová.

Daniel Dočekal na nedávném semináři ČTK dokonce tvrdil, že o podobě mediální agendy dnes rozhodují sociální sítě. Souhlasím s ním pouze zčásti. Souhlasím s tím, že o tom, na co se lidé zaměří, už tolik nerozhoduje úvodní stránka či velikost titulků nebo večerní vysílací čas, protože hlavní směr pozornosti lidí dnes kormidlují sociální sítě. Na druhé straně naprostá většina toho, co se na sociálních sítích komunikuje, vzniká jinde. Kromě událostí, jež nelze přehlédnout, jako je například válka, smrt diktátora, záplavy, povodně, zemětřesení, pád vlády, další rozhsáhlou agendu dnes ještě stále určují zpravodajská média, tedy specializovaná, většinou profesionalizovaná část sociální komunikace probíhající na síti.

Vondrův případ může sloužit jako příklad toho, jak tradiční média tisku, rozhlasu a televize, ve kterých se dříve rozhodovalo o tom, co je důležité a co se bude publikovat, se často dostávají do závislosti na médiích nových, i když jim jejich agenda nemusí být vždy po chuti. Třeba tehdy, když se na webu zveřejní něco, co by tradiční média, většinou spojená tím či oním způsobem se společenským establishmentem, raději přešla mlčením. Nebo i tehdy, když se tato tradiční média nechtějí dostat do role manipulovaného subjektu v případě, když se někdo rozhodl vrtět psem prostřednictvím webu.

Serveru idnes.cz – na rozdíl od lidovek.cz - slouží ke cti, že se pokusil distancovat od Parlamentních listů tím, že reagoval až na prohlášení senátorky Vrecionové, čímž dal najevo, že se nechce podílet na rozšiřování politicky motivovaných klepů. Ale na druhé straně se nakonec nemohl vyhnout tomu, aby o nemanželském dítěti Alexandra Vondry nepodal zprávu.

Vzpomínám, jak při Clintongate či zippergate v roce 1998 americká tradiční média téměř tři dny odolávala pokušení převzít internetové informace o sexu Moniky Lewinské v Bílém domě, které zveřejnil Matt Drudge. Dnes je ta doba mohem kratší, počítá se na minuty, a jak případ Billa Clintona ukázal, ani tehdy se už nedalo sexuální dobrodružství amerického prezidenta před neinternetovými čtenáři, posluchači a diváky utajit.

Pro odpověď na druhou otázku „Kdo to ovlivňuje?“ se musíme podívat na to, kdo provozuje internetový server ParlamentníListy.cz, který se zaměřuje hlavně na politické zpravodajství a snaží se vytvořit něco na způsob politického Facebooku. Jak už jsem jednou napsal, Parlamentní listy nemají s českým parlamentem nic společného. Je to soukromý mediální projekt, který na internetu před dvěma lety odstartovala internetová divize největšího vydavatele bezplatných tiskovin Grand Princ. Jestli něco Parlamentní listy s český parlamentem spojuje, pak jsou to pravděpodobně ambice, které měl už jejich tištěný předchůdce Parlamentní zpravodaj, a to etablovat se ve světě politiky a proniknout k co nejširší čtenářské obci zákonodárců a těch, kteří rozhodují. Parlamentní zpravodaj, který vycházel od roku 1995, se sice do května 2007 zaštiťoval občanským sdružením "Institut pro demokracii a jednotnou Evropu", ale bez podpory lobbistů nepřežil. Jeho financování zajišťovala firma Teleaxis Petera Kovarčíka. Když finanční zdroje vyschly, projekt skončil.

Dnes je vydavatelem Parlamentních listů společnost Our Media, která tvrdí, že Grand Princ o projekt neprojevil zájem, takže současnými akcionáři jsou zakladatelé projektu Jan Holoubek a Jiří Čermák. Ti však nepopírají spolupráci mediálního podnikatele Michaela Voráčka, který měl kdysi blízko ke skupině MÉDEA podnikatele Jaromíra Soukupa. Další vazby na tuto skupinu naznačuje i obsah serveru, často využívajícího výsledky průzkumů MÉDEA Research. Dnešní majitelé uvádějí, že akcie na majitele v "nejbližší době" přemění na akcie na jméno. Zatím se však nic takového - alespoň dle evidence v obchodním rejstříku - nestalo. Takže nelze vyloučit, že Jaromír Soukup, jehož mediální říše se nedávno rozrostla o týdeníky Týden a Instinkt, i nadále Parlamentní listy nějakým způsobem může ovlivňovat.

Odpovědět na třetí Chuchmovu otázku „Proč?“ nedokážu, aniž bych se dopustil spekulace. V pozadí mohl stát jak politický záměr, tak obyčejná horlivost redaktora, kterému někdo předhodil zajímavou kauzu. Načasování však mluví spíše pro první variantu.