Bude se ČTK privatizovat?

Hned dva semináře o budoucnosti České tiskové kanceláře ČTK se konaly letos na podzim. Ten první 20. října přímo v ČTK, druhý 30. listopadu ve Sněmovně pod patronací volebního (a zároveň mediálního) výboru PSP. Vysvětlení je prosté: Po téměř roční přetahované o křeslo ředitele (v srpnu 2009 zvolen Radim Hreha, volba zneplatněna, předchozí ředitel Stibral odkládá svůj odchod do důchodu) četka na jaře konečně dostala nového ředitele – Jiřího Majstra. Teď se od něj očekává, že přijde s programem, který by provedl ČTK bouřlivými vodami hospodářské krize a úskalími proměnlivého a nejistého trhu s informacemi v digitální éře.

Jakákoli nová rekoncepce práce ČTK však dříve či později narazí na provizorium, které trvá už 19 let. Zatím se v něm četce žilo docela dobře, zvláště když se po roce 1996 stala ekonomicky soběstačnou a vydělávala. Jenomže teď už třetím rokem jsou hospodářské výsledky v mínusu a nebýt loňského prodeje podílu ČTK v Economii (39 milionů Kč), v účetnictví ČTK by asi zela velká díra. A tak se po letech znovu objevila zásadní otázka, kterou si dal do názvu i seminář v parlamentu: „ČTK - médium veřejné služby?“

Pokud chápeme pojem médium jako médium masové komunikace, pak ČTK médiem vlastně není. Je spíše informačním servisem pro ostatní média tisku, rozhlasu, televize, internetu. Nicméně v jistých souvislostech se dá o ČTK uvažovat jako o instituci veřejné služby, o instituci poskytující - použijeme-li terminologii EU - službu obecného ekonomického zájmu. V čem je tedy ten hlavní problém?

Podle mého názoru se skrývá v prvním paragrafu zakládajícího zákona 517/1992 Sb., který na jedné straně definuje ČTK jako de facto obchodní společnost registrující se v obchodním rejstříku, přičemž další paragrafy formují ČTK jako neziskovou instituci „poskytující službu veřejnosti“ zřízenou zvláštním zákonem, kontrolovanou prostřednictvím sedmičlenné Rady ČTK volené parlamentem. ČTK tudíž od samého začátku dostala do vínku Janusovskou dvojí tvář, kterou se snaží otáčet tak, aby vyhověla jak svým zřizovatelům, tak požadavkům přežití na trhu.

Poslanci ČNR, kteří zákon o ČTK na podzim roku 1992 navrhli a schválili, si s tímto rozporem příliš hlavu nelámali. Dělilo se Československo, muselo se spěchat, aby se zajistila kontinuita institucí, a kromě toho se podle nich měla ČTK do dvou let privatizovat. Důvodová zpráva to říkala jasně:
„…předpokládá se Tisková kancelář České republiky jako veřejno-právní instituce, jejíž činnost řídí příslušná Rada tiskové kanceláře. Přitom se předpokládá, že tato tisková agentura by byla privatizována. Délka tohoto přechodného období je předpokládána řádově cca 12 24 měsíců…“

K privatizaci však nedošlo ani za rok či dva, ba ani za devatenáct let. Teď se s novým ředitelem ČTK problém opět dostává na pořad dne. Minulý týden 24. listopadu volební výbor Sněmovny neschválil výroční zprávu ČTK za rok 2010 a do četky se tady opřel poslanec Vítězslav Jandák slovy: „ČTK je možná ze mě neznámých důvodů neustále veřejnoprávní instituce, ale hlavně stále ještě platí prazvláštní stanovy, určující, že zasedání rady jsou neveřejná.“ Tím opět upozornil na schizofrenickou situaci instituce, která je současně obchodní organizací, jejíž zřizovatel – stát – jí na jedné straně poskytl nezávislost, s potěšením přijal, že ji nemusí financovat, ale přilepil k ní kontrolní orgán sui genesis okopírovaný od veřejnoprávních médií rozhlasu a televize.

Jak jsem se na semináři dozvěděl, vláda chce v příštím roce postavení ČTK řešit novým zákonem, nebo alespoň novelou zákona. V této souvislosti jsem se na semináři dopustil názoru:

Buď by se ČTK měla přeměnit v klasickou obchodní organizaci se všemi náležitostmi dle obchodního zákoníku, například na akciovou společnost, jejíž vlastník – český stát – by v zakladatelské listině a ve stanovách určil základní pravidla vztahu mezi ním a ČTK, jež by se nemusela příliš lišit od těch dnešních (omezená ingerence státu, místo Rady ČTK dozorčí rada apod.).

Nebo by se měla ČTK prodat těm, kterým poskytuje své služby, tj. vydavatelům a dalším mediálním organizacím, a to tak, aby žádný z nich v ní neměl majoritní podíl. To druhé řešení by teoreticky bylo lepší, i když prakticky zřejmě mnohem obtížněji uskutečnitelné. Stačí se zpětně podívat, jaké dlouho trvalo, než se vydavatelé dohodli na rozumné spolupráci při distribuci tisku a privatizaci PNS.

Ať už ale bude řešení jakékoli, mělo by být systémově čisté, aby zbavilo statut ČTK Janusovské dvojí tváře a tím také zamezilo planým a zástupným debatám o tom, zda mají či nemají být jednání Rady ČTK veřejná.