Blesk jako soudce Lynch (blog pro Aktuálně.cz)

Několik dní jsem čekal, kdo se proti tomu v médiích ozve. Ale protože se česká média navzájem nekritizují, našel se pouze jediný novinář – Jindřich Šídlo v HN – který „bleskový lynč“ ve svém komentáři zkritizoval. Včera se k němu důrazněji připojil Fabiano Golgo, který ve svém blogu na Aktuálně.cz upozornil na příbuznost výzvy bulvárního Blesku s jazykem a výzvami z doby politických procesů 50. let.

O co jde? O petici Blesku „Tihle gauneři patří za mříže“, kterou od 6. prosince mají podepisovat čtenáři Blesku. Aby to svým čtenářům usnadnila, redakce Blesku připravila třináct jmen, přes jejichž fotografie posadila mříže. Konkrétně v tomto pořadí: Stanislav Gross, Vít Bárta, Jiří Besser, Michal Babák, Ivo Rittig, Martin Kocourek, Pavel Němec, Jaroslav Palas, Marek Dalík, Miroslav Vlček, Aleš Řebíček, Roman Janoušek, Martin Barták.

Blesk tak opět posunul hranice mediální neodpovědnosti, kterou překročil už předchozí listopadovou anketou Blesku “Kdo je největší gauner české politiky“. Tato anketa vyprodukovala žebříček, z něhož Blesk uvedl prvních osmnáct jmen v pořadí: S. Gross, M. Kalousek, V. Klaus, A. Řebíček, A. Vondra, M. Topolánek, D. Rath, V. Bárta, M. Kocourek, J. Paroubek, I. Langer, J. Palas, P. Nečas, I. Kočárník, B. Sobotka, R. John, P. Němec, J. Čunek, čímž všechny tyto lidi nepřímo označil za gaunery.

Proč mluvím o mediální neodpovědnosti? Protože se domnívám, že úkolem médií není vyvolávat davové vášně, i když to může přinášet profit a zvyšovat čtenost, poslechovost či sledovanost příslušného média. Přenášet nálady internetového mobu, který se producíruje v anonymních internetových diskusích, do profesionálních médií je nebezpečná hra, která zcela určitě neprospívá politické kultuře dané země. (Anglický výraz „mob“ používám proto, že slovo „dav“ nedostatečně vyjadřuje povahu tohoto jevu, který se blíží, nikoli však plně koresponduje s českým pojmem „lůza“.)

V dobách klidných taková hra obvykle zůstává bez následků. V tom je síla prosperujících demokracií, které si mohou dovolit ventilovat i takové excesy, jaké předvádí Blesk, nebo jaké známe z britského bulváru (ten však dnes už zařazuje zpátečku). Zatím k těmto demokraciím patříme, ale nemusí to trvat navždycky. Hospodářská krize bude rozmnožovat řady těch, kterým se nebude dařit, a kteří vinu za svůj osobní neúspěch velice rádi přenesou na náhradní cíle, ať už jim je nabídne populistický politik nebo nezodpovědný bulvár. A pak nelze vyloučit takové situace, při nichž se internetový mob promění v mob reálný, který vyjde do ulic a bude si svůj vztek vybíjet útoky na materiální, ne-li dokonce lidské cíle (poslanec Jiří Dolejš by mohl vyprávět).

Ankety a petice Blesku (abychom byli spravedliví, patří mezi ně „pozitivní“ anketa: Kdo je národní poklad Česka) jsou vyjádřením zoufalé snahy Blesku čelit neúprosnému poklesu prodaného nákladu, který postihuje všechna tištěná média.

Také proto přešel z redakce Reflexu do šéfredaktorského místa Blesku letos v dubnu Pavel Šafr, s trefnou přezdívkou Miloše Čermáka „zdvihač nákladů“. O tom, že Šafr je člověkem, který nemá morálních skrupulí, ba ani vyhraněný politický názor, lze nalézt důkazy v jeho předchozích angažmá (Český deník, Telegraf, Lidové noviny, MF Dnes, Economia, Reflex – o Šafrovi viz též článek Louče).

Postrádá-li šéfredaktor jakékoli morální zábrany svého konání, očekával bych, že bude někdo nad ním, který jeho chování zkoriguje. Ale to bych asi chtěl příliš od té části generace, která se dostala do vedoucích funkcí po roce 1989, a pro níž jediným kritériem úspěchu je úspěch vyjádřený penězi.