| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 4.6.2012 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Vzpomínání na Alexandra Kramera
Teprve dnes jsem se dozvěděl, že minulý týden zemřel Alexandr Kramer, jeden z nejlepších novinářů mé generace, o kterém jsem v Louči již před jedenácti lety napsal glosu, kterou teď přetiskuji v plném znění. Ta glosa vznikla v únoru 2001 poté, co Milan Knížák fyzicky napadl Sašu Kramera při natáčení rozhovoru, protože mu Saša odmítl vydat pásek, na který rozhovor zaznamenával.
Alexandr Kramer - co o něm vím
Přiznám se, že Alexandra Kramera jsem měl tu čest pozorovat spíše z dálky. Když jsem v roce 1965 přišel na žurnalistickou fakultu, patřil mezi mé služebně starší kolegy, kteří se intenzivně angažovali v erodování monopolní moci tehdejšího Československého svazu mládeže, což mne, jenž přišel na fakultu z politicky glajchšaltovaného dělnického prostředí, připadalo nesmírně odvážné.
Možná právě proto jsem si schoval výtisk fakultního bulletinu ČSM, v němž se tato skupina v roce 1967 snažila zreformovat stanovy ČSM před jeho 5.sjezdem. Bylo to vydání první a také poslední, neboť další vydávání vedení fakulty zakázalo, a o rok později už nebylo co reformovat, protože ČSM jsme zrušili.
Se jmény, která tenkrát tvořila "komisi pro změnu stanov", se setkávám dodneška. Byli to: Alexander Kramer, Dušan Neumann, Zdeněk Jirotka (z komise později vyřazený pro pasivitu), Vladimír Železný, Otakar Štajf, Jan Kavan, Jan Kolář a Jan Staněk. Některé vídávám na obrazovce, s některými se setkávám na internetu, s jedním chodím dodnes na pivo, navíc tři ze jmenovaných vyslali ke studiu naší fakulty své potomky.
Pokud si dobře pamatuji, tak Saša Kramer na fakultě patřil mezi konfliktní osoby, byl tvrdohlavý a často se hádal. Rozzuřil se vždycky, když se ubližovalo slabším.
Že je dobrý novinář, prokázal už v roce 1968 v časopise Student, kam psal zajímavé reportáže z Izraele a kde překládal díla dříve zakázaných autorů a vůbec se energicky angažoval v tehdejším politickém vývoji.
Posrpnová Bílá kniha "tiskové skupiny sovětských žurnalistů" ho opakovaně citovala jako důkaz kontrarevoluce v Československu, protože se v komentáři "Jakou demokracii?" odvážil klást otázky: "Je vůbec nutné, aby vedoucí úloha komunistické strany byla ústavně uzákoněna? Proč by nemohla být u nás strana s nesocialistickým programem?" Přiznám se, že i mně se ty jeho otázky tehdy zdály být příliš provokativní. Proč dráždit býka? Proč nejít cestou postupných kroků?
Nicméně Saša měl jiný názor. Právě ta Bílá kniha, ale také jeho neústupná povaha a odpor ke kompromisům s některými lidmi (konkrétně s děkanem), se staly důvodem, že byl jediným studentem, kterého z naší fakulty vyhodili z politických důvodů za rok 1968. (Pokud tu byly ještě další vyhazovy, o kterých nevím, tak byly navlečeny na neplnění studijních povinností.)
Pak mi Saša zmizel z dohledu, občas jsem ho viděl v hospodě U rakviček, kde se scházela parta spolužáků z fakulty, a byl jsem svědkem toho, jak jeden z nich si preventivně odsedával od stolu, kam se Saša posadil. Já jsem si od Saši sice neodsedával, ale přiznám se, že jsem do té hospody přestal chodit, když tam fízlové začali mít nepřetržitou službu. Pracoval jsem v televizi, měl jsem rodinu a dlouho nezaměstnatelnou manželku.
O Sašovi vím, že měl nějaké konflikty s policií, a pak jsem se dozvěděl, že podepsal Chartu. Po listopadu vyšlo najevo, že psal sci-fi povídky společně s Jaroslavem Veisem, který mu poskytoval krytí.
Po listopadu byl zrehabilitován, dodatečně dostal vysokoškolský diplom, ale jeho novinářský talent hledal dlouho redakci a uplatnění. Patřil k zakladatelům obnovených legálních Lidových novin, pracoval tu v zahraničním oddělení. Když začínal Týden, byl také u toho. Publikoval vícero zajímavých materiálů a reportáží, též jeden z nejlepších portrétů svého spolužáka Vladimíra Železného.
Podle mého názoru tu svoji životní parketu nakonec našel v deníku Právo. Z komentátorské stránky Práva sice brzy zmizel (možná i tady narážel se svými vyhraněnými názory), ale našel si náhradu - celostránkové sobotní rozhovory, při nichž svůj žurnalistický um vkládá do dialogu s osobnostmi.
Interview zásadně nedává autorizovat. Co jeho diktafon zachytí, dostane se i na papír, přičemž při této hře dodržuje fair play: nesnaží se svého partnera potopit za každou cenu, pokud se tento svými špatnými odpověďmi "neodbourá" sám. Všichni to vědí a přesto - nebo právě proto? - mu ty rozhovory dávají.
Pavel Kohout na Kramerovu otázku o konjunkturalismu svého chování reagoval tím, že se rozčílil, rozhovor přerušil a zrušil. Po dvou letech však k rozhovoru svolil (Právo 14.10.2000) a Saša Kramer mu tu otázku o konjunkturalismu a ješitnosti neodpustil, položil mu ji znovu ve stejném znění.
Nedávno v krátkém sledu Kramer zpovídal Miloše Zemana (27.10.2000) a Václava Klause (4.11.2000). Také oni neměli šanci jednou vyřčené opravovat. Ty rozhovory je radost číst, neboť každý z nich je dramatickým soubojem novináře a politika. Ten novinář je dobře připraven, ví na co se chce ptát, a možná právě proto se nedopouští laciných a primitivních útoků. V těch soubojích není místo na podrazy, pokud politik nepokládá za podraz, že je konfrontován se svými výroky.
Jak už jsem napsal v poslední Louči, sebrané rozhovory Alexandera Kramera Interview si zařadím do své knihovny. Teď do té knížky ještě vložím výstřižek ze sobotního Práva 24.2.2001, které nedokončený rozhovor s Milanem Knížákem publikuje.
"Pokaždé, když otevřu dveře své redakční místnosti, padne to na mne: ticho, čtyři stoly, avšak jen na jednom – na tom mém – počítač. První umřel Pavel Verner, druhý Jirka Franěk a včera i Saša Kramer. Ze čtyř dědků zůstal jsem sám.
(...) Saša byl člověk veskrze politický. Během deseti let práce v naší redakci se stal mistrem politických rozhovorů. Vydané v několika svazcích (bylo jich šest a obsahují 504 rozhovorů - pozn.mš) budou pro příští generace politologů neocenitelným zdrojem informací o české společnosti a politických celebritách v letech 1998–2008.
Rád vzpomínám na půtky, které se odehrávaly mezi Sašou a Jirkou Fraňkem. Saša byl politickou orientací výrazně vlevo od středu, Jirka zase trochu napravo. Jirka byl to, čemu rasisté říkají „bílý Žid“: cosi věděl o judaismu a měl rád Izrael. Sašovi zase bylo jeho židovství šumafuk a Izrael často kritizoval. Jejich tvrdé střety, avšak vtipné, korektní a jdoucí na kořen věci, by mohly sloužit jako vzor pro debaty v české Sněmovně."
"Nevím, jestli někde v dnešních tištěných médiích dřímá podobný „nezlomnej lidskej duch“ kalibru Alexandra Kramera, žurnalisty par excelence, novináře s velkým „N“, a jak kdysi napsal Milan Hulík – nejlepšího českého „interviewera“. Cena Karla Havlíčka Borovského byla v dobrých rukách.
(Alexandr Kramer) ...se kterým jsme na Jánském vršku u přeplněného popelníku plného vajglů na sebe řvali, že se otáčeli lidé v Nerudovce.(...) V kischovské a peroutkovské řadě má Alexandr Kramer své místo, je porevolučním světlonošem té nejlepší žurnalistické tradice. Prožil dobrý, plný a čestný život. Jako novinář, jako občan, jako člověk. Bylo mi ctí se s ním hádat."
"Alexandra Kramera, (...) pamatuju od onoho památného dne, kdy jsme skládali přijímací zkoušky na novinářskou fakultu. Bylo nás tam jistě padesát šedesát, všichni nervózní a hodně nesebejistí. Kromě dvou. Jeden byl Vladimír Železný, později známý jako Vova, a Alexandr, tedy Saša, a tak ho zde budu titulovat já. Vova sebejistý byl, protože všechno věděl a všemu rozuměl. No a Saša, ten s ničím nesouhlasil. (...) Že ho přijali, to ho jistě upřímně překvapilo a možná nesouhlasil ani s tím. (...) Není divu, že skončil ve Studentu, v osmašedesátém to byl nejzlobivější týdeník. Ten pak zakázali mezi prvními a Sašu vyhodili a už nikam nevzali a on by ani nechtěl. (...) měl takovou tu irskou povahu ve stylu té anekdoty o Irčanovi, který emigruje do Ameriky, vystoupí z lodi a volá: "Máte tady nějakou vládu? Tak já jsem proti!" (...) V Právu se chopil politických rozhovorů. To byla přesně na něho šitá šarže! Mohl se dosyta hádat a oni mu to tiskli a dávali mu za to gáži. Jenže ono to nebylo nějaké hádání pro hádání. Bylo to vždycky hádání inteligentní a poučené a prozíravé. Však taky i mnozí tehdejší potupení politikové na Sašu vzpomínají s velkým uznáním, jak zjišťuji při smutném listování webem."
JD: Poslední smutná otázka: tyto sobotní rozhovory ještě před několika lety vedl kolega Alexandr Kramer, jenž v úterý zemřel. Jak na něj budete vzpomínat vy?
KS: To je mi strašně líto. Pro mě byl jedním z nejlepších novinářů, co jsme měli, poněvadž byl velmi tvrdý ve svých otázkách. Vedl člověka samotného k tomu, aby přemýšlel. Dodnes považuji jeden rozhovor s ním, který otisklo Právo, za svůj nejlepší.
Předpokládám, že někdo jiný si vzpomene na Sašu Kramera jinak a asi odpovědněji. Moje vzpomínka je tato: když jsme jako studenti stávkovali v roce 1969, což už pro některé lidi je něco, jako bitva na Piávě, prošel Saša Kamer kolem stávkového fondu a hodil tam stokorunu. Stokoruna tehdy byla velký peníz. Saša prošel, nám spadla čelist, a pak to s ním šlo, podle tehdejší normy, s kopce. Podepsal chartu 77, dělal v různých povoláních. Psal do Lidových novin, ale nakonec zůstal v Právu. Často jsem s ním nesouhlasila, ale jeho rozhovory jsem studentům předepisovala, protože to pro ně byla škola. Zvala jsem ho na semináře, vždycky odpovídal, že mu není dobře. A asi nebylo. Měl nemocné srdce. A nakonec i rakovinu. Ale na tu stokorunu, kterou hodil člověk, kterého uveřejňoval časopis Student, dodnes nezapomenu.
Záběr z dokumentárního filmu Občan Karel Havlíček, rok 1966, režie: Jaromil Jireš. Vpravo dole Alexandr Kramer, ta půlená hlava vlevo jsem já. Vedle mne sedí spolužačka Pojerová (emigrovala), dále pak Jan Lederer (zemřel), nad nimi sedí Anna Frišmanová a Josef Váša. Spolužačky uvádím jejich dívčími jmény.