Média - věc politická (Týdeník Rozhlas 35, rubrika "Média a společnost")

Málokdo si dnes vzpomene na to, že slova média, mediální, medializace se zařadila do našeho slovníku poměrně nedávno, před necelým čtvrtstoletím. Mohla za to nejen naše zaostalost za světem politických demokracií, v nichž svobodná masová média sehrávala významnou roli, ale také výsledek jazykového purismu, který se bránil přejímání cizích výrazů. Neboť kdo chtěl zdůraznit věrnost svému rodnému jazyku, používal výraz „hromadné sdělovací prostředky“.

Je zajímavé, že české slovníky až do devadesátých let nespojovaly pojem „médium“ bezprostředně s tiskem, rozhlasem a televizí, ale vykládaly ho jako „zprostředkující činitel“, případně jím označovaly osoby při spiritistických seancích. Přívlastek mediální pak používali doktoři k vyjádření polohy ke středu těla, kde mediální byl opakem laterálního.

Dnes však už každý ví, že když je něco „mediální“, pak se to týká médií sociální komunikace, tedy tisku, rozhlasu, televize, dnes také internetu. Právě praktičnost a stručnost tohoto výrazu nakonec zvítězila nad jazykovým purismem po roce 1989, kdy také u nás se svobodná masová média aktivně zapojila do společenského života, a jejich činnost se stala častým námětem veřejných diskusí.

Ovšem ani ryze české „hromadné sdělovací prostředky“ to neměly u teoretiků sociální komunikace snadné. Ti namítali, že hromada není uchopitelnou sociologickou kategorií, a že sdělování je jednosměrný proces, zatímco masová komunikace zprostředkovávaná tiskem, rozhlasem a televizí je procesem složitějším, v němž mají svoje místo účinky i zpětná reakce těch, ke kterým se sdělení masových médií dostane.

Také proto se jim nelíbil ani oficiální název tiskového zákona z roku 1966, který v upravené podobě platil až do roku 2000, a to pod hlavičkou „Zákona o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích.“ Navrhovali, aby tisk, rozhlas a televize přestaly být „hromadnými informačními prostředky“, a aby se zastřešily novým názvem „prostředky masové komunikace,“ v němž na rozdíl od hromady masa měla své sociologické vymezení, a komunikace nebyla prostým sdělováním.

O tom, že masová média jsou politicky citlivou záležitostí, dokonce i co do jejich pojmenování, ukázal vývoj po srpnové okupaci roku 1968. Normalizace sedmdesátých let zasáhla také bádání komunikačních teoretiků. Výsledky diskusí 60. let byly smeteny ze stolu nebo zapomenuty. Pojmy masová média nebo média masové komunikace, pocházející z anglosaské jazykové oblasti se staly zakázaným teritoriem. Vzorem se stala sovětská teorie, což by nebyla taková tragédie, kdyby se do tohoto vztahu nezapojila horlivost normalizátorů.

V ruštině se dodnes pro masmédia používá víceméně neutrální pojem „sredstva masovoj informacii“ se zkratkou SMI. Pro nastupující generaci normalizátorů však „prostředky masové informace“ přeložené z ruštiny nebyly dostatečně uvědomělé a proto se k nim připojil dodatek „a propagandy“. Tím se vyjádřila i funkce masových médií, jakou měla plnit v době tzv. reálného socialismu: neměla zůstat u pouhého informování, ale měla se stát nástrojem politické propagandy a ideologické indoktrinace.

Název „prostředky masové informace a propagandy“ se zkratkou PMIP se tak staly nerozlučnou součástí slovníku všech teoretických prací, které se u nás o médiích v letech 1972-1989 publikovaly. Kdykoli listuji starými skripty a sborníky referátů z vědeckých konferencí konaných před rokem 1989, setkání se zkratkou PMIP ve mně vyvolává pocit hanby a studu nad léty, kdy médiím byla předurčena role sloužit prioritně vládě a vládnoucí ideologii a teprve až v druhé řadě veřejnosti a veřejnému zájmu.

Také v demokratické společnosti jsou média věcí politickou a mohou se stát i problémem. Naštěstí ty problémy jsou poněkud jiného druhu než před čtvrt stoletím. O nich až příště.