Vzpomínání nejen o televizi k snídani

V sousedním Německu si nedávno připomněli dvacet pět let ode dne, kdy se zdejší televizní diváci poprvé setkali s breakfest TV neboli s televizí k snídani. Už žádné reprízy z předchozího dne, či dětské a vzdělávací pořady pro mateřské školy, ale blok informací a zábavy, který uváděl občana do nového dne podobně, jak to do té doby dělaly rozhlasové stanice.

Původně měl být v roce 1987 první německou televizí k snídani pořad „Dobré ráno se SAT1“ (Guten Morgen mit SAT1) vysílaný 1. října. Konkureční RTL však nedodržela ohlášený start své vlastní show stanovený na pondělí 5. října, a začala už 23. září, týden před SAT1, vysílat pořad „Dobré ráno Německo“ (Guten Morgen Deutschland). Veřejnoprávní ARD a ZDF nabídly televizi ke snídani až v červenci 1992 pod hlavičkou „Ranní magazín“ (Morgenmagazin).

Tahle německá výročí mě přivedla ke vzpomínání na začátky podobného pořadu u nás. Byla to Česká televize, která jako první od pondělka 4. ledna 1993 začala v pracovní dny vysílat 150timinutové pásmo zpravodajství, rozhovorů, písniček, předpovědí počasí „Studio 6“. Historicky prvními moderátory pořadu byli Jan Kovařík, pozdější motoexpert na Primě, a Václav Žmolík, dnes rozhlasový moderátor a publicista.

x x x

Vzpomínám, jak nový pořad ČT přitáhl k obrazovkám také mladší generaci tím, že začal poprvé pravidelně a soustavně na českou obrazovku uvádět hudební klipy – české i zahraniční. Nezapomínejme, že v lednu 1993 byla Česká televize stále monopolem, a že s hudebními videoklipy a s pravidelnou televizní hitparádou ESO se český divák setkal až o rok později, když začala vysílat televize Nova.

Také Nova nabídla o rok později divákům svoji breakfest TV, které dala jméno „Snídaně s Novou.“ Zcela v duchu tehdejší konfrontační strategie vůči ČT Vladimír Železný rozhodl, že Snídané se bude vysílat už od pěti hodin ráno, tedy o hodinu dříve než Studio 6 ČT. Žádnou výhodu to však nepřineslo a tak se později také začátek Snídaně posunul na tradiční šestou hodinu.

Zatímco Nova v ranním vysílání hned od začátku hrála na zábavnou notu, Česká televize oscilovala mezi informací a zábavou. Příkladem může být epizoda, která se odehrála v roce 1998 po nástupu nového ředitele Jakuba Puchalského. Pod heslem „budeme to dělat lépe“ se před čtrnácti lety od 5. října 1998 „Studio 6“ přejmenovalo na „Dobré ráno“ a pod vedením kulturního redaktora Otakara Svobody zcela změnilo svoji koncepci.

Otakar Svoboda si ke spolupráci přizval sklepáckého Davida Vávru a pokusil se „dát celému vysílání příjemný ráz“ (Týdeník televize 43/98). „Příjemný ráz“ mělo vytvořit nové studio, v němž David Vávra připravil několik netradičních prostředí. Byla tu tramvaj, která měla sloužit pro dopravní zpravodajství, byla zde chaloupka, přes kterou přicházeli hosté, televizor s „vykuchanou obrazovkou“ pro retro materiály, akvárium, tabule, na které se mělo malovat počasí. Pro svoji koncepcí „chci to mít barevné, oddechové, příjemné a co nejméně zpravodajské“ získal Svoboda podporu u tehdejšího šéfa programu Martina Bezoušky a také ředitele Puchalského. Stavělo se nové studio, vyráběly nové znělky, měnili moderátoři, a zpravodajství se omezilo na dva vstupy místo dřívějších čtyř vstupů za hodinu.

Svobodovy představy o jakési „živosti“ a „rozvolněnosti“ pořadu, které měly být protiváhou „technicistní“ Snídaně s Novou, však brzy narazily na tvrdou realitu prověřených zkušeností a diváckých návyků. Neúspěch nového Dobrého rána Svoboda později vysvětloval tím, „že jsme museli ustoupit od některých věcí z finančních nebo praktických důvodů.“, a že „vedení náhle zjistilo, že to takhle „ulítlé“ nechce.“ (citace rozhovoru se Svobodou v bakalářské práci Zuzany Jiroušové 1999). A tak se po roce Dobré ráno pod vedením nového vedoucího redaktora Ivo Rikačeva opět vrátilo tam, kde je jeho hlavní poslání: neexhibovat samoúčelnými výtvarnými a dramaturgickými nápady, ale nabízet proud praktických informací prokládaných rozhovory případně krátkými oddechovými materiály tak, jak to lidé připravující se ke vstupu do pracovního dne očekávají.

Dobré ráno později dostalo své regionální verze z Moravy a znovu se stalo prioritně zpravodajským pořadem. Ten se pak ještě později, v roce 2008, přeměnil ve vedlejší lifestylovou verzi ranního vysílání, když svoji zpravodajskou funkci přepustil navrátivšímu se Studiu 6. Od té doby zde máme dvě verze televize k snídani. Ta hlavní – Studio 6 – se vysílá na ČT1 a ČT24, zatímco Dobré ráno z regionálních studií se vysílá na druhém programu ČT2.

x x x

Tolik historie pořadu, v níž se občas nepohodla forma s obsahem a nabídka s diváckou poptávkou. Když sleduji novou podobu zpravodajského pořadu Události na ČT1, která spatřila světlo světa letos v dubnu, nemám v zásadě problém s jejím obsahem. I když nejsem typ, který bude sledovat 48 minut zpráv vcelku, aniž by si občas odskočil jinam, oceňuji hlavně zcela odlišnou tematickou agendu Událostí, vcelku slušně zpravodajsky zpracovanou (pokud neupadne do školometného poučování) a tím doplňující tematicky jednotvárnou nabídku komerčních televizí.

Od samého počátku změn ve vysílání pořadu Události, které nastaly v podstatě už letos v lednu předsazením počasí před sedmou hodinu, se zájmem pozoruji také proces sebereflexe autorů změn, z nichž ne všechny padnou na úrodnou půdu kladného přijetí. Tak jsem s uspokojením zaregistroval ústup od rádoby neformální konverzace mezi moderátory Událostí a rosničkami, která jen zbytečně zdržovala a odváděla pozornost od toho, jaké nás čeká počasí. Stejně tak kladně jsem kvitoval odstranění nelogického účinkování druhého moderátora, který poté, co přednesl své hlavní téma, i nadále setrvával ve studiu. Nebo i úpravu zbytečně obsáhlých upoutávek na téma dne, které v podstatě již v předstihu sdělily vše podstatné, takže bylo zbytečné čekat na 19:30. Totéž se týká opuštění sloganu „jasné a spolehlivé“, přičemž uznávám, že vymyslet něco podobného, co provází americký deník The New York Times již více než sto let (mám na mysli slogan „All the News That´s Fit to Print“ volně přeložený „Všechny zprávy vhodné k otištění.“), není jednoduché.

Stále však čekám, že proces kritického vyhodnocování zavedených inovací bude pokračovat. Zatímco obsah zpravodajství Událostí se průběžně vylaďuje směrem k tomu, aby divákům zprostředkoval vše podstatné, co se ve veřejném prostoru děje, forma jakoby ustrnula na bodu, který předpokládá „oni si diváci zvyknou.“

Já se však přiznám, že na některé věci si stále zvyknout nemůžu. Je to jednak oblečení moderátorek a jejich umístění v prostoru studia, které je nutí pohybovat se stylem manekýn na předváděcím molu. Rád bych si někdy vyslechl názory na vizážisty ČT, když ne od módní policie, kterou si bulvár objednává pro hodnocení outfitu českých celebrit, tak alespoň od někoho, kdo módě rozumí. Nemohu si pomoci, ale při sledování Událostí mám pocit, že ke mně promlouvají lidé z kosmické lodi Star Trek, přičemž tito lidé za to nemohou, protože kdosi je nějak oblékl a zasadil do nějakého prostředí, které působí chladně a odtažitě. A to přesto, že záběry velkých celků studia již nejsou tak četné.

Chápu, že celková výtvarná koncepce (studio, titulky, loga, upoutávky, oblečení) tvoří jeden celek, v němž je možná obtížné měnit jednotlivé elementy. Ale přesto si myslím, že by bylo dobré opět sezvat nějaké širší fórum, jako při výběru moderátorů, které by vyhodnotilo dosavadní zkušenosti, a doporučilo, jak dál. Třeba by se došlo k názoru, že by bylo dobré zabydlet studio tak, aby nesloužilo jen jako catwalk, ale také jako pracovní prostředí, do něhož by přirozeným způsobem mohli vstupovat hosté, a to nejen z vyvoleného kvarteta. Vždyť ČT má nemálo schopných reportérů, kterými by se mohla v Událostech pochlubit, a kteří by nemuseli být oblečeni do lesklých kostýmů.

P.S. Autor se stal v letošním roce členem Kolegia ÚŘ ČT. Větší část zde publikovaných názorů na půdě tohoto grémia již dříve vyslovil.