| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 8.11.2012 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Ústavní soud rezignoval na pravdivost?
Škoda, že na internetu není plná verze včerejšího Posledního slova Tomáše Baldýnského v LN "Radek na podlahu". Jako vedlejší téma zde Baldýnský komentuje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci novináře Zbyňka Schnapky, který - údajně s přispěním editora Blesku - policejní informaci "vražda mohla mít sexuální motiv... poškozená byla na místě činu nalezena nahá" interpretoval slovy "Dvojnásobná vražda při divokém sexu", čímž se dopustil pomluvy, a za což nyní bude muset zaplatit 80 tisíc Kč nebo si sednout na tři měsíce do vězení.
Tomáš Baldýnský k uvedenému rozhodnutí ÚS dodává: "Ve zmíněném rozsudku se údajně (mám to z novin) objevuje věta, při jejímž čtení by se každý český novinář měl propadnout pod zem. „Na zpravodajská média nelze klást přehnané nároky a trvat na naprosté přesnosti jejich tvrzení, celkové vyznění zpráv ale stále musí odpovídat realitě.“ Chápete to? Když už i Ústavní soud rezignoval a nechce na pravdivost zpravodajství klást „přehnané“ nároky, jak by nám jeden malý John poškodit pověst?
Tomáš sice napsal "mám to z novin", tedy konkrétně z převzaté četky na serveru lidovky.cz, ale v době internetu nikomu nic nebrání zkontrolovat originál rozhodnutí ÚS a zjistit, že Ústavní soud v rozhodnutí o ústavní stížnosti Zbyňka Schnapky sděluje cosi jiného.
V rozhodnutí II.ÚS 2042/12 #1 vydaném 18. října 2012 se kromě jiného praví: "Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, který může určitou informaci zprostředkovat zjednodušeným způsobem. Ne každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob; lze jen stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře nesplnitelné nároky, avšak jen do té míry, pokud celkové vyznění určité informace odpovídá realitě. Ono "přípustné zjednodušení" nesmí v žádném případě dosáhnout takové intenzity, která by ve svých důsledcích znamenala objektivní nepravdivost uveřejňované informace, což v projednávaném případě nastalo."
Na jedné straně Ústavní soud sice přiznává novinářům právo na jistou nepřesnost, ale zcela určitě jim netoleruje nepravdivost, tj. aby se informace rozcházela s realitou. Takže ten povzdech Tomáše Baldýnského nad rezignací ÚS na pravdivost zpravodajství není zcela na místě
A tak je to se vším. Přitom deformacím tiché pošty předávaných a přebíraných informací, při níž jeden něco přeslechne a jiný zas něco přidá, se dá bránit jednoduchým způsobem: jít k pramenům, k primárním zdrojům, zvláště když jsou tak snadno dostupné z klávesnice počítače.
Lidové noviny 7. 11. 2012
Poslední slovo Tomáše Baldýnského
Radek na podlahu
Opravdu jsem nečekal takové pozdvižení nad tím, že se Radek John bude chtít vrátit do staré party; nejspíš mi uniklo, jak vysoké mají kolegové novináři mínění o stavu našeho cechu, když se jich tak hluboce dotýká, že by se jedním z nás mohl stát – jakkoli směšný a neúspěšný – politik. Co mě se týče, bylo by to v tom našem panoptiku vítané zpestření. Nikdy jsem sice nepatřil mezi tu skutečnou novinářskou elitu (takovou tu, co fasuje od policajtů spisy a opisuje z nich přepisy odposlechů, nebo si v malostranských kavárnách nechává od lobbistů vysvětlit, jak se věci mají), pohyboval jsem se jen v druhořadé oblasti kultury a filmové kritiky, přesto se však považuji za natolik zorientovaného, abych mohl vyslovit svůj názor.
Při střízlivém pohledu na úroveň české žurnalistiky je evidentní, že do ní Radek John zapadne skvěle. Obavy, zda jeho poslanecký mandát a novinářská etika nebudou ve vzájemné kolizi, jsou naprosto nepochopitelné – vynášení tajných informací ze sněmovny přímo do rukou spřátelených novinářů bylo přece normou dlouho před Kubiceho zprávou, tak proč z toho dělat problém. V případě Johnových reportáží by alespoň bylo čtenářům jasné, odkud vítr fouká (což po těch desítkách novinářských sólokaprů, při jejichž čtení si člověk hlavně zoufale lámal hlavu, jaký šíbr z jaké politické strany ho teď hraje, bylo dokonce osvěžující). Johnova tendence neříkat vždycky pravdu (o které se hodně psalo v souvislosti se soudem v roce 1999) by sice mohla v nějaké civilizované zemi novinářskou kariéru komplikovat. Ale u nás? Jen během včerejška jsem se v novinách dočetl jednak o slavném hudebním recenzentovi, který pomáhá falšovat pěvecké výkony Ivety Bartošové, a rozsudku Ústavního soudu ve věci žaloby na novináře z nejprodávanějšího českého deníku, který policejní informaci „vražda může mít sexuální motiv, protože tělo ženy se našlo nahé“ v článku změnil na „muž zavraždil ženu při milování“, což editor přepsal na „muž zavraždil ženu při divokém sexu“ a bylo vymalováno.
Ve zmíněném rozsudku se údajně (mám to z novin) objevuje věta, při jejímž čtení by se každý český novinář měl propadnout pod zem. „Na zpravodajská média nelze klást přehnané nároky a trvat na naprosté přesnosti jejich tvrzení, celkové vyznění zpráv ale stále musí odpovídat realitě.“ Chápete to? Když už i Ústavní soud rezignoval a nechce na pravdivost zpravodajství klást „přehnané“ nároky, jak by nám jeden malý John poškodit pověst?
Samozřejmě rozumím těm, kteří nechtějí, aby jim v novinách Radek John šéfoval. Šéfa si člověk musí nějak alespoň elementárně vážit, to pomáhá. Ale nemůžeme předstírat, že naše branže je na Johna až moc dobrá, že svýma špinavýma nohama šlape po nějaké posvátné půdě. Není posvátná. A potřebuje zamést úplně stejně jako všechny podlahy v téhle zemi.
P.S. Pokud citaci Posledního slova autor Tomáš Baldýnský či redakce LN bude považovat za porušení copyrightu, nechť mi to sdělí, citaci odstraním.