Na otázku: „Kdes byl, když padaly věže Světového obchodního centra?“ většina lidí zná odpověď, protože některé události se zaryjí hluboko do paměti. Také já si pamatuji, kdy a kde jsem se dozvěděl o sovětské okupaci v roce 1968, kde a jak jsem sledoval přistání na Měsíci v červenci 1969, nebo kdy a kde a jak jsem se dozvěděl o útoku na newyorské mrakodrapy v roce 2001. Podobným způsobem si pamatuji, kdy a jak jsem se dozvěděl o smrti Jana Palacha v lednu roku 1969.
Byl čtvrtek 16.ledna a já jsem si od dvou hodin odpoledne odskočil do kina na japonský film Onibaba. Tuším, že to bylo v kině Praha nebo v kině Práce, zcela určitě však na Václavském náměstí. Nemám rád strašidelné filmy a tento film byl strašidelný. Konec filmu ukazoval záběry zohavené tváře, kterou způsobila samurajova maska přirostlá k tváři ženy, jež si ji neprávem přivlastnila. Z kina jsem odešel v mírně depresivním stavu do Měšťanské besedy, do zahraniční redakce Televizních novin, kde jsem jako student externě stážoval. A právě tam jsem se dozvěděl, že v době, kdy jsem se díval na Václavském náměstí na jeden filmový horor, druhý skutečný horor se odehrával několik stovek metrů od mne. Dosti to se mnou otřáslo a deprese se prohloubila.
x x x
Kdosi mne tenkrát požádal, zda bych po Palachově smrti neprovázel po Praze jednoho západoněmeckého novináře. Nevím, zda se ten člověk ke mně dostal přes školu, nebo přes kontakty z natáčení dokumentu pro Sender Freies Berlin, kterého jsem se účastnil ještě před srpnovou okupací 1968. Ten novinář se jmenoval Krebs (křestní si nepamatuji), a do Prahy přijel z pověření ARD na zapřenou, protože česká vláda západoněmeckému televiznímu štábu už neudělila vízum. Pan Krebs byl reportérem obrazového týdeníku Stern a byl v Praze poprvé. Jak jsem se čistě náhodou později z tohoto magazínu dozvěděl, jako novinář neměl do té doby s východní Evropou nic společného, působil také ve Vietnamu a adoptoval tam vietnamského sirotka.
Kromě toho, že se zajímal o názory a nálady českých studentů, pan Krebs vyslovil přání navštívit Karolinum, kde byla vystavena Palachova rakev, chtěl si všechno vyfotit. Zpočátku jsem si nedokázal představit, jak pana Krebse dostanu do Karolina, když nemá oficiální akreditaci, a nemohu od něj očekávat, že vystojí několikahodinovou frontu, která se táhla na stovky metrů po Starém Městě (nejlépe to ukazuje film Jan 69).
Nezbylo tedy než spoléhat na svoji drzost a výmluvnost a na ochotu čekajících lidí propustit nás na nádvoří Karolina mimo pořadí. Nevěřil jsem, že se mi to podaří. Naštěstí na poslední chvíli mne napadla spásná myšlenka: Co když jsou otevřená vrata dvou průchodů na Ovocný trh? Zkusil jsem to, s panem Krebsem jsme se přes průvod čekajících lidí protáhli ke bráně, sáhl jsem na kliku – a ona skutečně povolila, vrata se otevřela a pro mne už nebyl žádný problém provést pana Krebse s fotografickým aparátem labyrintem Karolina až na nádvoří pod sochu Jana Husa. Dnes už by to nešlo, vstup do Karolina je možný jen přes vrátnici, všechny ostatní vchody jsou zavřené.
x x x
Pan Krebs chtěl kromě jiného natočit také nějaký rozhovor se studenty a zvolil tu nejjednodušší cestu. Požádal mě, zda bych něco k Palachově smrti na kameru neřekl. Souhlasil jsem. Rozhovor se natáčel v našem bytě v Moravské ulici. Pan Krebs někde sehnal českého kameramana i se zvukařem (s tím zvukařem si nejsem jist, možná si ten kameraman kromě šestnáctky Paillarda přinesl i vlastní Nagru), já se posadil k psacímu stolu a pan Krebs mi pokládal mimo obraz otázky. Pamatuji se, že moje němčina nebyla nic moc, dost jsem se zakoktával a byl jsem zvědav na to, zda to nebude chtít pan Krebs přetočit. Nechtěl. Když všechno skončilo, kameraman předal panu Krebsovi filmový materiál a pásek, do jeho rukou putovaly západoněmecké marky.
Jeden zkušený novinář mi později řekl, že jsem ten rozhovor neměl poskytovat, že jsem dost riskoval. Mně však to vystoupení před kamerou západoněmecké televize tehdy nepřipadalo nijak neobvyklé, ani nebezpečné. Byl leden 1969 a ještě v nás doznívala euforie svobody roku 1968. Například ještě v lednu 1969 jsme jako studenti novinářské fakulty polemizovali na stránkách našeho periodika Univerzita Karlova s kontroverzními výroky Gustáva Husáka o svobodě tisku.
O tom, že se moje vystoupení v německé televizi skutečně vysílalo, jsem se dozvěděl oklikou až po několika letech. To když mne 
navštívil někdy kolem roku 1974 či 1975 můj švýcarský známý ze studentských dob Hans Haller. S Hansem jsem se seznámil, když přijel se studentským zájezdem v roce 1966 do Prahy, já jsem ho v témže roce navštívil v Zofingenu. Hans, student historie umění, mi tenkrát předal jako dárek abstraktní barevnou litografii švýcarského malíře, tuším, že se jmenoval Willy Müller Brittnau, kterou jsem si pověsil nad psací stůl. Samozřejmě, že se ocitla v záběru kamery. Hans mi později vyprávěl, že mu onen Müller-Brittnau telefonoval poté, co zhlédl televizní zpravodajství, a dotazoval se, jak se jeho obraz ocitl v Praze. Zkrátka média často propojí lidi i vztahy neočekávaným způsobem.
x x x
Internet jako publikační platformu jsem začal využívat na podzim roku 1996, krátce poté, co Ondřej Neff založil Neviditelného psa, tedy v době, kdy Neff příspěvky Jana Čulíka zveřejňoval ve zvláštní příloze Britské listy. Jak popisuji jinde, „internetová publicistika mi otevřela nádhernou možnost sypat do počítače myšlenky tak, jak přicházejí a napadají, bez ohledu na stanovený počet řádek a umístění do vyhrazených sloupců.“ Této možnosti jsem zpočátku často a bez rozmyslu využíval. Z počáteční euforické etapy internetového publikování pochází také úvaha, kterou jsem oprášil o dva roky později při debatách o svobodě tisku v Britských listech.
Podstatou této úvahy bylo dilema obsaženého ve dvou požadavcích Jana Palacha, které obsahují všechny dochované verze Palachova dopisu: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování "Zpráv". Přestože v roce 1969 mi Palachovy požadavky mluvily z duše a bezvýhradně jsem s nimi souhlasil (v archivu jsem našel kopii dopisu na průklepovém papíře z roku 1969 - sken lze kliknutím zvětšit), v devadesátých letech jsem se pozastavil nad jejich protikladností. Na jedné straně se žádá svoboda tisku, na druhé straně pak její omezení. Na vysvětlenou: „Zprávy“ byly kolaborantské noviny plné nepravdivých či zkreslených zpráv tištěné v Lipsku a rozšiřované s pomocí sovětské armády na území Československa. Na základě Palachova dopisu jsem chtěl vyvolat diskusi o svobodě tisku a projevu, ale dostalo se mi poučení, že nejsem hoden dotýkat se památky Jana Palacha, schytal jsem to ze všech stran, diskuse však žádná.
Přiznám se, že tenkrát jsem skutečně byl ještě trochu na rozpacích nad možností omezit svobodu projevu, o níž jsem se bezprostředně po roce 1989 společně s novinářskou obcí domníval, že by - snad s výjimkou válečného stavu - vůbec neměla existovat. Článek 17 Listiny základních práv a svobod, který připouští že svobodu projevu lze omezit zákonem, „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ mne svou obecností příliš neuspokojoval.
Naštěstí od té doby vznikla celá řada judikátů českých soudů, včetně toho ústavního, který uvedené obecné zásady aplikovaly do praxe tak, že není pochyb o tom, že svoboda projevu může narazit na hranice, i když to novináře a média může bolet. Nejsem právník, ale pro sebe si tu hranici – zhruba v souladu s názorem Evropského soudu pro lidská práva – vymezuji přibližně takto: svobodu projevu lze v demokratické společnosti omezit v tom případě, pokud nebezpečí (a škoda) hrozící demokratickému politickému systému neomezením této svobody by byla větší než nebezpečí (a škoda), kterou utrpí svoboda projevu v demokratické společnosti jejím omezením. Je jasné, že vyhodnocení takové situace nemůže učinit jeden člověk, jediná instituce, ale fungující systém politické demokracie.
Jedno je však jasné - ve světle tohoto nazírání byl Palachův požadavek zastavení distribuce „Zpráv“ zcela a naprosto oprávněný.
P.S. Redakce Mladého světa okamžitě na Palachův čin zareagovala. Přestože měla celé vydání již hotové v tiskárně a o události se dostala do čísla jen jediná věta, vyměnila se titulní stránka, na níž bylo zachyceno i nedělní datum Palachova úmrtí, a která se později stala hlavním portrétem vyvěšovaným na tabule a nástěnky. Za zmínku stojí ve "Vteřinách týdne" informace o dnu předešlém: předseda vlády Oldřich Černík v Československé televizi veřejnosti oznámil, že "situace se uklidňuje"
Už jednou, před čtyřmi lety, jsem na Palachovu smrt v Louči vzpomínal. Je zajímavé, že některé internetové linky zde stále fungují, Například na natočené a nevysílané (?) prohlášení Václava Havla, debatu se studenty, mezi nimiž poznávám svého kamaráda Michala Stašu, a rozhovor s přítelkyněmi Jana Palacha z Fakulty sociálních věd a publicistiky, kterou jsem v té době také navštěvoval.
