Právo na názor, i ten nepříjemný - (Sloupek pro Týdeník rozhlas)

Stalo se v Rakousku na podzim roku 1975, krátce po volbách. Novinář Peter Lingens publikoval ve zpravodajském týdeníku Profil sérii článků, v nichž se zamýšlel nad vyrovnáním s nacistickou minulostí, a při tom se ostře opřel do úřadujícího rakouského kancléře Bruno Kreiského.

Vše se točilo kolem předsedy pravicové strany FPÖ Friedricha Petera, bývalého příslušníka jednotek SS. Známý lovec nacistů Simon Wiesenthal po volbách zveřejnil, že Peterův dělostřelecký regiment se účastnil masakrů židovského obyvatelstva. Bruno Kreisky, ačkoliv sám se židovskými kořeny, se Petera v televizním interview zastal, a naopak odsoudil Wiesenthalovy metody práce jako mafiánské. I když Kreiského socialisti ve volbách získali většinu, a Petera k vytvoření vlády nepotřebovali, rakouský kancléř zřejmě FPÖ nezapomněl, že v minulosti podpořila jeho menšinovou vládu, a že to byl Peter, který stranu tlačil směrem k politickému středu.

Pod titulky „Peterův případ“ a „Usmíření s nacisty – ale jak?“ Lingens několikrát silně kritizoval Kreiského reakci na Wiesenthalovo zveřejnění, kterou označil za „obludnou.“ Jeho jednání by prý bylo možné označit za „ten nejhorší oportunismus.“ Z racionálních důvodů by se snad dalo pochopit, ale jinak je „nemorální, nedůstojné, nečestné.“

Kancléř Bruno Kreisky následně Petera Lingense žaloval pro pomluvu podle trestního zákoníku, přičemž jádrem žaloby se staly výrazy „ten nejhorší oportunismus“, „nemorálnost,“ „nedůstojnost, nečestnost,“ když ostatní Lingensova vyjádření jako „obludnost“ nebo „nedostatek minimálních požadavků politické etiky“ nebyla shledána pomlouvačnými.

Začalo dlouhé soudní projednávání případu, při němž byl Lingens postupně odsuzován k různým pokutám, a neuspěl ani při opakovaném odvolávání se k vyšším soudním instancím. Také proto se po roce 1981 obrátil na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku s tím, že rakouské soudy porušily jeho práva, když jednaly v rozporu s článkem 10 o svobodě projevu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po dlouhých letech Peter Lingens v roce 1986 svůj spor vyhrál. Odhlédnuto od právnických detailů, šlo hlavně o to, zda mají pravdu rakouské soudy, které popis chování Bruna Kreiského z Lingensova pera označily za pomluvu nedostatečně podloženou fakty. Nebo zda Lingens pouze využil svého práva na svobodu projevu a na účast v politické diskusi, při čemž vyslovil svůj názor, na který má právo, a o němž by měla veřejnost vědět.

Komise pro lidská práva, která připravovala podklady pro senát Evropského soudu, jakož i soud ve Štrasburku se postavil na stranu Lingense se zdůvodněním: „Nelze připustit, aby kritické hodnotící úsudky činil tisk pouze v tom případě, když může být dokázána jejich „pravdivost“. Hodnotící úsudky jsou podstatným prvkem svobody tisku, a nereálnost prokazování jejich pravdivosti je jim vlastní. Použití silných slov může samo o sobě vyjadřovat nesouhlas s konkrétním jednáním a mělo by být omezeno pouze tam, kde používané výrazy jsou neadekvátní ve vztahu k legitimnímu objektu zamýšleného kritického postoje.“

Pod tímto zorným úhlem jsem sledoval nedávnou diskusi o kontroverzním komentáři Adama Drdy ve vysílání stanice ČRo6. Ano, zařazením komentáře v daném termínu se stala chyba v tom, že rozhlasoví editoři nedodrželi Kodex ČRo týkající se předvolebního vysílání. Ovšem to podle mého názoru neznamená, že by Drdovy názory měly být z vysílání vytěsněny. Zvláště když jedna věta Kodexu výslovně říká, že ČRo: „představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat široké spektrum názorů a hledisek.“

Přiznám se, že Adam Drda není mým šálkem čaje. Například i mně se nelíbilo jeho označení lidí s jinými názory nálepkou hloupých prosťáčků se stupidními předsudky a omezeným duchovním obzorem. Že s některými Drdovými názory vnitřně nesouhlasím, však neznamená, že by se jeho komentáře měly vyzmizíkovat. To už tady jednou bylo.