Tohle je velice osobní blog. Stalo se mi nedávno na nábřeží, že mne oslovil starší menší muž: „Ahoj, jak se máš, už jsem tě dlouho neviděl.“ Okamžitě jsem začal pátrat v paměti podle známého schématu: škola? vojna? zaměstnání? A pak jsem udělal tu základní chybu, že jsem se pokusil sám o identifikaci dotyčného na základě srovnání jeho podoby s lidmi, které jsem v životě potkal: „Nejsi ty náhodou Švehla, co jsme spolu sloužili na vojně?“
„Jasně, trochu jsem se změnil. Víš, jsem teď na tom zle, mám rakovinu...“ A skutečně vyzáblost mužíka i jeho pleť signalizovaly chorobu. Náš rozhovor se dál rozvíjel na obvyklých obecných životních tématech a já jsem skutečně došel k názoru, že to asi bude Honza Švehla, se kterým jsem byl na vojně v Bechyni. Skončilo to téměř obligátně, žádostí o půjčku. Ale co by člověk pro kamaráda neudělal, i při vědomí toho, že návratnost půjčky bude na svatého Dyndy, jsem vytáhl papírovou stokorunu a rozloučili jsme se.
Ale hned jak jsme se rozešli, začala mi věc vrtat v hlavě. Byl to skutečně Švehla? Oslovil mě křestním jménem, ale vlastně až potom, co jsem mu dal vizitku. Postupně mi docházelo, že jsem naletěl a pokoušel jsem se analyzovat, kde se stala chyba. Na jedné straně jsem byl na svoji lehkověrnost naštvaný, na straně druhé nezbylo, než ocenit mistrovskou psychologii chování podvodníka, který mě dokázal tak oblbnout.
Na celou věc bych zapomněl, kdyby se mi včera nenaskytla příležitost k revanši. Cestou na oběd – opět na nábřeží - najednou vidím, jak jeden starší pán vytahuje cosi z peněženky a předává to mému známému „Švehlovi.“ Vytáhl jsem foťák a celou situaci vyfotil a beze slova odešel.
Co však čert nechtěl. Odpoledne při přesunu z Karolina na fakultu na Uhelném trhu opět vidím svého „Švehlu“ jak rozmlouvá s mužem v baloňáku. Opět foťák v akci, a když jsem na překvapený pohled muže v baloňáku zareagoval slovy: „Ten pán totiž láká od lidí peníze...“, dotyčný mi poděkoval a odkráčel.
Neměl jsem náladu s podvodníkem debatovat, svoji daň za blbost bych stejně nedostal zpátky, a tak jsem ho opět nechal beze slova na chodníku. Ale když už jsem ty fotky udělal, tak je dávám na internet. Jednak jako důkaz své důvěřivosti, že jsem takovému týpku naletěl, a také jako varování pro své čtenáře, kdyby se náhodou pohybovali v prostoru Starého Města, kde tento člověk působí.
Dodatek 22.3.: Výpis z emailu:
Vážený pane Šmíde,
všiml jsem si dneska Vašeho článku na Louči o "Švehlovi z vojny".
Velmi nerad bych se mýlil, ale domnívám se, že jsem se s tím člověkem již setkal. Tenkrát měl ale brýle, jinak ta podoba velmi odpovídá.
Bylo to ve vestibulu metra na Florenci, asi před třemi lety. Sám ke mně přišel a oslovil mě s tím, že ležel s mojí matkou v nemocnici, nebo to také mohl být můj táta, zřejmě to bylo na Karláku nebo to také mohlo být na Františku, ale já jsem tam za nimi určitě chodil. Chrlil to na mě velmi rychle. Naštěstí, moje matka ani otec v žádné pražské nemocnici nikdy neleželi, takže neuspěl. Ale musím říct, že byl velmi přesvědčivý, nenapadlo mě, že může jít o podvodníka, spíš jsem se domníval, že si mě s někým spletl. Nedivím se, že jste mu naletěl, byl tenkrát velmi přesvědčivý.
Dobře jste udělal, že jste dal jeho fotku na web. Snad mu pokazíte obchody.
S pozdravem
XXX
P.S. Pokud byste chtěl někde zveřejnit moji reakci, tak jen prosím neuvádějte moje jméno.