Proč je dobré znát Šalamouna (Týdeník Rozhlas 15/2013)

I když vzrušené ohlasy na inaugurační projev nového prezidenta zařazující „podstatné části médií“ do ostrova negativní deviace už odezněly, není vyloučeno, že téma „média a prezident“ nebo „média a politici“ se ještě dlouho bude vracet do prostoru veřejných diskusí. Březnové mediální vlnobití na internetu vyvolané prezidentovým projevem ukázalo, že nepřehlédnutelná část veřejnosti zaujímá kritický postoj vůči práci médií, jež v průběhu doby ztratily polistopadový lesk bojovníka za svobodu a demokracii.

Nejen potlesk ve Vladislavském sále, ale i komentáře a diskusní příspěvky lidí z okruhu mimo politickou a mediální sféru souhlasně přitakávaly Zemanovu tvrzení o „kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí“ komentátorů, kteří „píší o všem a nerozumějí ničem.“

Demokratické společnosti se řídí zásadou, že je třeba hájit média proti všem, kteří budou na ně paušálně útočit jenom proto, že jim občas sdělují i nepříjemné pravdy a nastavují zrcadlo. Miloš Zeman měl v minulosti k takovým lidem blízko a proto bylo třeba se ozvat.

Na straně druhé, kritický pohled na práci médií nikdy neuškodí. Už jenom proto, že média se kritické reflexi vlastní práce – většinou kvůli vzájemné solidaritě – vyhýbají. Pravda, česká média za uplynulých dvacet let urazila dlouhou a úspěšnou cestu směrem k profesionalizaci a modernizaci svých produktů. Pryč jsou nezajímavé černobílé stránky českých deníků z počátku 90. let. Zmizela otrocká závislost na zpravodajství monopolní tiskové agentury ČTK. Rozšířila se žánrová i tematická pestrost publikovaného obsahu. Z hlediska vnější podoby jsou dnes česká tištěná, ale i audiovizuální média srovnatelná s evropským standardem.

Obsahově se však stále ještě nezbavila některých nešvarů z doby svého dospívání v porevoluční éře 90. let. Navíc zvýšená komercializace mediálního podnikání a jeho technologické proměny některé z nich ještě umocnily. Které mám na mysli?

Na prvním místě bych uvedl povrchnost plynoucí buď z nevědomosti novináře, nebo – což je dnes častější případ - z nedostatečného a málo pečlivého prověřování a vyhodnocování zdrojů a informací, které se nabízejí. Internet a další komunikační prostředky nám rozšířily informační obzor neuvěřitelným způsobem, což svádí k falešnému pocitu, že vše, co nám web či jiné online zdroje nabídnou, lze brát za bernou minci. Nehledě na to, že požadavky na rychlost zveřejnění zprávy se zvyšují, a novinář v časové tísni rád podlehne dojmu, že už není třeba nic ověřovat a kontrolovat, a zprávu pustí do oběhu.

Povrchnost a ledabylost často vede k tomu, že původní věcná informace nebo výrok z úst politika se postupným přebíráním a reprodukováním, ne nepodobným systému tiché pošty, pokroutí, zdeformuje, dostane do jiných souvislostí, někdy až jako protimluv. Přidáme-li k tomu zvyk některých novinářů nahradit nedostatečnou obeznámenost s daným tématem agresivitou otázek snažících se přivést politika do úzkých za každou cenu, pak se nedivme, že každý politik si s radostí „smlsne“ na jakémkoli pochybení novináře, byť by šlo jen o přeřeknutí nebo o pochopitelný lidský omyl. Třeba takový, který se nedávno stal moderátorovi nedělní Partie v televizi Prima Family.

Zda byl Šalamoun králem, jak ho uvádí Starý zákon, nebo prorokem, jak ho omylem nazval moderátor, nebylo z hlediska položené otázky důležité. Ta chtěla jen zjistit, zda si nový prezident vezme k srdci výzvu k moudrosti a kázni, kterou vyslechl ve svatováclavské kapli. Nicméně moderátorův omyl Miloš Zeman okamžitě využil k tomu, že zpochybnil moderátorovu kompetenci, a odpověď si přizpůsobil k obrazu svému. Výzvu k moudrosti vyložil jako varování před hloupostí, o vztahu k pokoře a kázni nepadlo jediné slovo. Otázka tedy zůstala bez jasné odpovědi. Škoda. Na druhé straně však tato epizoda může posloužit jako názorný příklad toho, jak při novinářské práci nelze podcenit žádnou maličkost, neboť každý detail je důležitý.

(psáno a odevzdáno 19.3.2013)